BLOG č. 14
Sedím ve vlaku, unavená z brzkého vstávání trochu pospávám, klid mi však nedá jedna myšlenka: Co tam budu říkat? Honí se mi hlavou.
Tak moment, začnu pěkně popořadě:
EMA je pracovní název pro „Enthusiasten und Macher“. Ano, tento rok patřím mezi ně, mezi ty, kteří dostali důvěru Česko-německého fondu budoucnosti a mají tak příležitost spojovat lidi na hranici a aktivně utvářet život v česko-německém pohraničí.
A kam že to jedu? Přece do Prahy do Fondu, na další setkání nás EM, tentokrát zaměřené na naše dojmy, zkušenosti a výsledky z prvních cest, setkání a jednání.
Čím blíže jsem Praze, tím větší nervozitu pociťuji, v hlavě jeden velký otazník. Vždyť se vlastně nic moc nestalo, co by stálo za řeč, co by bylo zajímavé, co vypíchnout. Dva měsíce uplynuly od našeho prvního setkání, kdy jsme se poznali s ostatními, a vybaveni teoretickými doporučeními našich „mentorů“, Sabine a Martina, jsme se vydali vstříc prvním krokům. Z batohu vyndám diář, začínám listovat a pročítám řádky. Nestačím se divit!
Vzpomínám na první chvíle, kdy jsem se vrátila právě z onoho setkání domů a zoufale přemýšlela, co dál. Kam jsem se to dostala? Vždyť jsem uměla krásně popsat při přijímacím pohovoru své vize, jak bych si představovala své působení v roli EMY a teď! Nevím, kudy kam. Teorie je něco úplně jiného než praxe, než když člověk sedí sám doma a vlastně neví, z jaké strany začít.
Se zájmem se ohlížím zpět a zapisuji několik bodů hodných zmínění.
Po dvou letech strávených sezením u počítače nad správou webových stránek jsem nechtěla ztrácet ani minutu a bez předchozí přípravy jsem se rozhodla pro rešerši přímo v terénu. Mé první kroky tak vedou do informačních center obcí ležících poblíž hranice, včetně významných větších či menších, odlehlejších či blížších pamětihodností a zajímavých míst.
Všude vyprávím o Česko-německém fondu budoucnosti, o jeho poslání, činnosti a programu Rok na hranici. Bavíme se o česko-německé spolupráci zde v pohraničí, jak tomu bylo dříve, jaká je situace nyní. A nezapomenu položit otázku – dokážete si představit, že byste navázali kontakt s někým na druhé straně? Že byste společně…?
Svým známým, sousedům a kamarádům prezentuji svou změnu zaměstnání a náplň toho, co mě čeká, včetně možnosti, která se otevírá všem obcím, spolkům, skupinám či jednotlivcům, kteří se rozhodnou udělat krok do neznáma a společně s námi, EMAMI, se pokusí navázat přeshraniční kontakt.
Společně s Bárou Špádovou, mou kolegyní EMOU, se kterou si dělíme Šumavu a Dolní Bavorsko, si domlouváme schůzku s Edmundem Sternem, EMOU předchozího ročníku aktivní v oblasti Nördliches Niederbayern – Západní Šumava. Předali jsme si kontakty, vyslechly jeho zkušenosti a doporučení a se slovy, že vše je o lidech, o osobním nadšení a vztazích, se s námi Edmund rozloučil. Čím dál víc mu dávám za pravdu.
S překvapením vyhodnocuji, že toho vůbec nebylo málo, co se u nás na česko-bavorské hranici událo.
- Že kroky, které se nyní jeví jako nevýznamné, doposud bez hlubšího náznaku společného tvoření, v sobě nesou mnohem víc. Pod pokličkou totiž bublají první zárodky budoucích partnerství.
- Že vše je proces a vývoj, k čemuž jsou zapotřebí čas, důvěra a trocha odvahy, aby formální jednání mohla přerůst v něco hlubšího na přátelské bázi.
- Že ne vždy je pro lidi jednoduché vystoupit ze své komfortní zóny, otevřít se a komunikovat v cizím jazyce.
- Že jsem zažila velmi milá setkání, potkala řadu zajímavých lidí, vyslechla velice inspirativní rozhovory a vše se neslo ve velmi příjemné a přátelské atmosféře.
Svou prezentaci na setkání zakončuji slovy: Vypadá to na rok plný dobrodružství!
Jana Kadlecová
