Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.
„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.
Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.
Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.
Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!
První ročník programu “Rok na hranici” se blíží ke konci. Pro mnohé z nás, kteří v příhraničí bydlí, však končí jen jeden z mnoha roků na hranici. Protože nikam neodcházíme. Budeme se i nadále zasazovat o dobré sousedské vztahy a vynakládat síly pro zlepšení každodenního života v našich regionech.
Hřeje mě u srdce, když se mohu ohlédnout za uplynulým rokem a vidět, v kolika různých oblastech je možná spolupráce lidí z Česka a Německa. Školy, divadla, fotokluby, skateboardisté, skauti, chráněné dílny, parlamenty mládeže… že společnou řeč mohou najít lidé mladší i starší, se znalostí druhého jazyka i bez ní.
Setkání zástupců Západočeského divadla v Chebu a Rosenthal-Theater Selb v rámci prvního ročníku programu “Rok na hranici”. Na fotce (zleva): Iva Freddie Ellrodt, Eliška Huber Malíková (Západočeské divadlo v Chebu, Public Relations), Zdeněk Bartoš (Západočeské divadlo v Chebu, umělecký šéf) und Eva Enders (Rosenthal-Theater Selb, vedoucí divadla)
Práce česko-německých nadšenců nikdy nekončí. Vždy je co objevovat, koho prosíťovat, komu pomoci s prvním krokem přes hranici. I když se naše regiony mohou jevit malé, v mém případě dokonce “nejhorší historicky ve všem”, ještě jsme zdaleka nevyčerpali všechen místní potenciál pro česko-německou spolupráci.
Proto přeji druhému ročníku, našim nástupcům, aby se jim dařilo obracet ty správné kameny. Aby objevili možnosti, na které jsme my třeba ani nepomysleli.
A všem aktérům – všem lidem, kteří během tohoto ročníku našli příležitost přeshraniční spolupráce – přeji, aby čerpali radost ze společných setkání, ze vzájemného poznávání se a aby našli příležitosti k navázání dlouholetých přátelství. Věřím totiž, že právě otevřenost srdce a přátelství konkrétních lidí jsou klíčem ke krásnějšímu a plnějšímu životu, nejen tady v příhraničí.
Před několika lety jsem v rámci jednoho projektu hledala, jaké česko-německé události se konají v příhraničí. A narazila jsem na zajímavou informaci – v chebské Svobodě se koná pravidelný česko-německý Stammtisch. Tou dobou jsem však žila v Plzni, a tak jsem tomu dále nevěnovala pozornost.
S programem “Rok na hranici” jsem si na chebský Stammtisch opět vzpomněla – funguje ještě? Hledám jejich webové stránky, které jsem kdysi procházela, ale marně.
Zadávám klíčová slova do vyhledávače: “stammtisch”, “česko-německý”, “cheb”, “svoboda”. Přece někde musí stát nějaké jméno, kontakt, cokoli. Procházím asi pátou webovou stránku a konečně – “Günther Juba” s e-mailovou adresou. Otevírám záložku s Gmailem a formuluji prosbu o informaci, jak se to s tím Stammtischem teď vlastně má.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Pan Juba píše, že je už téměř osmdesátník a v době pandemie se Stammtisch nekonal, pan Häupler, jeho následovník, však pořádal online setkání, momentálně plánují sekání obnovit i offline. A Stammtisch funguje už dvacet let! To zní skvěle! Günther Juba se ovšem zdá být velkou osobností v česko-německém světě i mimo Stammtisch, proto hned odpovídám s prosbou o možnost osobního setkání.
“Sehr geehrte Frau Ellrodt, selbstverständlich bin ich zu einem Gespräch bereit. […] Wenn es Ihnen nichts ausmacht, können Sie gerne kommen. Mit freundlichen Grüßen Günther Juba”
“Ding-dong,” stojím u dveří v odlehlé části města Waldsassen a matně si vybavuji tvář pana Juby z fotek, které jsem našla online. Slyším, že někdo přichází a bere za kliku. Otevřou se dveře a přede mnou stojí pan Juba se stejnou jiskrou v oku jako na fotkách, jen o něco starší. Za ním se objeví další, o něco menší, postava. A začíná to nejroztomilejší setkání, které jsem zatím v rámci programu absolvovala. “Aha, vy jste Češka? To jsme nečekali! Nemusíte se zouvat!“ usmívají se na mne. Zuji se. Mají radost. Usadí mě u jídelního stolu a nabídnou domácí mátový čaj, to nelze odmítnout. Paní Juba už špatně vidí, pan Juba špatně slyší. A tak se doplňují – ona mi nelévá čaj a on jí řekne, když je šálek plný. Tvoří tak neskutečně roztomilý pár. “A vy bydlíte v Arzbergu? Tam máme známé,” a řeknou jejich příjmení. “To jsou naši sousedé, skvělí lidé!” a v duchu dodávám: “Také tak roztomilí jako vy dva. A tak se mi k nim díky té náhodě otevřou dveře na daleko přímější a přátelštější rovině, než jsem si mohla představit.
Příště se setkáváme už na prvním “pokoronovém” Stammtischi v Chebu. S panem Häuplerem mluvíme o tom, že by bylo dobré pořádat Stammtisch i pro mladší generaci a rodiny s dětmi.
Tak začínám rozhazovat sítě – a lidé se chytají! Telefonuji se známými, s Verčou Widmann z programu, na oslavě výročí Tandemu poznávám nové motivované jedince a tak vzniká skupinka, která má chuť taková setkání pořádat či podporovat. Po prvním společném Zoomu už máme jasnější představu… a tu realizujeme!
Pokud také máte zájem o setkávání s dalšími, zejména česko-německými, rodinami s dětmi v příhraničí, můžete se přidat do facebookové skupiny FamilienKlubík, kde budou dostupné informace o plánovaných setkáních, ale i dalších akcích v příhraničí.
V mém regionu se organizace setkávání ujali spolek A BASTA! z.s. a rodinné centrum Přístav generací z Chebu. Setkání se konají jednou měsíčně a jsou otevřená lidem všech generací i národností. Poslední setkání se konalo 07. 08. v Chebu, děti si hrály u kuličkové dráhy a dospělí si mohli popovídat a vlastně i celkem dobře síťovat.
Pan Häupler o setkáních informuje na nových webových stránkách Stammtische i v emailovém oběžníku a drží nám palce. Tak nám držte palce taky, ať se setkávání daří i nadále!
Ptáte se, jak vypadá práce nadšence/nadšenkyně? Zhruba takto:
1. Dostanete od Tiny kontakt na Philippa. 2. Napíšete Philippovi. 3. Philipp nereaguje. 4. Volá neznámé číslo. Je to Christian. 5. Christian, Philippův kolega, vám představí skvělý nápad na česko-německé skateboardingové setkání. Potřebují českého skejťáka a další informace. 6. Jedete na setkání s Aničkou, ředitelkou ZUŠ v Aši. 7. Anička vám dá kontakt na Míru. 8. Zavoláte Mírovi. 9. Míra je hudebník, ale má kontakt na Martina. 10. Martin! Ha! Ten má spoustu informací a kontakt na Tomáše Z., Tomáše D., Jakuba a Lukáše, z toho něco bude! 11. Zavoláte Christianovi. Je mega happy. 12. Zprostředkujete kontakty přes mail a jste taky mega happy.
