Na konci ledna a na začátku února se mi krátce po sobě podařilo propojit dosti rozdílné aktéry regionální kultury v příhraničí. Opravdu si nemohu stěžovat, že by můj život během Roku na hranici nebyl pestrý a že bych se neučila stále novým věcem – jako například, jak správně tlumočit šachová pravidla anebo ideálně rozehrát šachovou partii. Ale k tomu za moment…
Mám velkou radost, že jsme spolu s vedoucí oddělení vzdělávání z Městské knihovny v Děčíně, paní Miroslavou Nedvědovou, byly pozvány do Městské knihovny v nedaleké Pirně. Obě města nepropojuje jen směrem na sever stále sílící Labe, ale i aktivní knihovnice, které mají chuť na česko-německou výměnu. Paní Viola Marzahn nás přijala spolu se svým nadřízeným, panem Schreiberem, který vede organizaci Kultur und Tourismus mbH, pod níž patří i tamní knihovna. Byly jsme provedeny velmi umně zrekonstruovaným historickým domem, v němž knihovna sídlí, doslova od sklepení, kde se prý občas konají rekonstrukce života ve středověku, až po půdu, kde je umístěno dětské oddělení pro nejmenší čtenáře. Útulné prostory nabízejí kromě knih všechna další média, na nichž je dnes dostupná literatura nebo její podoby ve filmu, hudbě či počítačových hrách, a také knihovnu věcí, kde se dají půjčit hravé nástroje pro další zprostředkování psaného slova.
Mimo jiné jsme pak s paní Nedvědovou obdivovaly pokrokovou samoobslužnou stěnu na vracení výpůjček, kterou mají v Pirně nově ve foyer.
Ve slavnostním gotickém sále v přízemí jsme si pak u kávy a tradičního saského vaječného koláče (Eierschecke) vzájemně dopodrobna představili koncept a činnost obou knihoven v oblasti vzdělávacích kurzů a kulturních akcí, a diskutovali o možnostech nejbližší spolupráce. Ukázalo se, že obě knihovny v rámci svých obcí plní malinko rozdílnou funkci (knihovna v Pirně je hlavně knihovnou, kdežto knihovna v Děčíně i skrze historii svého vzniku sloučením s kulturním střediskem má vyloženě funkci kulturního a komunitního centra), ale přesto jsme našli společné téma na rozjezd, a to literární čtení spisovatele Marka Tomana a jeho komiksu Odsunuté děti, které je vhodné jak pro školní děti, tak pro starší děti a dospělé. Téma poválečného vyhnání Němců má shodou okolností zpracovávat i aktuálně připravovaná výstava v Městském muzeu v Pirně, které přímo sousedí s knihovnou. Takže pokud termínově vše klapne, bude moci současné obyvatelstvo i návštěvníci Pirny díky spolupráci obou knihoven a muzea zažít životní příběhy odsunutých Němců najednou z více perspektiv, nejen té dětské, přestože právě ta bude asi pro mnohé nová.
Ještě před realizací samotného česko-německého čtení, které se má odehrát už v květnu tohoto roku jeden den v Děčíně a následný den v Pirně, což představuje smysluplný krok ke sdílení zajímavého programu na obou stranách hranice, je nyní nejbližším příštím krokem návštěva paní Marzahn a jejích kolegů a kolegyň na oplátku v Děčíně.
A ten samý týden, co jsem pronikla do fungování knihoven na Labi, jen o pár dní později, jsem se časně zrána ocitla v zamlženém Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku v budově bývalé textilní školy z roku 1882, kde dnes také sídlí knihovna, ale zároveň Dům dětí a mládeže. A tam se již na 8. hodinu ranní scházeli a sjížděli mladé hráčky a hráči šachu i se svými rodiči či prarodiči v autech s německou poznávací značkou.
S TJ Slovan Varnsdorf jsme totiž na jejich pololetní turnaj pozvali kolegy z SC 1994 Oberland e. V. z Leutersdorfu a byli jsme příjemně překvapeni, že německá skupinka byla poměrně početná, přestože nic jako pololetní prázdniny v Sasku nemají. Ale o to víc si asi německé děti turnaj užívaly a v kategorii mladších žáků také obsazovaly vítězná místa.
Výhodou šachu je, že hráči se dorozumívají vždy beze slov a pravidla jsou mezinárodní, takže přestože sedí bezprostředně naproti sobě například Čech a Němka, nemusí komunikovat cizí řečí. Zároveň však na drobnou jazykovou výměnu také došlo, obzvlášť při přivolávání rozhodčích ve sporných momentech nebo v pauzách mezi jednotlivými koly, kdy se společně svačilo, trénovalo a plánovaly se další příležitosti společného hraní. Trenér varnsdorfských šachistů, pan Václav Halba, je velmi aktivní a hrou šachů a předáváním svých dovedností mládeži žije. A zdá se, že ve Franku-Peteru Rößlerovi konečně našel partnera, s nímž půjde pravidelně realizovat společné turnaje i soustředění. Varnsdorf disponuje vhodnými prostory i podporou ze strany svého klubu a Leutersdorf je další spolupráci otevřený a sám také pořádá akce jako např. šachový týden v polovině února, kam české kolegy hned pozval. Kromě šachu je zde ale očividným pojítkem i společný smysl pro humor, a to i v případě nedorozumění, které se v komunikaci jednoduchou němčinou a češtinou snadno přihodí…
Tak ať už šach mat nebo pat čili remíza, tak hlavně povzbudivé čtení a další pokusy o přeshraniční síťování v rámci Roku na hranici!
Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
Hvězdné nebe nade mnou a bezmezné přátelství ve mně. volně podle Immanuela Kanta
Poslední dva roky jsme zde, v česko-saském příhraničí, opět po delší době prožívali rozdělené sousedství; s hranicemi, zjevivšími se znovu jak černý stín, jsme se však rozhodně nesmířili. Po celou tu dlouhou dobu nám totiž dodával naději a sílu pohled na hvězdnou oblohu, která nezná hranic a spojuje světy zdánlivě na zemi rozdělené. Pokud jsme snad měli oprávněný pocit, že jsme museli v česko-saských sousedských vztazích učinit jeden krok zpátky, berme to jako výzvu vyrazit nyní nejméně o dva kroky vpřed. Zkusme omezené přeshraniční sousedství, jak ho známe z minulosti, posunout do bezmezného přátelství budoucnosti. A kde začít? No přece tady, v místě na brzy snad opět neznatelné hranici, v regionu s pracovním názvem LAUBA!
Odkud se vzala LAUBA? Je to přeshraniční území na levém břehu Labe zhruba vymezené horními toky říčky GottLEUBA na saské straně a Jílovského potoka, německy EuLAUBAch, na české straně. Co znamená německé slovo LAUBE v češtině? Zhruba tolik co české (germanismy) LOUBÍ nebo podLOUBÍ, a tím jsme opět zpátky u nebeské klenby, která nás stejně jako ono podLOUBÍ jednak pomyslně spojuje a jednak i posiluje a chrání před nástrahami doby. Pouze silné a odolné přátelství tady v té naší malé LAUBĚ je cesta do budoucnosti velké a demokratické Evropy.
VZHŮRU KE HVĚZDÁM / HOCH ZU DEN STERNENse nazývá výstava fotografií Stephana Messnera, v nichž se zrcadlí myšlenka spojení hvězdné oblohy s vybranými duchovními místy na obou stranách hranice. Myšlenka výstavy, ztělesněná do cyklu dvaceti fotografií, se sice zrodila dávno před startem programu Rok na hranici, avšak tento hravý text o jedné krajině bez dělící hranice je již odrazem našich intenzívních debat o smyslu a cíli tohoto programu. AŤ ŽIJE LAUBA!
Vernisáž: Kaple rodiny Botschen v Libouchci, 10. 6. 2022, 18:00 hodin
Srdečně zvu k hovorům o sjednocených a „odhraničených“ regionech buď přímo během výstavy, nebo kdykoliv jindy!
