To aspoň platilo uplynulý víkend pro partu českých a německých přátel v mikroregionu Konstantinolázeňsko.
Už brzy ráno se v Černošíně sešla nadšená skupina vedená starostou Vladimírem Krejčou, aby vysadila alej stromů. Pod vedením dvou odborníků účastníci vykopali jámy a vysadili stromy. Samozřejmě zbyl i čas na občerstvení a rozhovory o česko-německých tématech.
Poté se pokračovalo na proslulou jablečnou slavnost na Krasíkově vrchu. Tento festival s různými kulinářskými a uměleckými vstupy se konal již po dvaadvacáté.
Před covidovou pandemií na něj někdy zavítalo až 5 000 návštěvníků, nyní se organizátoři postupně snaží, aby akce opět získala více komunitní charakter.
Díky skvělé organizaci se to podařilo a početní návštěvníci si mohli festival s moštem a mnoha lahůdkami naplno užít.
Samozřejmě nemohla chybět ani delegace z partnerského regionu Steinwald-Allianz. Téměř 50 návštěvníků přijelo z Bavorska autobusem a strávilo zde se svými přáteli krásné odpoledne.
Bavorské pivo, klobásy a preclíky u stánku Steinwald-Allianz tak vytvořily pomyslný most a vyvolaly velký zájem o hosty z Bavorska.
Oba partnerské regiony Konstantinolázeňsko a Steinwald-Allianz ovšem na další setkání rozhodně nebudou muset čekat až do příštího roku. Již na příští týden je totiž naplánováno setkání se zastupiteli a starosty.
A kdo ví, třeba se tak podzimní splín a čas houbaření změní ve zlatý podzim – alespoň v oblasti česko-německé spolupráce 😉
Vlak jede údolím Labe a já mám čas přemýšlet o posledních třech měsících. Jedu do Drážďan, kde se mám setkat s jedním známým. Trasu z Litoměřic podél Labe sice už dobře znám, ale přesto každá cesta přináší nové perspektivy a podněty k zamyšlení. Od té doby, co pracuji v programu „Rok na hranici“, se můj každodenní život výrazně změnil. Tato cesta svým způsobem odráží i moji práci – konstantní pohyb, někdy rychlejší, někdy pomalejší, někdy jednoduchý, jindy složitější, ale pokaždé s novými objevy.
První měsíce byly napínavou, ale i také intenzivní fází poznávání a porozumění. Příhraniční region, ve kterém pracuji již delší dobu, jsem najednou zažila úplně jinak. Lidi, které znám již léta, jsem poznala z nové, překvapivé perspektivy. Zároveň jsem měla šanci navázat mnoho nových kontaktů a seznámit se s lidmi, kteří do svých projektů a koníčků dávají spoustu energie.
Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že všechno bylo vždy snadné. Často mě zaměstnávala zejména ambivalence česko-německých vztahů. Na jedné straně je zde mnoho lidí, kteří nadšeně podporují přeshraniční projekty a aktivně chtějí na něčem společně pracovat. Jejich energie a nadšení jsou nakažlivé a dávají mi naději do dalších měsíců. Ale pak je tu i druhá strana – nezodpovězené e-maily, lidé, kteří se mi po prvním rozhovoru už nikdy neozvou. Uvědomuji si, že někteří lidé prostě nemají čas nebo motivaci se do nových projektů zapojit.
Někdy mají své priority nastavené jinak, což vlastně docela chápu. Každý má své vlastní výzvy, své vlastní starosti. Přesto se nemohu zbavit jedné myšlenky: nezájem je nebezpečný, zvláště v době, jako je tato. Rasismus, nenávist a násilí jsou každodenní záležitostí, a to i v jinak přátelských rozhovorech. V takových chvílích si jasně uvědomuji, jak důležité je nevzdávat to, ale zasazovat se o porozumění a otevřenost. Česko-německé projekty jistě nejsou řešením všech těchto problémů, ale jsou krokem správným směrem. Pomáhají nám udržet si otevřená srdce a podporovat dialog, i když je to někdy obtížné.
Není vždy lehké najít téma, které by dnešní mládež zaujalo natolik, aby mu chtěla věnovat hned několik dní letních prázdnin, a to v předem neznámém kolektivu. Mara Schmied-Tautz, která se před deseti lety rozhodla přestěhovat ze západoněmeckého Wuppertalu do malé vesničky Lauterbach v saském Krušnohoří, však našla něco, na co mládež slyší: GRAFFITI. S tradiční architekturou krušnohorské zástavby sice na první pohled nelehce slučitelná, ale čím dál častěji využívaná forma umění, kterou lze zkrášlit nejen nevzhledné kontejnery nebo průmyslové továrny, ale také veřejně navštěvovaná místa, jako je autobusová zastávka v centru obce.
Jak ale docílit toho, aby výsledek neodrazoval, ale naopak vzbudil pozornost kolemjdoucích? To je úkol pro profíky, jako jsou např. umělci ze studia Rebel-Art v Chemnitz, kteří se graffiti uměním zabývají již přes dvacet let a mimo jiné mají i nemalé zkušenosti s vedením workshopů pro mládež. Tentokrát to byla česko-německá smíšená skupina, přičemž německá část sestávala ze zájemců z Lauterbachu a dalších místních částí města Marienberg, kterým právě začaly letní prázdniny. Českou polovinu tvořili žáci druhého stupně ZŠ Duhová cesta v Chomutově, kteří se zajímají o výtvarné umění a pro které byly výlety do Německa příjemným zpestřením posledního týdne školního roku.
Při pohledu na velkou zděnou zastávku, kterou město za účelem tohoto projektu nechalo zrekonstruovat, jsem nevěřila, že za dva dny práce zde může vzniknout téměř realistické panorama obce a jeho okolí. Součástí tohoto interaktivního obrázku (Wimmelbild) jsou stanoviště historické okružní cesty Lauterbachem, jako je obranný kostelík Wehrkirche Lauterbach nebo kamenný milník známý coby Lauterbacher Knochen. Potok, po kterém dostala obec název, vytéká z láhve Lauterbacher Tropfen – Lauterbašské kapky, jak se nazývá bylinná, brčálově zelená kořalka, která obec proslavila daleko za její hranice.
Žáci se pustili do práce s takovou vervou, až jsme je museli brzdit, aby v plechovkách s barevnými spreji ještě něco zůstalo. Komunikace probíhala většinou v angličtině, přestože během jazykové animace snad uvízlo i pár českých a německých slovíček.
Při rozhovoru s redaktorkou mdr (Mitteldeutscher Rundfunk) některá děvčata přiznala, že si to tak v Německu vůbec nepředstavovala a že zážitky předčily jejich očekávání. To člověk samozřejmě rád slyší, jen zůstává otázka, JAK si teda mládež sousední zemi představuje, když se s ní doposud setkala jen během nákupů nebo krátkých návštěv aquaparku.
Každopádně se při takových projektech ukazuje, že úsilí, které někteří nadšenci vynakládají k tomu, aby zorganizovali vícedenní přeshraniční akci, má rozhodně smysl. Někdy od samého nápadu k realizaci sice uplyne pár let, ale zastávka hýřící všemi barvami bude krášlit střed obce mnohem déle a ještě dlouhodobější budou vzpomínky mladých lidí, ve kterých se podařilo probudit chuť k dalšímu tvoření a poznávání nových věcí.
Velké díky patří organizátorkám projektu Maře a Sophie z Diakonie Marienberg, Renatě ze ZŠ Duhová cesta, kterou jsem okamžitě dokázala pro tento projekt nadchnout a která svým vlastním nadšením nakazila i kolegyni a své ratolesti. Navíc pro německé účastníky projektu domluvila exkurzi ve své škole, která měla takový úspěch, že prý chtěli němečtí žáci okamžitě měnit. Koneckonců proč ne – třeba jen na rok… Jsem přesvědčená o tom, že i taková výměna by měla smysl.
Živé, barevné, soustředěné i komorní… tak vypadalo pět česko-německých večerů v rámci Noci kostelů 2024 na Tachovsku.
Pět míst s vlastním příběhem, deset hudebních těles, workshopy pro děti a spousta posluchačů.
Atmosféru můžete nasát ještě na krásných fotkách Petra Janíka (MAS Český Západ) z Domaslavi a Krasíkova a pokochat se barokními interiéry kostelů v Pístově a Brodu.
Jedním z cílů Noci kostelů je zprostředkovat veřejnosti kulturní zážitek v sakrálních prostorách. Nejedná se pouze o kostely, které jsou navštěvovány při pravidelných bohoslužbách, ale také o kostely v pohraničí, které jsou často celoročně prázdné a kde se v důsledku poválečných událostí na české straně schází jen minimum věřících. Tyto kostely měly nelehký osud. Po odsunu sudetských Němců byly opuštěné, za komunismu chátraly a v 90. letech 20. století byly často vykradeny. Nyní se však zdá, že svítá na lepší časy. Mnohé z nich, již opravené, jsou v péči obcí, církve či občanských sdružení, která se je snaží zachránit a oživit.
V rámci projektu ROK NA HRANICI Česko-německého fondu budoucnosti se v pěti kostelech v západním příhraničí odehraje tato akce v česko-německé režii. A jelikož hudba spojuje beze slov, bude tento program jazykově „plně bezbariérový“. Na pomyslném podiu se setká vždy jeden český a jeden německý interpret.
V poutním kostele sv. Bartoloměje v Pístově vystoupí Tachovský chrámový sbor společně s osmihlasým Doppelquartettem z Bavorska, který diriguje Florian Loew z Ploessbergu. Pan Loew umí dobře česky, protože „Mnichov je daleko, tak proč si nerozšířit jazykové obzory za blízkou hranicí”, pravidelně jezdí i na zkoušky do Tachova a teď bude možnost slyšet oba sbory dohromady.
Doppelquartett vystoupí i v kostele sv. Máří Magdaleny na vrchu Krasíkov, kde se na podiu potká s regionálním sborem nadšenců Souhlas z Konstantinových Lázní. Na prostranství před kostelem pak v pozdním večeru zazní hity 60. let kapely Wenda Gang a při dobré viditelnosti se návštěvníci mohou těšit na pozorování noční oblohy dvěma astronomickými dalekohledy.
Pro kapli sv. Anny v Olešné s neobvyklou atmosférou krásy, rozpadu a obnovy, kterou postupně rekonstruuje spolek „Zachraň Annu”, je připravena autorská klavírní tvorba mladé interpretky a jazz v podání výborné německé kapely Taktikum.
V Domaslavi v kostele sv. Jakuba Většího uslyšíte netradiční Minimal Musik z Tirschenreuthu a barokní skladby od Musica Festiva, to vše obohaceno o výtvarné workshopy pro malé i velké a výstavu prací žáků a žákyň ze ZUŠ Planá.
Svatojakubský kostel v Brodu nad Tichou přivítá mariánskolázeňský soubor Cantilo a jazzové kombo z Kreismusikschule Tirschenreuth, které zahraje ke kávě a čaji na prostranství před farou.
Někde na sebe programy jednotlivých míst navazují, jinde probíhají nezávisle. Časový harmonogram najdete na www.nockostelu.cz. Červnová noc ke spojení s hudbou přímo vybízí, tak si to nenechte ujít!
Trojmezí – místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko-německo-polské trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků. Nachází se necelé 2 km od centra Hrádku nad Nisou a nedaleko německé Žitavy a polské Bogatynie.
Na tomto symbolickém místě se konají lidové slavnosti Společnou cestou, ekumenické bohoslužby, v červnu sem po řece přiváží poselství víla Nisa a v prosinci obyvatelé Trojzemí posílají vzkaz v láhvi po vodě.
Já jsem na tomto místě naposledy, na konci srpna 2020, zažila demonstraci proti dalšímu rozšiřování polského hnědouhelného dolu Turów. Důl ležící v těsné blízkosti německé a české hranice tehdy těžil nelegálně a česká vláda podala podnět k Evropské komisi jako první krok k žalobě u Evropského soudního dvora. Demonstraci organizovali lidé z Hrádecka reprezentovaní skupinou Hlavou proti Turówu, organizace Greenpeace Česká republika, lokální skupina Greenpeace Oberlausitz i polská Rozwój TAK – Odkrywky NIE. Součástí protestu byl lidský řetěz přes území všech tří států a plavba několika desítek účastníků po řece Nise. Organizátoři chtěli zdůraznit nutnost společného řešení klimatické krize, v níž se bezprostředně nacházíme. Mezinárodní spor nakonec ale urovnala narychlo a ne zcela transparentně uzavřená dohoda mezi vládami České republiky a Polska z února 2022. V Turówu se tedy těží dodnes a důsledky těžby dál ohrožují životy místních, příčí se závazkům Pařížské klimatické dohody a cílům Green Dealu, a Turów tak dál zůstává výbušným tématem nejen na Trojzemí.
Na to se ovšem dá nebo musí občas zapomenout a na Trojzemí se potom dějí i jiné věci. V sobotu 27. dubna 2024 se tu připomínaly „Hvězdné chvíle Evropy“, oslavy rozšíření Evropské unie v roce 2004, které bylo završeno v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí Schengenského prostoru. Česko-polskou hranici lze nyní překročit po lávce přes Oldřichovský potok. Břehy Nisy spojoval dříve Nebeský most, který býval 200 metrů od Trojmezí po proudu řeky, ale z důvodu špatného technického stavu byl zbořen. Poté města Hrádek nad Nisou, Žitava a Bogatynia usilovaly o výstavbu kruhového mostu nebo spíše lávky pro cyklisty a pěší přímo nad soutokem obou toků, ale tento projekt se v důsledku rozdílné legislativy ve všech třech zemích ukázal jako utopie, science fiction, tedy nereálný. Proto pro příležitost oslav 20 let rozšíření EU musel být zřízen z českého břehu na německý dočasný most za pomoci Technisches Hilfswerk, organizace pomáhající v Německu v krizových situacích.
V den oslav bylo tedy možné přecházet nerušeně sem a tam a tam a sem, byl zrovna velmi teplý den, kdy bylo potřeba dodržovat pitný režim a chránit se před ostrým sluncem, takže na české straně se člověk nevyhnul pivu, na polské straně hltal ovocnou zmrzlinu a na německé později doplnil energii všemi druhy fast i junkfood. Aby nezůstalo jen u kulinářských zážitků, nabízely oslavy celý den na hlavním pódiu kulturní – převážně hudební – program jak místních folklorních souborů, tanečních těles, tak i vážné a alternativní hudby. Toto hlavní pódium bylo umístěno na české straně, na polské straně našly vyžití hlavně děti, pro které zde byl postaven skákací hrad a další atrakce, a na německé straně se seriózně prezentovaly nejrůznější organizace a iniciativy zaměřené na přeshraniční spolupráci, mezi nimi i Česko-německý fond budoucnosti.
U jeho stánku jsme spolu s kolegyněmi a kolegy informovali o činnosti Fondu a také o probíhajícím programu Rok na hranici, který je stále pro mnohé novinkou a je třeba osvětlovat jeho náplň a smysl a pracovat na jeho popularizaci. Návštěvníky akce byli přitom převážně místní lidé z příhraničí, Liberecka, Horní Lužice, tedy „mých“ regionů, na které program také mimo jiné cílí, a tak si většinou rádi vyslechli, o čem program je a co nabízí, někteří si brali vizitky a přemýšleli, jak by mohli Roku na hranici sami využít. Za téměř rok mého působení v programu jsem také již byla schopná představit jim jednotlivé příklady propojení a navázání spoluprací mezi českými a německými aktéry, např. síťování regionálních knihoven, komunitně-kulturních center, environmentálně nebo sociálně zaměřených vzdělávacích organizací nebo místních sportovních klubů. Tato aktivita se poté asi na hodinu přenesla do festivalového vláčku objíždějícího celé Trojzemí v pravidelných intervalech. Jeden vagón měl totiž pronajat právě Česko-německý fond budoucnosti, aby cestujícím zábavnou formou připomenul své dlouholeté působení v oblasti česko-německých vztahů a prostřednictvím rozhovoru se mnou a kolegou Steffenem Retzlaffem také představil svůj program Rok na hranici. Zkušený moderátor Justin Svoboda, který ve vagónu absolvoval téměř celý den, však rozumně usoudil, že na plánovaný rozhovor se mnou za jízdy o mém dosavadním působení v příhraničí nejsou ve vlaku zcela vhodné podmínky, a tak po cestě raději pouštěl odpočinkové písně a na každé stanici cestující srdečně vítal a během vystupování a nastupování od nás získali aspoň rychlou, ale intenzivní představu o úspěších Fondu za 25 let jeho činnosti i o existenci programu Rok na hranici. Kdo chtěl vědět více, mohl se nás samozřejmě zeptat. Cestující ale byli většinou rádi, že se do vláčku vůbec vešli a že se chvíli jen tak někam vezou…Po této zkušenosti zbývalo uzavřít slavnostní den společným ohněm – tedy „Ohněmi Trojzemí“, jak stálo na programu. Na každé straně hranice byla postavená velká vatra a s přicházejícím soumrakem mělo dojít na její zapálení. Byl to očekávaný symbolický akt, kterého se účastnili místní politici pod dohledem hasičských sborů. Co symbolického se však dalo z jednotlivých ohňů vyčíst? Česká vatra vzplála nejdříve, hořela nejrychleji a také nejdříve vyhořela. Německá vatra hořela vytrvale, průměrně silným, stálým plamenem, jehož žár se odrážel ve ztemnělé Nise, což bylo hezké, ale trochu nuda… A polská vatra, i přes opakované, ne zrovna šetrné polévání benzínem, nemohla dlouho vůbec vzplanout a poté spíš kouřila, než že by hořela. Dalo by se říci, jako Turów. Omlouvám se za sarkasmus, bylo to zkrátka trochu rozpačité a komické zakončení celého dne. Možná měla být vatra jen jedna společná, při jejímž stavění a zapalování by si země pomohly a spojily by se v ní dobré i špatné vlastnosti všech… Tak snad příště, při dalším kulatém výročí vstupu do Evropské unie na Trojzemí! Snad již bez Turówu a s jednou společnou vatrou! S Česko-německým fondem budoucnosti a dalším Rokem na hranici! A třeba už i se stojícím trojstranným kruhovým mostem, jehož rovnoramennost bude symbolizovat skutečnou rovnoprávnost každé ze tří zemí, které se na Trojzemí stýkají, v rámci jedné Evropské unie!
Ve svém blogu věnovaném muzeím v oblasti Trojmezí jsem konstatoval: nejedná se o žádné fiktivní ideální typy, ale o „skutečné lidi“, kteří se každý den s nadšením „starají o chod“ mnoha zajímavých a živých muzeí. Jak můžeme podpořit jejich vzájemnou výměnu? Motivovat je, aby se častěji navzájem informovali o aktuálních projektech a plánech do budoucna? A možná je dokonce povzbudit ke společným aktivitám. První zjištění bylo jasné: řada témat a forem zprostředkování, ale také spousta výzev je pro muzea na obou stranách hranice podobná nebo stejná. U jednotlivých rozhovorů a kontaktů se opakovaně ukazovalo zjištění číslo dva: zájem o „ty druhé“ je velký. V množství každodenních úkolů se však nejeden pokus o navázání kontaktu nezdaří nebo uvízne na půli cesty. A covid se pak postaral o zbytek. Náš plán byl proto rychle na světě: prostě všechny pozveme. Společně s Kamilou Jůzlovou z Tachovska – Horní Falce pořádáme malá otevřená setkání pro muzejníky z regionů ve vybraných institucích – samozřejmě s rovnoměrným zastoupením všech tří regionů. Nyní, po druhém setkání – tedy v podstatě v poločase – je čas na malou průběžnou bilanci.
Setkání zahájilo Saské muzeum lázeňství v Bad Elsteru 14. března. Je umístěno v prostorné Kunstwandelhalle v lázeňském parku. Působivá a příhodná kulisa pro zahájení. Naše pozvání přijalo 35 odborníků z různých institucí: od malých městských muzeí přes regionální muzea, Historický park Tachov-Bärnau, hrady a velké instituce, jako je Porzellanikon, státní muzeum porcelánu v Bavorsku. Takové setkání však není zajímavé jenom pro muzea. Nechyběli ani zástupci kulturního centra, památkového úřadu v Lokti či místního historického spolku. Stephan Seitz ze společnosti Churchsächsische Veranstaltungs GmbH, která provozuje stálou expozici, provedl výstavou s odborným výkladem a zjevnou hrdostí. Paní Nová nejen tuto část setkání bravurně tlumočila. Jednou někdo řekl, že nejlepší výsledky na konferencích se dosahují o přestávkách. Tak tomu bylo i u nás. U kávy se začaly tvořit skupinky. Jazykové bariéry byly překonány. A pokud nějaké zůstaly, tak jsme s paní Novou jednoduše vypomohli. Muzejníci nikdy nemají čas, a přesto vždy rádi dlouze hovoří o své práci. O to víc překvapilo, že se všichni drželi zadání představit svá muzea v pouhých třech minutách. Při takovém počtu účastníků není divu, že prezentace stejně zabrala většinu času. Úvodní setkání pak bylo rychle u konce. Někteří si naštěstí dodali odvahy a během přestávek zanechali na flipchartech nápady a návrhy na pokračování.
Pokračování následovalo 25. dubna v Porzellanikonu v Hohenbergu – jednom ze dvou sídel tohoto velkého muzea. Druhé, se zaměřením na průmyslovou výrobu, se nachází v nedalekém Selbu. V Hohenbergu se setkání konalo uprostřed vitrín s nádhernými uměleckými kousky z 20. století. Kurátorka, paní Petra Wernerová, nám tyto a další skvosty porcelánového umění z průběhu staletí představila s velkou odborností a přidala několik postřehů k muzejní práci. Prohlédli jsme si také krátkodobou výstavu „Šachy a porcelán“. Ta na 25 účastníků očividně zapůsobila a strávili by na výstavní ploše o rozloze 2 000 m2 mnohem více času, bylo ovšem nutné „přinutit“ je k přestávce na kávu. Při té se nám naskytl známý obrázek: někteří se těšili z opětovného setkání, jiní se konečně seznámili. Opět všichni velmi disciplinovaně představili své instituce a aktuální projekty – tentokrát s malým speciálním úkolem, který zněl: Jaký je váš vztah k porcelánu?
Stále častěji se však diskutovalo i o naléhavých aktuálních otázkách: Jakým způsobem lze zřizovatelům a odpovědným politikům přiblížit požadavky na moderní výstavy? Jaké šance mají přeshraniční projekty? Měli bychom se nejprve lépe poznat, nebo rovnou rozvíjet společné projekty? Jak můžeme vytvořit základnu pro pravidelné výměny? Otázky za otázkami, které si s sebou vezmeme na třetí networkingové setkání 6. května, které se uskuteční v prostorách poutavé výstavy o soužití Čechů a Němců v Plesné.
Po několika pokusech o výjezd kadaňské mládeže za hranice se paní Haně Vodrážkové, vedoucí rodinného centra RADKA, podařilo naplnit dvě auta dospívajími, kteří se stejně jako ona sama chtěli podívat, jak funguje takové jedno německé sociokulturní centrum. A centrum Alte Brauerei v Annabergu je široko daleko opravdu jedinečné. Každé odpoledne se zde schází lidé různých věkových kategorií, aby společně zpívali, hráli šachy nebo skat, diskutovali, učili se česky, na kytaru nebo na bicí, vychutnali si nevšední koncert nebo se jednoduše setkali s přáteli při chutném vegetariánském jídle za symbolický peníz.
Mládež z Kadaně a Marienbergu si vzal na starost Christoph, úžasný učitel informatiky, který u mladé generace zabodoval už jen tím, že na nás spustil krásnou plynulou angličinou. Proč ne – počítačový svět s jinými jazyky stejně nepočítá a alespoň tak nikdo nebyl znevýhodněný.
Během následující hodiny na obrazovkách narostlo nespočet fantastických byst a dvě z nich Christoph dokonce stihl vytisknout na 3D-tiskárně. Abychom se lépe poznali, využila jsem dvoujazyčných seznamovacích kostek, které měly úspěch nejen u dospívajících, ale i u vychovatelek. Následovala zasloužená večeře v rámci čtvrteční VOLKXKÜCHE (chutným vegetariánským kebabem nikdo nepohrdl) a společný ping-pong, od kterého se mládež ani nemohla odtrhnout.
Před odjezdem všichni ještě trvali na společné fotografii, což je samo o sobě důkazem toho, že se můžeme těšit na pokračování.
Netajím se tím, že miluji aktivní pobyt v přírodě a stejný entuziasmus, který mám pro česko-německé vztahy, mám i pro amatérský sport. Naprosto ideální kombinací je, když mohu běhat příhraničím a objevovat nová místa. K tomu přímo vybízelo místo, na kterém jsme strávili naše třetí týmové setkání v Kühnaide. Hned vedle Atelier Kühnhaide prochází státní hranice. Zkrátka setkání týmu „Roku na hranici“ jak má být!
Stejně tak se netajím ani tím, že nejsem žádné ranní ptáče, ale jediná možnost poznat okolí byla brzy ráno. Je to tedy výzva, kterou přijímám a nelituji toho! A už během prvních metrů vnímám paralelu k mému dvouletému angažmá v programu „Rok na hranici“.
Peláším neznámou cestou a čas před naší společnou poradou běží a já se musím rozhodnout, jakou cestou se vydám. Stejně tak jsem stála před rozhodnutím před necelými dvěma lety v rámci našeho programu – jakým směrem se vydám, na jaké cílové skupiny se zaměřím a čeho bych ráda v rámci propojování spolků, institucí i jednotlivců ráda dosáhla? To vše bylo jen na mě, skvělá příležitost, volnost a také experiment, ale s omezeným časem jednoho roku, což zpětně kvituji. Nebyl čas ztrácet čas, a přesto se uskutečnilo několik česko-německých výměn a pomohla jsem k navázání nových kontaktů, které dodnes fungují. Některé kontakty přinesly ovoce až v průběhu druhého ročníku. Je to jako ve sportu, výsledek také není vidět hned.
Co je ale okamžitě vidět je to, že jsem opominula jednu skutečnost, a to stáhnout si offline mapu. No jo, nejsem ve svém regionu v Bavorsku, ale už v Sasku a můj běh se pro mě stává takovým orienťákem – rozhlížím se a hledám, kudy vede správná cesta. Další krásné přirovnání k „Roku na hranici“, které mě napadá. Člověk musí mít oči otevřené, neustále se rozhlížet a když objeví nějakou indicii a setká se se zájmem o sousedské vztahy, o kulturu či sousední jazyk nebo jen hledá „parťáka“ se stejnými zájmy a aktivitami na druhé straně hranice, tento zájem podpořit a ideálně pomoci takového partnera najít. Někdy to jde snadno a někdy je to trochu výzva, díky které máme možnost vyjít ze své komfortní zóny a získat rozhled v naprosto nových směrech. Je to jen na nás, máme naprostou volnost.
A když zůstaneme u těch výzev a poznávání, i já dnes obojí zkombinuji – takhle nezvykle po ránu, v novém prostředí, více kilometrů, než jsem zvyklá a částečně bez mapy probíhám nádhernou krajinou jak na české, tak na německé straně. Sama pro sebe si říkám, že to hezky uceluje konec mého blížícího se angažmá v tomto programu přímo na česko-německé hranici.
Fakt, že se druhý ročník programu chýlí ke konci, je ale dobrou zprávou pro ty z vás, kteří ještě váhají s tím, se do programu přihlásit. Šance ještě je, termín je totiž prodloužen do 7.4.!
Další ročník našeho programu Rok na hranici brzy odstartuje. Letos už potřetí.
Máme k tomu pádný důvod. Desítky akcí v posledních dvou letech se uskutečnily právě díky iniciativě našich nadšenců. Dokázali, že potenciál česko-německého pohraničí nezná hranice! A jejich investovaná energie se vyplatila. Proměnila se v radost z nových setkání a společných zážitků.
Záleží i vám na tom, jak se žije ve vašem okolí?
Chcete to sami ovlivnit a lidi z obou stran hranice propojovat a inspirovat?
Pojďte do toho s námi!
V květnu se rozjíždí 3. ročník programu Rok na hranici.
Česko-německá hranice už dávno není bariérou, ale otevřeným prostorem pro nové příležitosti, setkání a spolupráci. Nasává energii, sílí a roste. Česko-německý fond budoucnosti je součástí rozvoje pohraničí už víc než 25 let.
Teď hledá aktivní lidi, kteří bydlí přímo na české nebo německé straně hranice a mají nápady, jak různé sféry života ve svém okolí obohatit. Jsou komunikativní, umí navázat kontakty s přeshraničními sousedy a vytvořit pevnou síť nových vazeb. Máte pocit, že vám čteme myšlenky? Chcete to zkusit? Ozvěte se nám!
Ke spolupráci na tomto programu hledáme
nadšence a machry (ž/m)
z česko-německých příhraničních regionů.
doba trvání programu: květen 2024 – duben 2025
finanční odměna za 20 hodin týdně po celý rok
Cíle programu:
objevování, využití a prohlubování potenciálu k setkávání, spolupráci a partnerství v příhraničních oblastech
získávání a zasíťování nových aktérů z občanské společnosti, spolků i obcí na obou stranách hranice
inspirace a povzbuzení k novým způsobům a formátům setkávání
podpora společných příhraničních setkání a projektových záměrů
Na co se můžete těšit:
zajímavá a rozmanitá činnost s prostorem pro vlastní rozvoj a kreativitu
vlastní aktivity v rozsahu 20h/týden na dobu 12 měsíců
adekvátní finanční odměna
zajímavé a inspirativní česko-německé setkávání
mentoring a pravidelná evaluace s hlavním koordinátorem programu převzetí výdajů za telefon a cestovné
Co od Vás očekáváme:
nadšení a chuť inspirovat a sbližovat lidi v příhraniční oblasti
zájem o česko-německou tematiku
přehled o zajímavých aktivitách (občanské společnosti) v příhraniční oblasti a dobré zasíťování
vlastní iniciativa a flexibilita
aktivní znalost češtiny a němčiny (mateřský jazyk / cizí jazyk minimálně na úrovni B2)
velmi dobré komunikační schopnosti a přátelské vystupování
místo bydliště v česko-německém příhraničí
řidičský průkaz skupiny B, vlastní automobil a ochota cestovat
Budeme se těšit na všechny zájemkyně a zájemce, kteří mají chuť přispět svým nadšením a zvídavostí k živému česko-německému příhraničí. Předchozí zkušenosti s česko-německou projektovou činností nejsou podmínkou.
V programu Rok na hranici nebudete sami realizovat projektové aktivity, půjde o to, inspirovat a sbližovat aktéry z obou stran hranice a podpořit je při společných aktivitách. K přihlášce prosím přiložte stručný koncept (max. 2 strany), ve kterém na dvou příkladech popíšete, jak byste našli a oslovili potenciální aktéry.
Zašlete prosím všechny potřebné dokumenty k žádosti (motivační dopis, koncept, životopis, doklad o jazykových znalostech) pokud možno v německém jazyce do 7. 4. 2024 paní Heleně Vaňkové (helena.vankova@fb.cz), která Vám zodpoví i Vaše případné dotazy.
Tento příznačný název nese dlouhodobý projekt uměleckého fotografa Herberta Pöhnla. Pro tohoto rodáka z Furth im Wald je hranice životním tématem. Již po mnoho let vyráží na cesty a zachycuje svým objektivem život lidí v česko-bavorském pohraničí. Jak sám říká, „chce svým projektem posilovat sousedství, podporovat porozumění Bavorů pro Českou republiku a Čechů pro Bavorsko“. Fotí nejen starosty a významné a aktivní osobnosti regionů, ale i obyčejné lidi – zemědělce, dělníky, zaměstnance podniků, lidi z národnostních menšin, pozoruje a dokumentuje rozmanitost života v pohraničí. A dělá to s nadšením, humorem a optimismem sobě vlastním. Má na svém kontě již několik publikací a nespočet výstav v obou zemích.
S Herbertem jsem se setkala čirou náhodou již před několika lety (náš příhraniční svět je malý), podruhé pak v rámci mého působení v Roku na hranici. A od té doby již mnohokrát. Herbert mě požádal o pomoc s nalezením partnera na české straně, který by mu umožnil prezentovat jeho nejnovější práci, a s organizací výstavy. Po neúspěšném pokusu o spolupráci s městem Kdyně mě napadlo seznámit Herberta s Kristýnou Pinkrovou z domažlického Centra Hindle.
Centrum Hindle je projektem spolku Chodsko žije!, který od svého založení v roce 2014 vyvíjí kulturní a vzdělávací aktivity zaměřené hlavně na oblast Domažlicka. Hindle znamená v chodském nářečí místo mezi tady a tam. Hindle je kraj mezi Plzní a Řeznem, kde nezáleží na tom, jakým jazykem spolu mluvíme, záleží na porozumění. Duší projektu Hindle je zvídavá historička a autorka knih Mgr. Kristýna Pinkrová, která se snaží neustále (a nejen pro sebe) objevovat krásy i záhady oblasti Hindle. Projekt Hindle je podporován Česko-německým fondem budoucnosti a mezi jeho aktivity se řadí pravidelné přednášky a besedy se zajímavými hosty, výstavy, komentované vycházky a exkurze, ale i workshopy zaměřené na regionální řemesla.
Na první seznamovací schůzce v září 2023 se stanovil termín výstavy na jaro letošního roku, na druhou schůzku v prosinci s sebou přibral Herbert Pöhnl svého kamaráda Alfreda Brucknera ze spolku Freiraum Furth – Verein für Kunst und Kultur e.V. Furth im Wald a domluvilo se, že se výstava bude konat pod záštitou tohoto kulturního spolku jako první akce plánované dlouhodobé spolupráce Freiraumu a Centra Hindle.
Ve velmi přátelské a veselé atmosféře jsme pak výstavu společně nainstalovali a vyvrcholením byla povedená vernisáž v pátek 16.února 2024 v prostorách Centra Hindle na domažlickém náměstí. Po slavnostním zahájení a úvodních slovech Kristýny Pinkrové a Herberta Pöhnla, která jsem měla tu čest tlumočit, se promítal krátký film o práci Herberta, který můžete shlédnout pod tímto odkazem: https://www.youtube.com/watch?v=Ci54ghqgers .
Na kraji malé obce Wiesau svítí do podvečerního šera okna velké sportovní haly. Dnes se v ní na tréninku sejde asi padesát dětí. V růžových dresech malí atleti z SKP Union Cheb a v červených dresech domácí z TB Jahn Wiesau.
Jedná se o druhé setkání obou atletických oddílů a dnes se bude soutěžit o medaile (-:
Disciplíny jsou sprint 30m, skok do výšky, skok do výšky s odrazem a hod míčem do dálky. Děti se budou přesouvat na jednotlivá stanoviště ve smíšených týmech po jednotlivých ročnících. Nejmladší jsou prvňáčci a nejstarší je ročník 2013.
Ale ještě předtím mám pro ně připravenou jazykovou animaci. Vypadá to, že to je premiéra nejen pro mě, ale i pro ně. Udržet padesát malých blech v jednom kruhu vypadá zpočátku náročně, ale za chvíli už tu znějí jednotlivé pozdravy v obou jazycích. Děti se zkouší představit jednoduchou větou „Hallo, ich bin… „ svému sousedovi, házíme si míčkem a na konci zkoušíme s pozdravy mexickou vlnu.
Na víc už času nezbývá. Děti se rozbíhají na stanoviště a je vidět, že ze sebe chtějí dostat to nejlepší.
Na stupíncích vítězů pak spolu stanou často čeští i němečtí sportovci a sportovkyně. Předávání odměn doprovází potlesk mnoha rodičů. Trenérky se tváří spokojeně a děti si dnešní obdobu „zimní olympiády“ určitě také užily. Na příštích závodech snad zase v Chebu..
Už od prosince 2022 unáší chebské divadlo své diváky do světa pohádek: „Bylo nebylo za devatero horami“. Vypravěč a moderátor Kájen provází diváky pěti českými pohádkovými klasikami v moderním hávu a znovu a znovu zapojuje publikum. Daří se mu to zatím skvěle.
Moje předchůdkyně v tomto programu, Iva Ellrodtová, již navázala kontakt mezi chebským divadlem a divadlem Rosenthal v Selbu. Viz její blog z 16. 3. 2023. Na začátku roku 2024 konečně nadešel čas: v neděli 7. ledna je v Selbu uvedena hra „Bylo nebylo…“ v česko-německé verzi. Kájen oslovuje diváky převážně německy, ale dialogy jsou někdy v jednom a někdy v druhém jazyce. To umožňuje divákům sledovat děj a přitom získat cit pro hranice dvojjazyčnosti. Následující pondělí 8. ledna je pak na programu speciální představení a krásná ukázka toho, jak mohou vypadat setkání, když se sejde všechno dobré:
Když vstoupím do sálu Rosenthalova divadla, přivítá mě zvuk více než 250 dětských hlasů. Každé zúčastněné škole ze Selbu a Aše je přidělena jedna řada sedadel. Po obligátních úvodních proslovech je čas přejít k věci: Simona Pöder Innerhoferová a Christoph Mauerer z TANDEMu přivádějí divadlo do varu. Oba jazykoví animátoři rychle přizpůsobí svůj koncept menším skupinám: jednou se prosím otočte a představte se v cílovém jazyce: Ahoj, já jsem… Ahoj, já jsem… Nechybí ani pohyb. Ze slavné taneční scény „I like to move it, move it“ z animovaného filmu Madagaskar se stane I like to mluv it, mluvit. S písničkou „Fliegerlied“ Tima Toupeta si lze při hře a tanci vyzkoušet a zapamatovat nová slova.
Na česko-německém divadelním dni nastává poločas: „Velmi mě dojalo, jak byli žáci otevření a zvědaví jeden na druhého. Okamžitě si vyzkoušeli nová slovíčka a fráze, které se naučili,“ vzpomíná Eva Wolff Fabris na polední přestávku, během níž bylo foyer „jejího“ divadla zaplaveno hladovými dětmi. Na dvou stanovištích nejedly jen vydatné bavorské svačiny. Také se družily a zapojovaly do konverzace.
Když zazvoní potřetí, konečně nasává ten dlouho očekávaný okamžik: divadlo! Ticho však netrvá dlouho a ani by nemělo. „Tak co,“ volá Kájen do publika, „má tahle pohádka zůstat, nebo ne?“ „Anoooooo“ nebo „Jaaaaaa“ – žádná z pěti pohádek nezklame nadšené publikum. Děti okouzleně sledují děj, ale také hlasitě reagují, když jsou osloveni. Když do hlediště vletí „Peníze“, nikdo nezůstane sedět v klidu. Sedmdesát pět minut představení doslova uteče jako voda.
Řady divadla se pomalu vyprazdňují teprve tehdy, když už je opravdu čas k odjezdu. Každý dostane od divadla Rosenthal dárkovou tašku, kterou si může odnést domů.
Jak byste to shrnula, paní Wolff Fabris? „Doufám, že česko-německý divadelní den posílil evropskou spolupráci. […] Přes všechny jazykové rozdíly se při přípravě ukázalo, že žáci v Aschi a Selbu znají stejné pohádky. Existují kulturní podobnosti, které nás spojují. Zejména pohádky prozrazují mnoho o příslušné kultuře. Bylo také vzrušující zjistit, zda dvojjazyčná hra skutečně dokáže oslovit obě jazykové skupiny. Žáci – čeští i němečtí – se aktivně zapojili do interaktivní hry divadla Eger. Tento projekt měl přenést myšlenku přátelství bavorsko-českých týdnů přátelství do roku 2024. Chtěli jsme tím povzbudit zvědavost o sousedy a podpořit zábavu v komunikaci, a to i nad rámec slov.“
A můj závěr? Takto může vypadat ideální česko-německé setkávání a spolupráce. Především to znamená, že všichni aktéři a instituce spolupracují a přispívají tak k úspěchu setkání. První kontakt? Zprostředkovaný v prvním roce „Roku na hranici“. Jazyková animace TANDEM Koordinačního centra pro česko-německé výměny mládeže (Regensburg/Plzeň). Cestu a organizaci sponzorovalo Euregio Egrensis Arbeitsgemeinschaft Bayern za podpory starostů měst Selb a Aš. A samozřejmě v mém hledáčku zůstává chebské divadlo a divadlo Rosenthal v Selbu. Koneckonců tato úžasná akce byla jen startovním signálem, že ano, paní Wolff Fabrisová? „Podobných projektů by mělo být v budoucnu více, protože vzhledem k tomu, že se mateřské jazyky značně liší, je třeba do komunikace v příhraničních regionech aktivně investovat.“ V tom má tedy pravdu!
„Pro koho to vlastně všechno děláme?“ Tuto více než oprávněnou a zcela zásadní otázku si klademe stále znovu, a to nejen v rámci programu Rok na hranici. Všichni, kdo na otázku ohledně cílové skupiny odpovídají konkrétněji než „tak nějak pro všechny“, se snaží zjistit více o potřebách a motivaci lidí, které oslovují. Vzdělávací instituce, stejně jako marketingové společnosti a organizace cestovního ruchu, stále častěji využívají metodu persony. Ta spočívá ve vytváření archetypů uživatelů s určitými charakteristikami a osobnostními rysy, očekáváními, cíli a potřebami. Jsou jim přiřazena jména, tváře a individuální životopis, aby s nimi bylo možné vést fiktivní rozhovor.
Například Danny S. (32) z Norimberku tráví každoročně letní dovolenou se svou přítelkyní Judith a jejich osmiletým synem ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Mladá rodina má přitom největší zájem o venkovní aktivity a gastronomii. Patří k adaptivně-pragmatické cílové skupině, flexibilní, kosmopolitní a digitální. I přes zaměření na výkon a vysokou míru flexibility by u této skupiny neměla být opomíjena zábava, pohodlí a komfort.
Regina S. (54) z Drážďan se naopak zajímá spíše o umění a kulturu. Diplomovaná geoložka spojuje liberální postoje s kritickým pohledem na svět a cílem seberozvoje, typickým pro liberálně-intelektuální prostředí.
Pojďme ji na její dovolené kousek doprovodit. Po loňské cestě po Jižní Americe tentokrát stráví jarní prázdniny v saském Fojtsku (Vogtlandu). Všichni její předkové pocházejí z vesnice Liebenstein, nyní Líba, mezi Hohenbergem an der Eger a Františkovými Lázněmi. Když se Regina a její partner Rainer vydávají hledat stopy svých předků – a zde předjímáme kvintesenci této malé myšlenkové hry – nerozlišují, na které straně hranice, v jakém bavorském správním obvodu nebo v které spolkové zemi se ocitnou. Všude na své cestě nacházejí muzea, památníky a akce, které je zvou na cestu zpět v čase. Samozřejmě kromě pondělí, kdy je většina muzeí na obou stranách hranicemi zavřená. Hrad Loket mezi Sokolovem a Karlovými Vary je chvályhodnou výjimkou. Rainerovi se při pohledu na vystavený porcelán rozzáří oči, protože právě porcelán je jeho oblíbené téma. Návštěva obou sídel Porzellanikonu, Státního muzea porcelánu v Hohenbergu a Selbu je pro něj proto v úterý naprostou nutností. Za návštěvu stojí také Tannenberg, ukázkový důl s více než 600 metry chodeb, kde se železná ruda těží již od 15. století – koneckonců, Regina a Rainer jsou odborníci.
První polovina dovolené je už téměř u konce, když se Regina s Rainerem odváží odkrýt téma historického Chebska, každodenního života, útěku a odsunu. Ústřední institucí regionu je Egerlandské muzeum v Marktredwitz. V jeho prostorách se nachází typická selská světnice – na gruntu Milíkov (Miltigau), který je pobočkou chebského muzea, lze pak navštívit celý statek – a dále pak představuje česká lázeňská města a lázeňství, stejně jako Saské lázeňské muzeum v Bad Elsteru a Městské muzeum ve Františkových Lázních.
Následuje výstava na téma vyhnání od roku 1945. Rok 1938 ovšem není v Egerlandském muzeu vůbec zmíněn. Soužití a konflikty před rokem 1938 a po něm jsou ústředním tématem nové výstavy v Plesné (Fleißen) u Bad Brambachu. Vznikla v rámci přeshraničního projektu s městem Erbendorf: Muzeum Flucht – Vertreibung – Ankommen (Útěk – odsun – příchod) a zaměřuje se na historii města i jeho současnost s pohledem zaměřeným na útěk a migraci. Tzv. „Grenzlandheimatstubenu“ na půdě starého hrázděného statku v Bad Neualbenreuthu jsou zavaleny relikviemi a památkami ze staré vlasti a působí jako z úplně jiných časů. V současné době jsou tak nově zpracovávány.
A v Sasku? V městském muzeu v Auerbachu je stálá expozice věnovaná osudům vysídlenců v saském Vogtlandu. Na zámku Voigtsberg v Oelsnitz se dozvědí, že se na příští rok připravuje výstava o roli zámku jako místa příchodu „vysídlenců“.Výběr je velký, ale perspektivy jsou velmi rozdílné, uvědomují si Regina a Rainer, stejně jako my při formulaci našeho druhém závěru. Detektivové minulosti, fiktivní ideální typy i skuteční lidé nejenže v tomto vzrušujícím kraji, v příhraničním trojúhelníku Bavorska, Saska a Česka, nacházejí nesčetné stopy a relikty historie, ale stojí i před zásadní otázkou, jak se s ní vypořádat.A ti, kteří „dělají muzea“ – zaměstnanci, ředitelé a mecenáši této bohaté muzejní krajiny? Nejsou to ideální fiktivní typy, marketingové persony. Jsou to dědicové, tvůrci a zprostředkovatelé. Do společné historie přinášejí nejrůznější pohledy a zkušenosti a dělí se o ně – i na čtyřech networkingových setkáních na jaře 2024, podpořených v rámci programu Rok na hranici. Ale o tom až později!
Fara v Zöblitz, jedné ze 14 místních částí Marienbergu (Střední Krušnohoří), je zvenčí spíše nenápadná. Málokdo ví, že se jednou za měsíc promění v místo přeshraničního setkávání. V předem určenou sobotu se v takzvané Česko-německé kavárně schází stále více lidí z pohraničí, aby spolu strávili dvě příjemné dopolední hodinky. Přitom zde nejde o jazykové znalosti, důležitější je zájem o sousední zemi a její kulturu.
Koneckonců, tlumočníků je dost: Wolfram alias Bohumil Rohloff, všestranně aktivní protestantský farář, který již před lety založil tzv. ‚Český kruh‘, vítá každou příležitost procvičit si jazyk svého souseda. Česky se naučil sám (mimo to ovládá ještě několik jiných jazyků) a je tak velkým vzorem pro mnoho hostů kavárny. Dělat chyby není vůbec žádný problém, pokud máte trpělivé a milé posluchače – a těmi členové této skupiny bezesporu jsou. Kdo chce a najde si čas, může se doma připravit – téma diskuse si návštěvníci kavárny vybírají společně předem. Většina se však připojí spontánně a těší se i na to, že ochutnají nějakou tu domácí českou buchtu (vždy se najdou dobré duše, které se rády pochlubí svými kulinářskými dovednostmi).
Česko-německá kavárna má i svou vlastní WhatsApp-skupinu, která jejím členům neslouží pouze k hlasování o dalších termínech kavárny, ale také ke sdílení fotografií a předávání informací o zajímavých akcích v pohraničí. A přestože se přátelé česko-německé kultury setkávají na faře, nezáleží na tom, jak se staví k víře – předpokladem je chuť o věcech diskutovat a navzájem se doplňovat. Krušným horám a celému česko-německému příhraničí přeji co nejvíce míst, jako je Česko-německá kavárna v Zöblitz. Kdo ví, třeba se najdou i jinde nadšenci, kteří dostanou chuť založit podobnou tradici.
Včesko-německém pohraničí to v posledních dvou letech žije o trochu více než dříve. Díky nadšencům z našeho programu Rok na hranici se tam odehrály desítky nových česko-německých událostí. Naši machři nám ukázali, že potenciál česko-německého pohraničí nezná hranice a o nové česko-německé příběhy tu není nouze!
Leží i vám živá česko-německá hranice na srdci, chcete lidi kolem sebe propojovat a inspirovat a máte chuť se tomu rok věnovat naplno? Nyní máte jedinečnou příležitost! Spouštíme totiž třetí ročník programu Rok na hranici“
Tímto programem Česko-německý fond budoucnosti usiluje o to, aby lidé v pohraničí nevnímali hranici mezi oběma zeměmi jako bariéru, ale naopak jako místo, kde se jim otevírají nové perspektivy, možnosti spolupráce, setkávání, a dokonce i přátelství. Potvrdilo se, že v regionech podél česko-německé hranice žije mnoho lidí, kteří by chtěli být za hranicí aktivní, ale dosud tak z různých důvodů nečinili nebo nemohli činit. Rádi bychom jim podali pomocnou ruku! Za tímto účelem opět hledáme motivované, dvojjazyčné nadšence, kteří se pohybují v česko-německých příhraničních regionech a kteří chtějí přispět k posílení česko-německého sblížení poskytnutím osobních nápadů a kontaktů i poradenstvím přímo na místě.
Ke spolupráci na tomto programu hledáme
nadšence a machry (ž/m)
z česko-německých příhraničních regionů.
doba trvání programu: květen 2024 – duben 2025
20h/týden
Cíle programu:
objevování, využití a prohlubování potenciálu k setkávání, spolupráci a partnerství v příhraničních oblastech
získávání a zasíťování nových aktérů z občanské společnosti, spolků i obcí na obou stranách hranice
inspirace a povzbuzení k novým způsobům a formátům setkávání
podpora společných příhraničních setkání a projektových záměrů
Na co se můžete těšit:
zajímavá a rozmanitá činnost s prostorem pro vlastní rozvoj a kreativitu
vlastní aktivity v rozsahu 20h/týden na dobu 12 měsíců
adekvátní finanční odměna
zajímavé a inspirativní česko-německé setkávání
mentoring a pravidelná evaluace s hlavním koordinátorem programu převzetí výdajů za telefon a cestovné
Co od Vás očekáváme:
nadšení a chuť inspirovat a sbližovat lidi v příhraniční oblasti
zájem o česko-německou tematiku
přehled o zajímavých aktivitách (občanské společnosti) v příhraniční oblasti a dobré zasíťování
vlastní iniciativa a flexibilita
aktivní znalost češtiny a němčiny (mateřský jazyk / cizí jazyk minimálně na úrovni B2)
velmi dobré komunikační schopnosti a přátelské vystupování
místo bydliště v česko-německém příhraničí
řidičský průkaz skupiny B, vlastní automobil a ochota cestovat
Budeme se těšit na všechny zájemkyně a zájemce, kteří mají chuť přispět svým nadšením a zvídavostí k živému česko-německému příhraničí. Předchozí zkušenosti s česko-německou projektovou činností nejsou podmínkou.
V programu Rok na hranici nebudete sami realizovat projektové aktivity, půjde o to, inspirovat a sbližovat aktéry z obou stran hranice a podpořit je při společných aktivitách. K přihlášce prosím přiložte stručný koncept (max. 2 strany), ve kterém na dvou příkladech popíšete, jak byste našli a oslovili potenciální aktéry.
Zašlete prosím všechny potřebné dokumenty k žádosti (motivační dopis, koncept, životopis, doklad o jazykových znalostech) pokud možno v německém jazyce do 10. 3. 2024 paní Heleně Vaňkové (helena.vankova@fb.cz), která Vám zodpoví i Vaše případné dotazy.
Na konci ledna a na začátku února se mi krátce po sobě podařilo propojit dosti rozdílné aktéry regionální kultury v příhraničí. Opravdu si nemohu stěžovat, že by můj život během Roku na hranici nebyl pestrý a že bych se neučila stále novým věcem – jako například, jak správně tlumočit šachová pravidla anebo ideálně rozehrát šachovou partii. Ale k tomu za moment…
Mám velkou radost, že jsme spolu s vedoucí oddělení vzdělávání z Městské knihovny v Děčíně, paní Miroslavou Nedvědovou, byly pozvány do Městské knihovny v nedaleké Pirně. Obě města nepropojuje jen směrem na sever stále sílící Labe, ale i aktivní knihovnice, které mají chuť na česko-německou výměnu. Paní Viola Marzahn nás přijala spolu se svým nadřízeným, panem Schreiberem, který vede organizaci Kultur und Tourismus mbH, pod níž patří i tamní knihovna. Byly jsme provedeny velmi umně zrekonstruovaným historickým domem, v němž knihovna sídlí, doslova od sklepení, kde se prý občas konají rekonstrukce života ve středověku, až po půdu, kde je umístěno dětské oddělení pro nejmenší čtenáře. Útulné prostory nabízejí kromě knih všechna další média, na nichž je dnes dostupná literatura nebo její podoby ve filmu, hudbě či počítačových hrách, a také knihovnu věcí, kde se dají půjčit hravé nástroje pro další zprostředkování psaného slova.
Mimo jiné jsme pak s paní Nedvědovou obdivovaly pokrokovou samoobslužnou stěnu na vracení výpůjček, kterou mají v Pirně nově ve foyer.
Ve slavnostním gotickém sále v přízemí jsme si pak u kávy a tradičního saského vaječného koláče (Eierschecke) vzájemně dopodrobna představili koncept a činnost obou knihoven v oblasti vzdělávacích kurzů a kulturních akcí, a diskutovali o možnostech nejbližší spolupráce. Ukázalo se, že obě knihovny v rámci svých obcí plní malinko rozdílnou funkci (knihovna v Pirně je hlavně knihovnou, kdežto knihovna v Děčíně i skrze historii svého vzniku sloučením s kulturním střediskem má vyloženě funkci kulturního a komunitního centra), ale přesto jsme našli společné téma na rozjezd, a to literární čtení spisovatele Marka Tomana a jeho komiksu Odsunuté děti, které je vhodné jak pro školní děti, tak pro starší děti a dospělé. Téma poválečného vyhnání Němců má shodou okolností zpracovávat i aktuálně připravovaná výstava v Městském muzeu v Pirně, které přímo sousedí s knihovnou. Takže pokud termínově vše klapne, bude moci současné obyvatelstvo i návštěvníci Pirny díky spolupráci obou knihoven a muzea zažít životní příběhy odsunutých Němců najednou z více perspektiv, nejen té dětské, přestože právě ta bude asi pro mnohé nová.
Ještě před realizací samotného česko-německého čtení, které se má odehrát už v květnu tohoto roku jeden den v Děčíně a následný den v Pirně, což představuje smysluplný krok ke sdílení zajímavého programu na obou stranách hranice, je nyní nejbližším příštím krokem návštěva paní Marzahn a jejích kolegů a kolegyň na oplátku v Děčíně.
A ten samý týden, co jsem pronikla do fungování knihoven na Labi, jen o pár dní později, jsem se časně zrána ocitla v zamlženém Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku v budově bývalé textilní školy z roku 1882, kde dnes také sídlí knihovna, ale zároveň Dům dětí a mládeže. A tam se již na 8. hodinu ranní scházeli a sjížděli mladé hráčky a hráči šachu i se svými rodiči či prarodiči v autech s německou poznávací značkou.
S TJ Slovan Varnsdorf jsme totiž na jejich pololetní turnaj pozvali kolegy z SC 1994 Oberland e. V. z Leutersdorfu a byli jsme příjemně překvapeni, že německá skupinka byla poměrně početná, přestože nic jako pololetní prázdniny v Sasku nemají. Ale o to víc si asi německé děti turnaj užívaly a v kategorii mladších žáků také obsazovaly vítězná místa.
Výhodou šachu je, že hráči se dorozumívají vždy beze slov a pravidla jsou mezinárodní, takže přestože sedí bezprostředně naproti sobě například Čech a Němka, nemusí komunikovat cizí řečí. Zároveň však na drobnou jazykovou výměnu také došlo, obzvlášť při přivolávání rozhodčích ve sporných momentech nebo v pauzách mezi jednotlivými koly, kdy se společně svačilo, trénovalo a plánovaly se další příležitosti společného hraní. Trenér varnsdorfských šachistů, pan Václav Halba, je velmi aktivní a hrou šachů a předáváním svých dovedností mládeži žije. A zdá se, že ve Franku-Peteru Rößlerovi konečně našel partnera, s nímž půjde pravidelně realizovat společné turnaje i soustředění. Varnsdorf disponuje vhodnými prostory i podporou ze strany svého klubu a Leutersdorf je další spolupráci otevřený a sám také pořádá akce jako např. šachový týden v polovině února, kam české kolegy hned pozval. Kromě šachu je zde ale očividným pojítkem i společný smysl pro humor, a to i v případě nedorozumění, které se v komunikaci jednoduchou němčinou a češtinou snadno přihodí…
Tak ať už šach mat nebo pat čili remíza, tak hlavně povzbudivé čtení a další pokusy o přeshraniční síťování v rámci Roku na hranici!
Kdybyste si měli vzít na cestu, z které se možná nevrátíte, jen 50 kilogramů, vzali byste si figurky z betléma? Maminka pana Haidla to v roce 1946 při odsunu udělala. Sbalila čtyřletého Horsta, jeho staršího bratra, nejnutnější věci a pod dětské oblečení dala do krabice pod kočárek osmdesát figurek z domácího betléma.
Bůhví proč se tak rozhodla. Možná jí figurky připomínaly jejího muže, který byl ještě kdesi v cizině a který první z nich nakoupil v roce 1924, tedy přesně před sto lety, možná chtěla uchovat vzpomínku na společné Vánoce, které už nikdy neměly být „doma“.
Z Úterý/Neumarkt byla rodina Haidlových transportována do sběrného tábora v Chodové Plané, pak na západ do Wiesau a do Tirschenreuthu, kde pan Horst Haidl strávil zbytek života.
Potkávám ho v muzeu v Tirschenreuthu, kde právě probíhá výroční výstava jesliček. Stojíme přímo před těmi, které sám zhotovil. Stavbu rozsáhlého betlému zahájil v roce 2005 a od roku 2008 začal postupně doplňovat jednotlivé scény a dokupovat další figurky. Postavy v betlému pana Haidla nesou název „Grulicher Figuren“ a samotný betlém „Grulicher Krippe“. „Grulich“ byl německý název pro město Králíky na úpatí Orlických hor. Zde se na konci 18. století betlémářská tradice začala rychle rozvíjet, paradoxně díky josefínskému zákazu betlémů v kostelích. Když lidé nemohli u jesliček spočinout v místním kostelíku, přenesli si tento symbol křesťanských Vánoc do svých domovů. Poptávka po figurkách vzrostla v průběhu 19. století do té míry, že se výroba betlémů na Králicku stala jedním z nejčastějších řemesel. Figurky zaplavily nejen místní trhy, ale byly také hojně distribuovány po celé Evropě jako tzv. vídeňské zboží. Králická tradice skončila na počátku druhé světové války, ale ještě dnes se dají figurky sehnat na různých internetových aukcích a ve starožitnictví.
Tak je sehnal i pan Haidl a dnes má pravděpodobně největší sbírku těchto figurek v okresu Tirschenreuth. Na pozadí všech domků, oveček, muzikantů, Tří králů a hornické kapely před jeho rodným domem se vyjímá malba kostela sv. Jana Křtitele v Úterý. Siluetu namaloval jeho kamarád Erich Werner z Chodau/Chodova.
A je to tu znova. Společná historie. Ať chceme nebo ne. Doprovází nás… nebo alespoň ty, kteří jí chtějí naslouchat. Přejíždíme oboustranně hranice, abychom jí poznali. Starší generace stále s nádechem jisté trpkosti, mladší generace už často s pocitem dobrodružství.
Čas adventu je konečně tady a všichni se těší na Vánoce! Vánoční atmosféra je všude kolem nás, a i já se na této vlně vezu. Proto jsem se tentokrát rozhodla napsat příspěvek na blog k vánočnímu tématu.
K Vánocům neodmyslitelně patří nejen perníčky a cukroví, vánoční stromeček, světýlka a ježíšek, ale také vánoční koledy. Toho si je vědom také česko-bavorský spolek Über d‘ Grenz, a proto zorganizoval v minulém týdnu v prostorách Arberlandhalle v Bavorské Rudě událost zpívání vánočních koled pro veřejnost z obou stran hranice.
Tato událost se letos konala již po desáté a je každoročně podpořena dvěma obcemi – Bavorskou Rudou na německé a Železnou Rudou na straně české. Oba starostové, Michael Herzog a Filip Smola, se také letos zúčastnili, hřejivými slovy se pozdravili se všemi organizátory, účinkujícími i účastníky a následně vyjádřili své naděje na úspěšnou stávající i budoucí česko-bavorskou spolupráci.
Na jevišti vystoupil dětský folklorní soubor Hořec & Hořeček ze Železné Rudy s vánočním představením, během kterého účinkující zazpívali mnoho překrásných Vánočních koled. Publikum bylo povzbuzeno ke zpěvu společně se souborem (před začátkem představení byly divákům rozdány vlastnoručně vyrobené zpěvníky). Po skončení představení přišel na podium Mikuláš s čertem a andělem a rozdali dětem dárky. Malé vánoční občerstvení také pochopitelně nechybělo. 😊
Tuto událost mohu vřele doporučit každému, kdo se rád účastní česko-bavorských setkání, při kterých panuje uvolněná, přátelská atmosféra a rád si povídá s ostatními o běžných každodenních záležitostech.
Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
Na přelomu listopadu a prosince se koná v Saské Kamenici pod záštitou spolkového ministerstva zahraničních věcí první česko-německé Regionální fórum. Jsou k němu přizváni nejen zástupci nejrůznějších institucí, ale i širší občanská společnost. Takže vyrážím. Za Rok na hranici i za sebe.
Cílem je propojení jednotlivých aktérů z obou stran hranice s důrazem na problémy a příležitosti příhraničních regionů. Ty jsou, jak je popsáno v tiskové zprávě: „styčnými body Evropy a jedním z pilířů soudržnosti v Evropské unii. Pokud se zde vyskytne zádrhel, motor evropské integrace začne drhnout.“
Zatím jde ale všechno hladce, sedím v ranním vlaku do Chebu, odtud plánuji přestup v Hofu a za čtyři a půl hodiny výstup v Chemnitz-Siegmar. Piju čaj a koukám se z okénka na ubíhající zasněženou krajinu. V motoráčku do Hofu otevírám Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše a za chvíli se začne realita prolínat s fikcí. Winterberg míří do Sadové, já k hranicím, syrová pole, lesy, ranní zimní opar. „Cestující jedoucí do Aše si v Hazlově přestoupí do jiného vlaku,“ ozve se najednou chraplavě. Jak do Aše? Já přece jedu do Hofu! Vracím se rychle do reality. Průvodčí stroze vysvětluje, že Němci nemají „mašiny“ a že nevědí, kdy je mít budou, možná odpoledne, možná zítra… „Za dvě hodiny jedeme zpátky na Cheb, paní, víc Vám teď neřeknu,“ dodává průvodčí. Fajn.
Vystupuju na zastávce Aš – město. Nikde nikdo, všude zima. Němci tady náhradní autobusovou dopravu prý vůbec neřeší. Ukazuje se, že do Německa mířím z celého vlaku jenom já. Marně se ohlížím po nádražní stanici, kde by měli alespoň automat na kafe, ale Aš dnes působí jako konec světa. Nádražní budovu v bruselském stylu od architekta Dandy, jak se později dozvídám, zbourali na začátku roku, protože už pro tuto trať byla naddimenzovaná a dávno zchátralá. Přitom to tu dřív žilo! Původní velkorysá stanice byla otevřena v roce 1865 společností Bavorské východní dráhy spolu s tratí ze Selbu do Chebu, kam následně vedla trať spojující severozápadní výspu Rakouska Uherska s Vídní, Plzní a Českými Budějovicemi.
Možná autobus? Jsme přece kilometr od hranice! Nikoliv, svačící řidič autobusu ČSAD mi prozrazuje, že jejich společnost tuto linku vůbec neprovozuje. Je mi zima, jdu hledat kavárnu nebo nějaké místo, kde se dá trochu ohřát. Co by asi udělal Winterberg? Rozhodně by se nevrátil! Zkouším vymyslet plán B. Vracím se tedy se stejným průvodčím do Chebu, který stále nic neví, z Chebu do Marktredwitzu, do Zwickau a hladce do Chemnitz a myslím na Vlak svobody z roku 1951, který se nějakou Aší vůbec nezabýval a s nic netušící většinou cestujících prostě projel ašským nádražím až do Západního Německa.
Konference je zatím v plném proudu. Na podiu se střídají vlivná jména, obecné fráze o nejlepších česko-německých vztazích za poslední dobu občas protne konkrétní poznámka z reality příhraničního styku. Rozmrzám. Následují workshopy. Témata se točí kolem pendlerů, pracovního trhu a železničního spojení. Samozřejmě přikládám svojí ranní historku. Dál mě zajímá propojení IZS podél hranice s Bavorskem, kde v Karlovarském kraji a v Horní Falci funguje již přes rok projekt Babylon, kdy ke zraněnému vyjede záchranka, která je vzdálenostně nejblíže bez ohledu na hranice. Systém umí přeložit získané informace k situaci do obou jazyků. Paráda. Snad se to rozšíří i do zbytku pohraničí. S Kamenicí se loučím v pátek v poledne. Bezstarostně nasedám do vlaku, další kapitoly z Winterberga.
V Hofu ale čekáme už nějak dlouho. Moje zlé tušení se bohužel potvrzuje. Dostat v těchto dnech přes hranice je skoro nadlidský úkol. Německý fíra tvrdí, že český fíra, s kterým tuto společnou trať jezdí, nedorazil a žene nás z vlaku ven. Žádné další informace nehrozí. Nikdo je nemá. Problém je teď prý na české straně. Pomsta? V informacích DB se tváří, že o zrušení vlaku slyší poprvé, přestože od spolucestující se dozvídám, že nejel ani vlak v poledne, a doporučují – mně již dobře známou – objížďku přes Marktredwitz. Je mi zima. Čekáme dvě hodiny. Bavím se s Petrem, který jezdí za hranice pracovat – už rok, od pondělí do pátku. Německy neumí, ale vydělá si prý slušně. Němečtí kolegové ale za stejnou práci dostávají na hodinu o 6 euro víc. Když si na to stěžuješ, tak jdeš. Petr si nestěžuje, splatil dluhy, s manželkou byli loni poprvé u moře v resortu. Jak dlouho tohle ale jejich vztah vydrží, neví.
Realita. V Plané vystupuji až večer, škrábu zamrzlé přední sklo auta, které mě konečně veze do tepla.
V pondělí 23. 10. 2023 se v MuseumsQuartier v Tirschenreuthu sešlo osm žen kvůli jednomu muži. Muži, který se v Tirschenreuthu sice narodil už před 250 lety, ale jeho odkaz je stále živoucí a to nejen na německé straně hranice.
Maurus Fuchs (1771-1848) je autorem mnoha chrámových výmaleb a fresek na Tachovsku a v Horní Falci. Je to malíř, který se svého času přirozeně pohyboval mezi oběma regiony a svá největší díla dokonce vytvořil v Čechách (klášter Teplá a Tachov).
Fuchs je tedy pojítkem naší budoucí česko-německé spolupráce Hroznatovy akademie kláštera v Teplé a muzea v Tirschenreuthu. Nyní na schůzkách vzniká program, který by školám nebo seniorům nabídl program o tomto významném lokálním malíři a jeho době, seznámil hravou formou s jeho rozsáhlým dílem v Teplé a tvořivě představil jeho papírový betlém.
Betlém je nyní k vidění v MuseumsQuartier. Vznikl po roce 1830, ale byl znovuobjeven až v sedmdesátých letech v krabici od bot na půdě jednoho z městských domů. Přestože není signován, je jasné, že se jedná o Fuchsovo dílo už jen tím, že několik postav z jesliček je ve shodných podobách vyobrazeno právě v tepelském klášteře.
A to je jen jeden z napínavých momentů tohoto příběhu. Doufám, že se podaří ho v naší smíšené skupince postavit a představit příští rok veřejnosti.
Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.
„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.
Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.
Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.
Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!
O česko-německé vztahy jsem se začala zajímat již na střední škole, kdy jsem se zapojila do projektu Gastschuljahr organizace EUREGIO Bavorský les – Šumava – Dolní Inn, v rámci kterého jsem vycestovala do dolnobavorského Deggendorfu a tam po dobu devíti měsíců navštěvovala místní Comenius Gymnasium. Tato zkušenost se stala důležitým milníkem pro celý můj následující profesní život. V první řadě ovlivnila můj výběr studijního oboru. Díky Česko-německým studiím na Karlově univerzitě a univerzitě v Regensburgu se mi podařilo proniknout do problematiky vztahů mezi Českou republikou a Německem jak v teorii, tak i v praxi. Od té doby mě téma česko-německé spolupráce v různých formách provází.
Již v době studií mě nejvíce zajímala oblast regionálních projektů a partnerství, a to pravděpodobně proto, že jsem vyrůstala a v současné době žiji v příhraničním regionu na Šumavě, v malebném městě Sušice. Vím, že spoustu místních obyvatel je stále ještě ovlivněno příběhy svých předků o negativních událostech z doby druhé světové války, stejně jako na německé straně je často zmiňováno téma odsunu. Proto je důležité navázat kontakty mezi lidmi z obou stran hranice, aby se vlastní zkušeností mohli povznést nad případné předsudky a navázat mezi sebou nová přátelství.
Můj „revír“ 😊
A přesně o to jde v projektu Rok na hranici, do kterého jsem se zapojila v září tohoto roku. Mým plánem je částečně navázat na práci svých předchůdců a předchůdkyň, a zároveň mám spoustu svých nápadů na budoucí možné spolupráce. Především bych se chtěla zaměřit na spolky a organizace, které se zabývají činnostmi spojenými se Šumavou, kupř. tradičními řemesly, výlety do přírody, lyžováním, atd. Jsem velmi ráda, že mohu být součástí tohoto skvělého projektu a pevně doufám, že má účast v něm bude ku prospěchu všem. 🙂
Uplynulo několik dní od chvíle, kdy jsme se v prostorách Česko-německého fondu budoucnosti v Praze setkali všichni z aktuálního ročníku Roku na hranici. Ukázalo se, že entuziasté a machři už za sebou mají několik vzestupů a pádů. Jako koordinátorka tyto momenty velmi dobře chápu. V prvním roce to bylo podobné, protože mnoho lidí odjelo v létě na dovolenou a tyto měsíce jsou tak vždy obdobím, kdy vše postupuje jen pomalu. Se začátkem září se situace rapidně změnila a nyní se začíná opět dařit. Jak poznamenal Steffen: „Někdy stačí, když si o všem promluvíme, a věci se hned začnou obracet k lepšímu.“
V posledních týdnech jsem ke své roli koordinátorky celého týmu přistupovala aktivně a snažila se podporovat všechny entuziasty a machry, což je někdy namáhavé a vyčerpávající. Potřebnou energii jsem k tomu získávala v česko-německém pohraničí, například když jsem se toulala po lesích a vesnicích na Šumavě, v Bavorském lese a také v Krušných horách.
Protože je spojení Česka a Německa neoddělitelně spjato s mým životem, nemohla jsem se občanské angažovanosti vzdát ani ve svém volném čase. Při různých setkáních jsem vždy uplatňovala své profesní a dobrovolnické zkušenosti a aktivity, čímž jsem sbírala potenciální kontakty na další entuziasty a machry. Kdo ví, třeba z toho vzniknou nová partnerství, výměny nebo zkrátka „jen“ setkání.
Do Prahy jsem odjížděla s obavami – jak se naše setkání vydaří? Vždy se nabízí minimálně dvě perspektivy – buď se člověk více soustředí na problémy léta, nebo s pozitivním očekáváním vyhlíží úkoly nadcházejících týdnů.
Když však entuziasti a machři představili své aktuální úspěchy při navazování kontaktů v posledních několika týdnech, panovalo opět velké nadšení a pozitivní nálada! Tolik energie v jedné místnosti! Pro mě to jsou chvíle, kdy se mi rozbuší srdce a znovu se přesvědčím, že všechna ta námaha za to opravdu stojí.
A zvláště teď tohle potřebuji i já, když vidím výsledky voleb v Německu. Česko-německá práce je také prací v každodenní politice a všichni se musíme „odvážit překročit hranice“, abychom si zachovali demokracii a svobodu. Tak to na setkání popsala ředitelka Česko-německého fondu budoucnosti Petra Ernstberger. To můžeme udělat jen s otevřeností a angažovaností – a to nejen entuziasti a machři, ale všichni, kteří mají chuť se zapojit.
Když jsem zvala své okolí na Festival dobré nálady, málokdo věděl, co si pod tím má představit. Možná i to patřilo k úspěchu celé události. Přišli totiž ti, kteří se rádi nechají překvapit, jsou otevření novým věcem a především ti, kteří mají česko-německému spojení, jež během tohoto víkendu v Kovářské ukázkově žilo, co nabídnout.
První velký projekt Kláry Mikšíčkové se setkal s velkým ohlasem: řada lidí z Česka a Saska přijela poznat Krušnohorského poutníka – bývalou továrnu na výrobu rybích konzerv, která se díky Petrovi a jeho spolku DoKrajin v neuvěřitelně krátké době proměnila v prostorné místo pro setkávání včetně studia pro mediální projekty.
Zatímco si děti venku v zeleni zkoušely vyřezávat dřevěné lžičky nebo vytvářet roztomilé robůtky, jejich rodiče se mohli v klidu a pohodě zapojit do workshopů, které měly jedno společné: přispět k dobré náladě a vnitřnímu klidu návštěvníků – a to vše v srdečné, přátelské a uvolněné atmosféře, kterou člověk málokdy pocítí mezi cizími lidmi tak rychle.
Jsem za tuto zkušenost velmi vděčná.
Kéž jsou takové projekty inspirací pro mnoho dalších – Krušné hory je potřebují!
Když jsem se na jaře dozvěděla, že jsem byla vybrána, abych se stala součástí týmu entuziastů a machrů v Roku na hranici, nemohla jsem tomu chvíli uvěřit. Následovala velká radost, menší obavy, jestli to opravdu zvládnu, ale především těšení se a zvědavost na nové zážitky a zkušenosti.
Tušila jsem, že to bude jízda, ale skutečnost předčila má očekávání. Po prokousání se tabulkami a zprávami z prvního ročníku programu a množstvím nových informací a překonání prvotních rozpaků jsem se postupně vžila do své nové role.
Už nemusím váhat, jak se představit do telefonu, jak formulovat první mail, už to jde tak nějak samo. Ostatně zvednout telefon a neformálně si krátce popovídat se osvědčilo jako nejlepší způsob navázání nového kontaktu. Člověk tak obvykle během chvilky zjistí, na čem je, může reagovat na komunikačního partnera, ptát se, i zodpovídat dotazy, leckdy i vtipkovat. Je to zkrátka podle mne praktičtější než dlouhosáhlé formulování emailu. I když leckdy se takový první telefonát protáhne i na třičtvrtě hodiny.
Občas se samozřejmě potkám i s nepříliš nadšenou odezvou. „Máme (na obci, v oddílu, spolku) jiné starosti, nejsou tu žádní angažovaní lidé, nikdo neumí německy, nestíháme, jsem na všechno sám, chybí mi spolupracovníci … „apod. Někdy jsou důvody pochopitelné, někdy méně. S tím se musí počítat, mrzí na tom nejvíce skutečnost, že někde na druhé straně hranice čeká někdo motivovaný, až mu najdu toho pravého partnera.
Česko-německé vztahy jsou pro mne srdeční záležitostí, a jsem přesvědčená, že právě VZTAHY a PŘÁTELSTVÍ jsou to, o co nám v Roku na hranici jde především. Proto mne příliš nebaví ani někteří rádoby motivovaní zájemci o přeshraniční spolupráci, z nichž nabydu dojmu, že jim více než o přátelství jde o sebeprezentaci či získání finančních prostředků.
O to báječnější pocit je mluvit a osobně se setkávat s těmi skutečnými nadšenci. A že jich není málo.
Minulý týden jsem měla možnost setkat se hned s třemi takovými lidmi současně. V krásném prostředí horské chaty Berghof Gibacht jsem se měla sejít s energickým novinářem Karlem Reitmeierem, který nesmí chybět u žádné společenské či kulturní události v regionu na obou stranách hranice, který všechny zná a všichni znají jeho a který se už od revoluce významně zasazuje o zlepšování česko – německých vztahů. Zkrátka, když chcete vědět, co zajímavého se děje na Domažlicku, zeptejte se Karla!
Spolu s ním měl na Gibacht dorazit jeho kamarád a kolega ze spolku Gäste- und Kulturführer Bayerwald e.V. Josef Altmann. Ten za posledních téměř 30 let zorganizoval stovky pěších, poznávacích a cyklistických výletů v česko – bavorském pohraničí a má velkou zásluhu na spolupráci mezi jeho domovskou obcí Eschlkam a blízkými českými obcemi Kdyně a Všeruby.
Mimo mé očekávání dorazil na schůzku spolu s Karlem a Josefem ještě třetí „mušketýr“, fotograf z Viechtachu Herbert Pöhnl. Bylo to milé překvapení, protože pana Pöhnla jsem už trošku znám z dřívějška a moc se mi líbí jeho projekt Begegnungen – Setkávání, v rámci něhož se snaží umělecky zachycovat život lidí v pohraničí a také podporovat zájem Němců o Českou republiku.
Tito tři pánové i přes svůj pokročilejší věk srší energií, optimismem a nápady a chutí do přeshraničních aktivit. Myslím, že mnoho mladších lidí by si z nich mohlo vzít příklad!
Prostě samí úplně úžasní lidé!
Pociťuji velkou vděčnost a radost, že jsem je mohla poznat. A moc se těším na všechny společné aktivity.
Možná jsem sentimentální, ale jen dnes jsem byla hned dvakrát silně dojatá – poprvé při zhlížení krátkého filmu, který byl výsledkem středoškolského projektu v rámci Tématu roku 2023 – „Společně jsme silnější“. https://www.fondbudoucnosti.cz/projekt-mesice-cervna-2023/
A podruhé když jsem si přečetla krásné osobní věnování v knize „Hinüber und Herüber“, kterou mi dnes při našem setkání věnoval její autor Josef Altmann.
Už teď vím, že uplynutím „Roku na hranici“ to pro mě rozhodně neskončí, že je to naopak začátek. To, co mě do nedávna jen zajímalo a lákalo, mě najednou obklopuje ze všech stran. Zkrátka – lítám v tom až po uši!
„Za cestu dáš kilo, když se vrátíš dvě, dobře ti tam bylo, sejdeme se v Berlíně“.. můj oblíbený song od české punkové kapely Garáž má tentokrát uvést příspěvek, kdože všechno se v pátek 8.9. a v sobotu 9.9. v Berlíně v zahradách prezidentského paláce Bellevue sešel.
A sešlo se nás tam opravdu hodně! Nemusím připomínat, že Česko-německý fond budoucnosti slavil 25 let od svého založení a získal tak pozvání na Bürgerfest spolkového prezidenta. A nejen to, mohl dokonce program do velké míry připravit, takže nemalá část workshopů a stánků byla tvořena organizacemi, které česko-německé vztahy aktivně utvářejí a na hlavních i vedlejších stage jste mohli potkat to nejlepší z české kulturní scény. Celý program oslav česko-německé spolupráce, včetně vypravení Kulturního vlaku, je podrobněji zachycen na webu a fb Fondu (prosím o prolink).
„Společně jsme silnější“ ..tak znělo hlavní motto oslav a točila se kolem něj i řada úvah a diskusí, nejen v kontextu války na Ukrajině. K onomu posílení vztahů odspoda, tedy na „úrovni běžného občanského života“ má přispět i náš program Rok na hranici. Z kontextu vyplynulo, jak obrovský má vlastně význam a jak důležité je o dobré vztahy v příhraničí pečovat. Já s Ludmilou se z Berlína rozhodně silnější vracíme. Bylo inspirující vidět tolik aktivních a otevřených lidí a stát se součástí sítě, která ten společný prostor oživuje. Snad nám motivace vydrží (-:
Krásné květnové ráno. Míříme z německého a českého příhraničí do středobodu dění. Praha nás vítá stovkou věží a stovkou jazyků. Už dlouho bystřím na ten německý. Člověk si tu připadá hned jak vystoupí z vlaku nějak víc evropsky, multikulturně, brány možností dokořán. Ale možná je to jenom zdání – u nás se zase volněji dýchá. U nás – na území mezi dvěma světy, kde se mluví jiným jazykem a přesto toho máme tolik společného!
Je nás šest a máme v plánu „to společné“ najít a podpořit. Druhý ročník roku na hranici začíná.
Klíčovým slovem, které na našem prvním setkání opakovaně padá je „neue Wege“/nové cesty.
Přemýšlíme, co se pod tímto mottem může všechno skrývat. Od převratu už se toho na poli česko-německé spolupráce udělalo opravdu hodně, je těžké najít něco neotřelého, něco, co ještě jiné nenapadlo…
Nebo snad přece? Co cesta nového prezidenta Pavla na příhraniční festival „Týdny přátelství“ v Selbu na motorce? Co poesiomaty, recitující básně na zapomenutých místech v Sudetech, která dnes znovu ožívají? Všechno to zní velkolepě a krásně, ale je to vlastně stejně důležité jako setkání klubů deskových her nebo malých včelařů…
Tak uvidíme, kam nás cesty povedou.
Cesty dlážděné, pěšinky, i cesty do nebe … všemi teď půjdeme. Přidejte se!
Za horou, která nese jméno dnes tak obávané šelmy, leží Zá-hoří. Malá vesnička v západních Čechách, která stejně tak jako mnohé další propadla zkáze poválečného období. První vlna dosídlení, druhá, třetí… Záhoří (německy Sahorsch) zůstalo opuštěno a v nevalném stavu zůstala i kaplička, která shlíží přes mlčenlivé krásné pastviny dolů ke Kosímu potoku.
Naštěstí se před dvaceti lety podařilo tuto kapličku Nejsvětější trojice, také díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti, opravit a to byl i impuls k obnovení slavnosti, která byla s vesničkou Záhoří bytostně spojena. Butterbrotfest. Chlebomáslové slavnosti.
Tento svátek byl pozváním pro sousedy z městečka Černošín, kteří bydleli „pod horou“, aby se každý rok první sobotu v červnu vydali na cestu k záhořské kapličce na mši a na následné sousedské posezení. Podávána byla bílá káva a právě čerstvý chléb s máslem. Chleba se pekl v chlebové peci jediného dnes zachovaného domu.
Komorní a sousedský charakter má slavnost i dnes. Poutníci se na Záhoří vydávají již ze čtyř směrů, z Ošelína, ze Svojšína, z Olbramova a z Černošína. Cestou míjejí hrad Volfštejn a rozvaliny hospody na Vlčí hoře, kde se dříve točila limonáda a pivo z místního pivovaru na Třebeli. Někteří s sebou přinesou i doma upečený chleba.
Po česko-německé mši následuje většinou ještě česko-německé čtení. Téměř vždy se slavnosti účastnili i Němci, buď bývalí obyvatelé Záhoří nebo jejich potomci a přátelé. Byl to pro ně vždy významný svátek, podívat se „domů“. Letos poprvé, po sedmnácti letech, však z německé strany bohužel nepřijel nikdo. A to je i trend všech setkání s rodáky v příhraničních vesničkách a městech. Ztrácí se a s nimi i část historie místa. Ale to je přirozený běh věcí a naším úkolem je i tuto část společné minulosti zmapovat a předat dalším generacím.
