Letošní léto mě zavedlo na několik událostí, které ukazují, jak pestrá může být česko-německá spolupráce.
Společné muzicírování v Jöhstadtu
Jedno z nejpříjemnějších překvapení pro mě byl Mitsingabend v Jöhstadtu. Každých šest týdnů se v malebném stavení u Patricka a Katji scházejí Češi a Němci, aby spolu zpívali a hráli. Nejde o koncert, spíš o večer, kdy se publikum promění v účinkující a radost vzniká přímo na místě. Když jsem dorazila, právě se zpívala irská balada – přinesl ji sem Ir, který už čtvrt století žije v Annabergu – a hned poté zazněla česká lidová píseň Já mám malovanou vestu. Jeden z účastníků mi podal bubínek, a tak jsem se zapojila nejen zpěvem. Byla to drobná, ale silná připomínka, že hudba hranice skutečně nepotřebuje. Na další setkání si už vezmu kytaru – atmosféra k tomu přímo vybízí.
Erzgebirgische LiederTour: vandrování krušnohorskou krajinou s hudebními zastávkami na trase
Neméně zajímavý byl LiederTour mezi Hirtsteinem a Přísečnicí, letos už v patnáctém ročníku. Šestnáctikilometrová trasa vedla přes lesy, louky a vesnice v Krušných horách, a na deseti zastávkách hrálo devatenáct hudebníků a skupin – od tradičních písní až po swing a improvizace. Díky shuttle busu mezi Steinbachem a Satzungem se mohli zapojit i ti, kdo nechtěli ujít celou trasu. Oceňovala jsem klidnou a přátelskou atmosféru: lidé se zastavovali, naslouchali, povídali si a společně trávili den. Byla to ukázka, jak lze propojit hudbu, pohyb a krajinu – a zároveň vytvořit prostor, kde se Češi a Němci přirozeně setkávají.
Hornická tradice v Novém Zvolání
Zcela jiný charakter mělo Setkání horníků v Novém Zvolání, které se konalo 30. srpna 2025 pod záštitou města Vejprty. Horníci dorazili v tradičních uniformách, v kostele proběhla slavnostní mše a doprovod nechyběl v podobě kapely a stánků s občerstvením. Bylo inspirující sledovat, s jakou péčí místní i hosté udržují hornické tradice a jak se tato událost stává místem, kde se setkávají české a saské spolky. Uvědomila jsem si, že hornictví tu stále žije – nejen v paměti regionu, ale i v současné kultuře.
Den plný tradic, hudby a historie
Na začátku září jsem zavítala také do Marienbergu na Holzmarkt – tradiční slavnost dřeva. Náměstí zaplnily stánky řemeslníků, vzduchem se nesla vůně čerstvě hoblovaného dřeva a z pódia hudba. Kováři, řezbáři i tvořivé dílny pro děti připomínaly, že řemesla mají v regionu pevné kořeny. Nechyběly ochutnávky místních specialit ani komentované prohlídky kostela s možností vystoupat na věž. Sama jsem si našla chvíli klidného posezení u Linsensuppen a přitom nasála atmosféru města. Den jsem zakončila v muzeu Pferdegöpel Rudolphschacht, kde sestup do šachty nabídl autentický pohled na dobu, kdy těžba formovala krajinu i životy lidí.
Dobrodružství, táborák a nová přátelství
Vyvrcholením léta bylo první setkání českých a německých skautů. Skupina z Klášterce nad Ohří se potkala se skautem Fangornem z Drážďan při společné výpravě do Tiských stěn. Po prohlídce skalního města následovaly hry, krátký výlet a v místní restauraci nechyběl oblíbený smažený sýr. Večer jsme společně uvařili fazolový guláš, ke kterému patřily táborové hry a povídání. Přenocování pod širým nebem dodalo akci opravdovou skautskou atmosféru a naznačilo, že jde o začátek spolupráce, která může pokračovat i v budoucnu.
Léto tak přineslo pestrou mozaiku zážitků – od hudby přes tradice až po skautské dobrodružství. Pro mě to byla příležitost poznat region z různých úhlů a potvrzení, že i zdánlivě malé akce dokážou spojovat lidi a otevírat nové cesty k porozumění.
Je skvělé mít nekonečné možnosti. Za doby mého studia byl boj o místa na studijní výjezdy a počet stipendií i destinací byl značně omezený. Dnes mohou studenti vyjet takřka kamkoli. Ale za novým poznáním a rozšířením si obzorů se nemusí až tak daleko. Už i naše sousední země nabízejí jiné vzdělávací systémy, technologie a přístupy. Vydat se na jeden nebo dva semestry do Německa mohou mladí akademikové také za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Uzávěrku pro příjem žádostí o stipendium na akademický rok 2023/2024, která je do 31. ledna 2023, ještě stíhají.
Já se vydala tentokrát do Schneebergu, města hor. Po příjemném telefonátu s místním profesorem přijímám jeho pozvání na fakultu nejen já, ale i pár studentů z Liberce. Německou fakultou nás v ten den provází Štěpán – student programu Erasmus+ z Liberce. Angewandte Kunst Schneeberg (Fakultät der Westsächsische Hochschule Zwickau – Fakulta západosaské vysoké školy Cvikov) je prostorná a zároveň přehledná, studuje ji pouhých 100 studujících. Ať už se jedná o bakalářský anebo magisterský studijní obor Design, oba nabízejí jak společné, tak i specifické kurzy pro obory Módní návrhářství, Textilní umění/Textilní design a Dřevěná tvorba /Nábytkový a Produktový design. Nízký počet studentů zajišťuje to, že se studenti mezi sebou znají a mohou se napříč obory propojovat. Studenti ze Schneebergu mají zájem se propojit ale i přes hranice.
Potenciální intenzivní propojení se může podařit s Fakultou textilní univerzity v Liberci TUL (Katedra designu). Ta nabízí nejen bakalářské programy se specializací na Návrhářství textilu a oděvu a Textilní technologie a vzorování, ale také Návrhářství skla a šperku. Dále je pak možnost navazujícího magisterského programu se specializací Ateliér: Textilu, Oděvu, Skla nebo Šperku.
Vnímáte ty průsečíky? Ano, může to být právě umění a tvorba, které mladé dospělé přeshraničně propojí. Důležitá je především dobrá komunikace. V tomto případě je Štěpán jakýmsi ambasadorem. Na první společné setkání do Schneebergu zorganizoval své přátelé ze studií v Liberci.
Společně tvořit je obrovskou motivací studentů obou fakult. Propojit své zkušenosti a dovednosti v oborech, které studují, je neskutečnou výzvou. Prvním krokem bylo se setkat a pobavit se o možnostech spolutvorby. Studenti jsou spolu nyní v kontaktu a mají zálusk na společný víkend v Krušných horách. Tak jim držíme palce a těšíme se na jejich uměleckouvýstavu, kterou by rádi po společném setkání zorganizovali jak v Liberci, tak i ve Schneebergu.
Oblasti podpory česko-německé spolupráce a porozumění se věnuji již několik let. Ať už to byly několikaleté pobyty v rodinách v Německu jako au-pair, účast na vzdělávacích projektech, nebo studentské stáže.
Jako úspěšná absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně jsem svou povinnou praxi tenkrát absolvovala v zařízení Tourismusregion Zwickau e.V. Ráda bych zdůraznila to „tenkrát”, neboť tomu je už skoro 10 let. Při praxi jsem mohla podpořit i partnerské město Zlína Limbach-Oberfrohna a prezentovat nabídku spolku na bavorském veletrhu Gartenschau Tirschenreuth.
Po deseti letech přijímám v rámci programu Rok na hranici pozvání od vedoucí Iny Klemm na zámek Waldenburg. Společně vzpomínáme a přemýšlíme o česko-německých vztazích, i o tom, co je „typiš” Chemnitz a jak se toto město vyvíjí, neboť aby těch náhod nebylo málo, Ina u Chemnitz žije, takže jsme zase skoro sousedky.
Její zápal pro navazování intenzivnější česko-německé spolupráce je natolik silný, že při našem druhém setkání k nám přizve i ředitelku podpůrného spolku na Evropském Gymnáziu ve Waldenburgu Yvonne Lenk. To už ji kladu zásadní otázku: „Máte partnerskou školu z Česka?” – „ještě ne”, dostává se mi odpovědi. A to je pro mě signál, že jsem na správném místě. Vše se dává do pohybu a dnes už se Gymnázium z Waldenburgu propojuje s Gymnáziem a Střední školou v Klášterci nad Ohří.
Podpořit aktéry v prvním krůčku k česko-německému partnerství je „můj job”, ale mít chuť něco společně vytvořit a naplánovat už je jenom na nich 😊.
Ale zpět na zámek. Ina se chlubí novou aplikací, která vás provede celým zámkem. Jdu to vyzkoušet. Samozřejmě první co nás napadne – aby k nám jezdili přátelé, školy a senioři z Česka, musí jim mít Waldenburg co nabídnout, a to musí být dostupné – tedy v češtině. Aplikace je zatím pouze v němčině a angličtině, ale už se pracuje na české verzi a brzy bude také ke stažení zdarma, jako verze v němčině zde.
A tak putuju dál po zámcích, po partnerských městech a s otevřenou náruči jsem vítáná pro obnovu česko-německých vztahů nebo dokonce i k prvním krůčkům v navázání česko-německé spolupráce.
Internetové rešerše, telefonáty a maily jsou v dnešní době obrovskou výhodou, ale není nad to setkávat se osobně a o potenciálu česko-německé spolupráce se přesvědčit na vlastní kůži. Plánuji si schůzky a návštěvy u aktérů, buďto již aktivně činných v oblasti česko-německého porozuměni, nebo naopak aktéry česko-německou propojeností ještě nedotčeni.
I tak se moc sociálních médií prokazuje jako silná a významnou nedílnou součástí mého aktivního vyhledávání kontaktů. Po zveřejnění příspěvku o tomto novém programu na mém osobním facebookovém profilu dostávám v messengeru od Ulricha Sachera pozvánku do Galerie ve farním domě ve městě Jöhstadt. Ulrich mi po mé pozitivní odpovědi nadšeně volá a do telefonu mě hrdě zdraví pilně naučeným „Dobrý den“. Prohodíme pár slov a už si do diáře zapisuji další výjezd. Možnost vystavit díla německých umělců této galerie na landartovém festivalu v Königsmühle se Ulrichovi zamlouvá a k setkání jedeme společně i s Petrem Mikšíčkem, organizátorem této dlouholeté tradiční akce.
Na druhé straně hranice vstupuji do nádherné 100 let staré vily s malou věžičkou. Tam už mě ve dveřích vyhlíží Petr Globočník, majitel sousedského domu „Libuše“ na sídlišti Janov u Litvínova, pouhých 10 km od hranice s Německem. Se spolkem „My Litvínov“ tvoři Petr zázemí pro všechny lidi, co mají touhu společně tvořit a vzájemně se respektovat. „Libuše je prostor pro kulturu, hudbu, umění, učení, inspiraci, pohodu a lásku“ říká Petr a provádí mě prostory, které právě rekonstruují. Když sedáme ke kávě a představuji Petrovi program „Rok na hranici“ se zaujetím naslouchá a já mohu v jeho očích pozorovat nejen zájem a zvědavost, ale i trošku nejistoty. Německy sice Petr nemluví, ale vzpomíná na to, když se snažil dopátrat historie této budovy, mimo jiné sloužila i jako odpočinkové centrum tzv. „Erholungsheim pod názvem „Villa Elisabeth“. Otevřít dveře tohoto domu i pro německé sousedy se mu zdá jako fajn nápad a už přemýšlí o workshopech, které by mohl nabízet jak dospělým, tak hlavně i dětem z Německa. Vtisknu Petrovi do dlaně vizitku a odcházím s dobrým pocitem zase o kousek blíž k cíli, tedy posílení česko-německého sousedství přímo na místě.
Schůzkování je velmi inspirativní, ale není nad to si na práci i sáhnout. Když po půl hodině dovandruji k rozlehlé Černé louce, na které se ladně pohybují lidé s kosou nebo hráběmi, utírám si pot z čela, a raduji se, že jsem je našla i bez mapy. A zrovna mají pauzu! Vybaluji z ruksaku muffiny a pokládám je takticky doprostřed pikniku i s vizitkami. V představovacím kolečku už srším nedočkavostí navázat kontakt s každým z přítomných, neboť většina z nich pochází právě z mého pracovního regionu. Tak je tomu i u Jitky Pollakis, která je zároveň zaměstnankyni ve spolku „Grüne Liga Osterzgebirge“ a vyslovuje přání navázat spolupráci s obdobným spolkem z Česka. Do toho se připojuje Blanka Techlovská, která vede projekt „Školní dílny“ v řemeslném ateliéru „Woodmaid“ v Mostě. Nápad propojit v dílně žáky a žákyně škol z Česka a Německa se ji zamlouvá a už zkouší svou lámavou němčinu. Ale dost tlachání, je mi do rukou vtisknuta kosa a instrukce o tom, že je to prostě: „jako když tančíš“. A tak jsem tančila až do večera a velmi si atmosféru letošního, již 8. ročníku česko-německého „Heuhoj Campu“ užila. Druhý den jsem se samozřejmě nemohla ani pohnout, ale stálo to za to, protože kdyby má práce nebyla protkaná úsilím a radosti zároveň, neměla by smysl a byla by zbytečná.
„Je to tady takové smutné, tou historií,“ povídá mi moje nová kamarádka ze západních Čech. Před lety se odstěhovala 200 km východněji, na jih Čech, a tak vidí některé věci, které už místní nevnímají, zřetelněji.
Seznámily jsme se na Českolipsku, nedaleko místa, které zná hodně lidí z filmové adaptace československé pohádky o Pyšné princezně. Výhledy jsou tu malebné, stejně jako krajina, která působí harmonicky i přesto, že ji člení kuželovité vrcholky a dynamická údolí. Pohádkově to tu však nevypadalo vždycky. Nedaleko odsud bývala nacistická továrna a po válce si to s místními starousedlíky příchozí z vnitrozemí nevybíravě vyřídili. Vrací se mi Janina slova – říkám si, jak může být místo smutné svou historií? Jako by se mohl smutek dědit po generace. Jak to, že je to i dneska ‚vidět‘ – aniž by člověk absolvoval krajinářské studium nebo terénní cvičení z antropologie?!
O pár kilometrů dál to žije, byť se v blízkosti nachází zaniklá železniční trať. V nově opraveném Centru vzdělání a kultury (CVaK) se zrovna potkávají Češi a Němci, aby se naučili základům horolezení. Sport spojuje, říkám si, na dorozumění stačí pár gest. Stejně jako hudba a umění obecně. A také v těchto oborech lidské činnosti se společná historie často zrcadlí – obsahuje i nadějeplné příběhy, nejenom ty ‚smutné‘. Třeba ten o česko-německém přátelství Emila Zátopka a Herberta Schadeho.
Dávám se do řeči i s domovníkem CVaKu, který přikyvuje a tvrdí, že se tu čas od času konají i jiná mezinárodní setkávání. Byť to tu není přímo ‚na hranici‘, potkávají se zde lidé různých národností. A já uvažuju nad tím, jak mimořádné možnosti v příhraničí dnes máme – kdy můžeme v rámci CZ-DE setkání ‚psát‘ historii jinou, radostnou.
Na druhý den se vydáváme do skal. Ozvěna dává tušit, že na laně tu ‚visí‘ příslušníci a příslušnice lecjakých národností. Je jedno, kdo koho jistí – důležité je, že vnímají jeden druhého a když to jednomu ‚ujede‘, může se spolehnout na toho druhého. Stejně automaticky jako třeba Češi a Němci v dnešní Evropě, říkám si.
Tak se třeba s Rokem na hranici na podobnou výpravu vydáte – ať už do terénu, nebo symbolicky (třeba za sportem, uměním nebo díky našemu blogu). Věřím, že to, co cestou zažijete, nebude onen ‚zděděný‘ smutek.
Rádi vás s ostatními ambasadorkami a ambasadory programu Rok na hranici na této cestě doprovodíme.
PS: Hledáte-li pro svoje setkání vhodné místo v česko-německém příhraničí, máme pro vás několik tipů:
V tomto duchu prožíváme první pracovní dny v rámci programu „Rok na hranici“. Jsme hrdí na otevřenou komunikaci obyvatel kolem nás, ať už jsou rozhovory plné dobré nálady a spokojenosti nebo právě naopak, trošku zahořklé a smutné. „Všade chleba o dvoch kůrkách“, jak praví jedno moravské přísloví. A tak se setkáváme s lidmi žijícími v česko-německém pohraničí a jsme jedno velké ucho pro jejich potřeby.
Je potřeba zmapovat terén, rozeslat spoustu mailu a protelefonovat i dlouhé hodiny. Navázat nové kontakty a oživit ty starší se zdá být běh na dlouhou trať, ale už si v tom tvoříme nějaký „náš systém“. Je nás osm a již výměna mezi sebou nás posouvá o velké kroky a tvoří interní strategii těch následujících.
Být na místě v terénu, nasávat tu atmosféru a popíjet kávu se starostou příhraniční obce je ale úplně jiný zážitek. Navštívit vzdělávací centra, která jsou pouhých 10 km od hranic, ale nemají v nabídce program v jazyce svého souseda. To je realita. Najednou se otevírají všechny možnosti, najednou jsme toho všeho součástí a najednou víme, že zde to potenciál určitě má!
Ale dost euforie, je potřeba být nohama na zemi a ten běh si vypotit. Řečí o tom, co vše by se zrovna v tomto příhraničním městečku mohlo pro podporu česko-německého sousedství konat, je nekonečno. Důležité je jednat. Vyměňujeme si kontakty, sepisujeme „To-Do-List“ a konstruktivně hodnotíme minulé zkušenosti v rámci česko-německého partnerství. Analyzujeme, kde se stala chyba a proč se podpora česko-německých výměn zastavila, nebo vlastně vůbec nezačala.
Kráčíme, rozbíháme se a svištíme přes hranice. Jdeme naproti s otevřenou náruči všem, kteří mají chuť společně tvořit a být součástí tohoto živého běhu. Protože společně uběhneme víc.
