Na místě činu!

Internetové rešerše, telefonáty a maily jsou v dnešní době obrovskou výhodou, ale není nad to setkávat se osobně a o potenciálu česko-německé spolupráce se přesvědčit na vlastní kůži. Plánuji si schůzky a návštěvy u aktérů, buďto již aktivně činných v oblasti česko-německého porozuměni, nebo naopak aktéry česko-německou propojeností ještě nedotčeni.

I tak se moc sociálních médií prokazuje jako silná a významnou nedílnou součástí mého aktivního vyhledávání kontaktů. Po zveřejnění příspěvku o tomto novém programu na mém osobním facebookovém profilu dostávám v messengeru od Ulricha Sachera pozvánku do Galerie ve farním domě ve městě Jöhstadt. Ulrich mi po mé pozitivní odpovědi nadšeně volá a do telefonu mě hrdě zdraví pilně naučeným „Dobrý den“. Prohodíme pár slov a už si do diáře zapisuji další výjezd. Možnost vystavit díla německých umělců této galerie na landartovém festivalu v Königsmühle se Ulrichovi zamlouvá a k setkání jedeme společně i s Petrem Mikšíčkem, organizátorem této dlouholeté tradiční akce.

Na druhé straně hranice vstupuji do nádherné 100 let staré vily s malou věžičkou. Tam už mě ve dveřích vyhlíží Petr Globočník, majitel sousedského domu „Libuše“ na sídlišti Janov u Litvínova, pouhých 10 km od hranice s Německem. Se spolkem „My Litvínov“ tvoři Petr zázemí pro všechny lidi, co mají touhu společně tvořit a vzájemně se respektovat. „Libuše je prostor pro kulturu, hudbu, umění, učení, inspiraci, pohodu a lásku“ říká Petr a provádí mě prostory, které právě rekonstruují. Když sedáme ke kávě a představuji Petrovi program „Rok na hranici“ se zaujetím naslouchá a já mohu v jeho očích pozorovat nejen zájem a zvědavost, ale i trošku nejistoty. Německy sice Petr nemluví, ale vzpomíná na to, když se snažil dopátrat historie této budovy, mimo jiné sloužila i jako odpočinkové centrum tzv. „Erholungsheim pod názvem „Villa Elisabeth“. Otevřít dveře tohoto domu i pro německé sousedy se mu zdá jako fajn nápad a už přemýšlí o workshopech, které by mohl nabízet jak dospělým, tak hlavně i dětem z Německa. Vtisknu Petrovi do dlaně vizitku a odcházím s dobrým pocitem zase o kousek blíž k cíli, tedy posílení česko-německého sousedství přímo na místě.

Schůzkování je velmi inspirativní, ale není nad to si na práci i sáhnout. Když po půl hodině dovandruji k rozlehlé Černé louce, na které se ladně pohybují lidé s kosou nebo hráběmi, utírám si pot z čela, a raduji se, že jsem je našla i bez mapy. A zrovna mají pauzu! Vybaluji z ruksaku muffiny a pokládám je takticky doprostřed pikniku i s vizitkami. V představovacím kolečku už srším nedočkavostí navázat kontakt s každým z přítomných, neboť většina z nich pochází právě z mého pracovního regionu. Tak je tomu i u Jitky Pollakis, která je zároveň zaměstnankyni ve spolku „Grüne Liga Osterzgebirge“ a vyslovuje přání navázat spolupráci s obdobným spolkem z Česka. Do toho se připojuje Blanka Techlovská, která vede projekt „Školní dílny“ v řemeslném ateliéru „Woodmaid“ v Mostě. Nápad propojit v dílně žáky a žákyně škol z Česka a Německa se ji zamlouvá a už zkouší svou lámavou němčinu. Ale dost tlachání, je mi do rukou vtisknuta kosa a instrukce o tom, že je to prostě: „jako když tančíš“. A tak jsem tančila až do večera a velmi si atmosféru letošního, již 8. ročníku česko-německého „Heuhoj Campu“ užila. Druhý den jsem se samozřejmě nemohla ani pohnout, ale stálo to za to, protože kdyby má práce nebyla protkaná úsilím a radosti zároveň, neměla by smysl a byla by zbytečná.

Kristýna ŠOUKALOVÁ