Už od prosince 2022 unáší chebské divadlo své diváky do světa pohádek: „Bylo nebylo za devatero horami“. Vypravěč a moderátor Kájen provází diváky pěti českými pohádkovými klasikami v moderním hávu a znovu a znovu zapojuje publikum. Daří se mu to zatím skvěle.
Moje předchůdkyně v tomto programu, Iva Ellrodtová, již navázala kontakt mezi chebským divadlem a divadlem Rosenthal v Selbu. Viz její blog z 16. 3. 2023. Na začátku roku 2024 konečně nadešel čas: v neděli 7. ledna je v Selbu uvedena hra „Bylo nebylo…“ v česko-německé verzi. Kájen oslovuje diváky převážně německy, ale dialogy jsou někdy v jednom a někdy v druhém jazyce. To umožňuje divákům sledovat děj a přitom získat cit pro hranice dvojjazyčnosti. Následující pondělí 8. ledna je pak na programu speciální představení a krásná ukázka toho, jak mohou vypadat setkání, když se sejde všechno dobré:
Když vstoupím do sálu Rosenthalova divadla, přivítá mě zvuk více než 250 dětských hlasů. Každé zúčastněné škole ze Selbu a Aše je přidělena jedna řada sedadel. Po obligátních úvodních proslovech je čas přejít k věci: Simona Pöder Innerhoferová a Christoph Mauerer z TANDEMu přivádějí divadlo do varu. Oba jazykoví animátoři rychle přizpůsobí svůj koncept menším skupinám: jednou se prosím otočte a představte se v cílovém jazyce: Ahoj, já jsem… Ahoj, já jsem… Nechybí ani pohyb. Ze slavné taneční scény „I like to move it, move it“ z animovaného filmu Madagaskar se stane I like to mluv it, mluvit. S písničkou „Fliegerlied“ Tima Toupeta si lze při hře a tanci vyzkoušet a zapamatovat nová slova.
Na česko-německém divadelním dni nastává poločas: „Velmi mě dojalo, jak byli žáci otevření a zvědaví jeden na druhého. Okamžitě si vyzkoušeli nová slovíčka a fráze, které se naučili,“ vzpomíná Eva Wolff Fabris na polední přestávku, během níž bylo foyer „jejího“ divadla zaplaveno hladovými dětmi. Na dvou stanovištích nejedly jen vydatné bavorské svačiny. Také se družily a zapojovaly do konverzace.
Když zazvoní potřetí, konečně nasává ten dlouho očekávaný okamžik: divadlo! Ticho však netrvá dlouho a ani by nemělo. „Tak co,“ volá Kájen do publika, „má tahle pohádka zůstat, nebo ne?“ „Anoooooo“ nebo „Jaaaaaa“ – žádná z pěti pohádek nezklame nadšené publikum. Děti okouzleně sledují děj, ale také hlasitě reagují, když jsou osloveni. Když do hlediště vletí „Peníze“, nikdo nezůstane sedět v klidu. Sedmdesát pět minut představení doslova uteče jako voda.
Řady divadla se pomalu vyprazdňují teprve tehdy, když už je opravdu čas k odjezdu. Každý dostane od divadla Rosenthal dárkovou tašku, kterou si může odnést domů.
Jak byste to shrnula, paní Wolff Fabris? „Doufám, že česko-německý divadelní den posílil evropskou spolupráci. […] Přes všechny jazykové rozdíly se při přípravě ukázalo, že žáci v Aschi a Selbu znají stejné pohádky. Existují kulturní podobnosti, které nás spojují. Zejména pohádky prozrazují mnoho o příslušné kultuře. Bylo také vzrušující zjistit, zda dvojjazyčná hra skutečně dokáže oslovit obě jazykové skupiny. Žáci – čeští i němečtí – se aktivně zapojili do interaktivní hry divadla Eger. Tento projekt měl přenést myšlenku přátelství bavorsko-českých týdnů přátelství do roku 2024. Chtěli jsme tím povzbudit zvědavost o sousedy a podpořit zábavu v komunikaci, a to i nad rámec slov.“
A můj závěr? Takto může vypadat ideální česko-německé setkávání a spolupráce. Především to znamená, že všichni aktéři a instituce spolupracují a přispívají tak k úspěchu setkání. První kontakt? Zprostředkovaný v prvním roce „Roku na hranici“. Jazyková animace TANDEM Koordinačního centra pro česko-německé výměny mládeže (Regensburg/Plzeň). Cestu a organizaci sponzorovalo Euregio Egrensis Arbeitsgemeinschaft Bayern za podpory starostů měst Selb a Aš. A samozřejmě v mém hledáčku zůstává chebské divadlo a divadlo Rosenthal v Selbu. Koneckonců tato úžasná akce byla jen startovním signálem, že ano, paní Wolff Fabrisová? „Podobných projektů by mělo být v budoucnu více, protože vzhledem k tomu, že se mateřské jazyky značně liší, je třeba do komunikace v příhraničních regionech aktivně investovat.“ V tom má tedy pravdu!
„Pro koho to vlastně všechno děláme?“ Tuto více než oprávněnou a zcela zásadní otázku si klademe stále znovu, a to nejen v rámci programu Rok na hranici. Všichni, kdo na otázku ohledně cílové skupiny odpovídají konkrétněji než „tak nějak pro všechny“, se snaží zjistit více o potřebách a motivaci lidí, které oslovují. Vzdělávací instituce, stejně jako marketingové společnosti a organizace cestovního ruchu, stále častěji využívají metodu persony. Ta spočívá ve vytváření archetypů uživatelů s určitými charakteristikami a osobnostními rysy, očekáváními, cíli a potřebami. Jsou jim přiřazena jména, tváře a individuální životopis, aby s nimi bylo možné vést fiktivní rozhovor.
Například Danny S. (32) z Norimberku tráví každoročně letní dovolenou se svou přítelkyní Judith a jejich osmiletým synem ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Mladá rodina má přitom největší zájem o venkovní aktivity a gastronomii. Patří k adaptivně-pragmatické cílové skupině, flexibilní, kosmopolitní a digitální. I přes zaměření na výkon a vysokou míru flexibility by u této skupiny neměla být opomíjena zábava, pohodlí a komfort.
Regina S. (54) z Drážďan se naopak zajímá spíše o umění a kulturu. Diplomovaná geoložka spojuje liberální postoje s kritickým pohledem na svět a cílem seberozvoje, typickým pro liberálně-intelektuální prostředí.
Pojďme ji na její dovolené kousek doprovodit. Po loňské cestě po Jižní Americe tentokrát stráví jarní prázdniny v saském Fojtsku (Vogtlandu). Všichni její předkové pocházejí z vesnice Liebenstein, nyní Líba, mezi Hohenbergem an der Eger a Františkovými Lázněmi. Když se Regina a její partner Rainer vydávají hledat stopy svých předků – a zde předjímáme kvintesenci této malé myšlenkové hry – nerozlišují, na které straně hranice, v jakém bavorském správním obvodu nebo v které spolkové zemi se ocitnou. Všude na své cestě nacházejí muzea, památníky a akce, které je zvou na cestu zpět v čase. Samozřejmě kromě pondělí, kdy je většina muzeí na obou stranách hranicemi zavřená. Hrad Loket mezi Sokolovem a Karlovými Vary je chvályhodnou výjimkou. Rainerovi se při pohledu na vystavený porcelán rozzáří oči, protože právě porcelán je jeho oblíbené téma. Návštěva obou sídel Porzellanikonu, Státního muzea porcelánu v Hohenbergu a Selbu je pro něj proto v úterý naprostou nutností. Za návštěvu stojí také Tannenberg, ukázkový důl s více než 600 metry chodeb, kde se železná ruda těží již od 15. století – koneckonců, Regina a Rainer jsou odborníci.
První polovina dovolené je už téměř u konce, když se Regina s Rainerem odváží odkrýt téma historického Chebska, každodenního života, útěku a odsunu. Ústřední institucí regionu je Egerlandské muzeum v Marktredwitz. V jeho prostorách se nachází typická selská světnice – na gruntu Milíkov (Miltigau), který je pobočkou chebského muzea, lze pak navštívit celý statek – a dále pak představuje česká lázeňská města a lázeňství, stejně jako Saské lázeňské muzeum v Bad Elsteru a Městské muzeum ve Františkových Lázních.
Následuje výstava na téma vyhnání od roku 1945. Rok 1938 ovšem není v Egerlandském muzeu vůbec zmíněn. Soužití a konflikty před rokem 1938 a po něm jsou ústředním tématem nové výstavy v Plesné (Fleißen) u Bad Brambachu. Vznikla v rámci přeshraničního projektu s městem Erbendorf: Muzeum Flucht – Vertreibung – Ankommen (Útěk – odsun – příchod) a zaměřuje se na historii města i jeho současnost s pohledem zaměřeným na útěk a migraci. Tzv. „Grenzlandheimatstubenu“ na půdě starého hrázděného statku v Bad Neualbenreuthu jsou zavaleny relikviemi a památkami ze staré vlasti a působí jako z úplně jiných časů. V současné době jsou tak nově zpracovávány.
A v Sasku? V městském muzeu v Auerbachu je stálá expozice věnovaná osudům vysídlenců v saském Vogtlandu. Na zámku Voigtsberg v Oelsnitz se dozvědí, že se na příští rok připravuje výstava o roli zámku jako místa příchodu „vysídlenců“.Výběr je velký, ale perspektivy jsou velmi rozdílné, uvědomují si Regina a Rainer, stejně jako my při formulaci našeho druhém závěru. Detektivové minulosti, fiktivní ideální typy i skuteční lidé nejenže v tomto vzrušujícím kraji, v příhraničním trojúhelníku Bavorska, Saska a Česka, nacházejí nesčetné stopy a relikty historie, ale stojí i před zásadní otázkou, jak se s ní vypořádat.A ti, kteří „dělají muzea“ – zaměstnanci, ředitelé a mecenáši této bohaté muzejní krajiny? Nejsou to ideální fiktivní typy, marketingové persony. Jsou to dědicové, tvůrci a zprostředkovatelé. Do společné historie přinášejí nejrůznější pohledy a zkušenosti a dělí se o ně – i na čtyřech networkingových setkáních na jaře 2024, podpořených v rámci programu Rok na hranici. Ale o tom až později!
Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.
„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.
Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.
Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.
Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!
První ročník programu “Rok na hranici” se blíží ke konci. Pro mnohé z nás, kteří v příhraničí bydlí, však končí jen jeden z mnoha roků na hranici. Protože nikam neodcházíme. Budeme se i nadále zasazovat o dobré sousedské vztahy a vynakládat síly pro zlepšení každodenního života v našich regionech.
Hřeje mě u srdce, když se mohu ohlédnout za uplynulým rokem a vidět, v kolika různých oblastech je možná spolupráce lidí z Česka a Německa. Školy, divadla, fotokluby, skateboardisté, skauti, chráněné dílny, parlamenty mládeže… že společnou řeč mohou najít lidé mladší i starší, se znalostí druhého jazyka i bez ní.
Setkání zástupců Západočeského divadla v Chebu a Rosenthal-Theater Selb v rámci prvního ročníku programu “Rok na hranici”. Na fotce (zleva): Iva Freddie Ellrodt, Eliška Huber Malíková (Západočeské divadlo v Chebu, Public Relations), Zdeněk Bartoš (Západočeské divadlo v Chebu, umělecký šéf) und Eva Enders (Rosenthal-Theater Selb, vedoucí divadla)
Práce česko-německých nadšenců nikdy nekončí. Vždy je co objevovat, koho prosíťovat, komu pomoci s prvním krokem přes hranici. I když se naše regiony mohou jevit malé, v mém případě dokonce “nejhorší historicky ve všem”, ještě jsme zdaleka nevyčerpali všechen místní potenciál pro česko-německou spolupráci.
Proto přeji druhému ročníku, našim nástupcům, aby se jim dařilo obracet ty správné kameny. Aby objevili možnosti, na které jsme my třeba ani nepomysleli.
A všem aktérům – všem lidem, kteří během tohoto ročníku našli příležitost přeshraniční spolupráce – přeji, aby čerpali radost ze společných setkání, ze vzájemného poznávání se a aby našli příležitosti k navázání dlouholetých přátelství. Věřím totiž, že právě otevřenost srdce a přátelství konkrétních lidí jsou klíčem ke krásnějšímu a plnějšímu životu, nejen tady v příhraničí.
Před několika lety jsem v rámci jednoho projektu hledala, jaké česko-německé události se konají v příhraničí. A narazila jsem na zajímavou informaci – v chebské Svobodě se koná pravidelný česko-německý Stammtisch. Tou dobou jsem však žila v Plzni, a tak jsem tomu dále nevěnovala pozornost.
S programem “Rok na hranici” jsem si na chebský Stammtisch opět vzpomněla – funguje ještě? Hledám jejich webové stránky, které jsem kdysi procházela, ale marně.
Zadávám klíčová slova do vyhledávače: “stammtisch”, “česko-německý”, “cheb”, “svoboda”. Přece někde musí stát nějaké jméno, kontakt, cokoli. Procházím asi pátou webovou stránku a konečně – “Günther Juba” s e-mailovou adresou. Otevírám záložku s Gmailem a formuluji prosbu o informaci, jak se to s tím Stammtischem teď vlastně má.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Pan Juba píše, že je už téměř osmdesátník a v době pandemie se Stammtisch nekonal, pan Häupler, jeho následovník, však pořádal online setkání, momentálně plánují sekání obnovit i offline. A Stammtisch funguje už dvacet let! To zní skvěle! Günther Juba se ovšem zdá být velkou osobností v česko-německém světě i mimo Stammtisch, proto hned odpovídám s prosbou o možnost osobního setkání.
“Sehr geehrte Frau Ellrodt, selbstverständlich bin ich zu einem Gespräch bereit. […] Wenn es Ihnen nichts ausmacht, können Sie gerne kommen. Mit freundlichen Grüßen Günther Juba”
“Ding-dong,” stojím u dveří v odlehlé části města Waldsassen a matně si vybavuji tvář pana Juby z fotek, které jsem našla online. Slyším, že někdo přichází a bere za kliku. Otevřou se dveře a přede mnou stojí pan Juba se stejnou jiskrou v oku jako na fotkách, jen o něco starší. Za ním se objeví další, o něco menší, postava. A začíná to nejroztomilejší setkání, které jsem zatím v rámci programu absolvovala. “Aha, vy jste Češka? To jsme nečekali! Nemusíte se zouvat!“ usmívají se na mne. Zuji se. Mají radost. Usadí mě u jídelního stolu a nabídnou domácí mátový čaj, to nelze odmítnout. Paní Juba už špatně vidí, pan Juba špatně slyší. A tak se doplňují – ona mi nelévá čaj a on jí řekne, když je šálek plný. Tvoří tak neskutečně roztomilý pár. “A vy bydlíte v Arzbergu? Tam máme známé,” a řeknou jejich příjmení. “To jsou naši sousedé, skvělí lidé!” a v duchu dodávám: “Také tak roztomilí jako vy dva. A tak se mi k nim díky té náhodě otevřou dveře na daleko přímější a přátelštější rovině, než jsem si mohla představit.
Příště se setkáváme už na prvním “pokoronovém” Stammtischi v Chebu. S panem Häuplerem mluvíme o tom, že by bylo dobré pořádat Stammtisch i pro mladší generaci a rodiny s dětmi.
Tak začínám rozhazovat sítě – a lidé se chytají! Telefonuji se známými, s Verčou Widmann z programu, na oslavě výročí Tandemu poznávám nové motivované jedince a tak vzniká skupinka, která má chuť taková setkání pořádat či podporovat. Po prvním společném Zoomu už máme jasnější představu… a tu realizujeme!
Pokud také máte zájem o setkávání s dalšími, zejména česko-německými, rodinami s dětmi v příhraničí, můžete se přidat do facebookové skupiny FamilienKlubík, kde budou dostupné informace o plánovaných setkáních, ale i dalších akcích v příhraničí.
V mém regionu se organizace setkávání ujali spolek A BASTA! z.s. a rodinné centrum Přístav generací z Chebu. Setkání se konají jednou měsíčně a jsou otevřená lidem všech generací i národností. Poslední setkání se konalo 07. 08. v Chebu, děti si hrály u kuličkové dráhy a dospělí si mohli popovídat a vlastně i celkem dobře síťovat.
Pan Häupler o setkáních informuje na nových webových stránkách Stammtische i v emailovém oběžníku a drží nám palce. Tak nám držte palce taky, ať se setkávání daří i nadále!
Ptáte se, jak vypadá práce nadšence/nadšenkyně? Zhruba takto:
1. Dostanete od Tiny kontakt na Philippa. 2. Napíšete Philippovi. 3. Philipp nereaguje. 4. Volá neznámé číslo. Je to Christian. 5. Christian, Philippův kolega, vám představí skvělý nápad na česko-německé skateboardingové setkání. Potřebují českého skejťáka a další informace. 6. Jedete na setkání s Aničkou, ředitelkou ZUŠ v Aši. 7. Anička vám dá kontakt na Míru. 8. Zavoláte Mírovi. 9. Míra je hudebník, ale má kontakt na Martina. 10. Martin! Ha! Ten má spoustu informací a kontakt na Tomáše Z., Tomáše D., Jakuba a Lukáše, z toho něco bude! 11. Zavoláte Christianovi. Je mega happy. 12. Zprostředkujete kontakty přes mail a jste taky mega happy.
