Po dlouhých přípravách se 3. dubna konečně uskutečnilo druhé networkingové setkání v rámci programu „Rok na hranici“. Letos jsme pozvali aktéry z celého česko-saského pohraničí – a opravdu se do ústeckého Hraničáře sjeli lidé od Schneebergu po Zhořelec a od Pirny až po Liberec.
Po obligatorním přivítání z naší strany a ze strany našich hostitelů z Hraničáře jsme začali krátkým, hravým seznamovacím kolečkem, aby si každý mohl udělat představu o tom, s kým vlastně stráví celý den. Pak už se šlo rovnou na věc: až do 16 hodin měli všichni účastníci možnost představit sebe a své projekty v krátkých prezentacích. A potom společně diskutovali, kladli otázky, doplňovali se a přitakávali. Zásadní otázka přitom zněla, co chtějí nabídnout pro česko-německou výměnu – a co k tomu sami potřebují. Řeč byla o nápadech, zdrojích, místech, partnerech, tématech a v neposlední řadě o výzvách a přáních.
Kromě zajímavých prezentací – od divadelních projektů přes přeshraniční výstavy a dobrovolnické služby až po výzkum společné historie – byl také dostatek času na neformální rozhovory, přestávky na kávu a chutné občerstvení.
Po skončení oficiální části programu jsme využili příznivého počasí a díky prohlídce města s Janem Kvapilem jsme měli možnost poznat úplně jiné Ústí se všemi jeho protiklady, téměř dosaženými světovými rekordy a malými tajemstvími.
Večer jsme zakončili v příjemné atmosféře – s dobrým pitím a jídlem a dalším povídáním v Pivovarské šenkovně. Bylo to vážně moc pěkné!
Kulturní scéna v česko-německém příhraničí se neustále vyvíjí – díky novým výzvám, kreativním nápadům i zajímavé spolupráci. Jak můžeme tuto výměnu aktivně utvářet? Jaké nové kooperace jsou možné, jaké výzvy můžeme společně překonávat?
Již v loňském roce se sešli kulturní aktéři ze severozápadních Čech a Saska, aby společně diskutovali, vzájemně se od sebe učili a získali nové podněty pro společné projekty. 3. dubna tohoto roku bychom rádi ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem na toto setkání navázali a pokračovali v započatých diskuzích.
Program zahrnuje krátké prezentace aktuálních projektů a iniciativ a otevřená diskusní kola, v nichž se každý může podělit o své zkušenosti a vize. Cílem je navzájem se od sebe učit a posílit spolupráci mezi aktéry na obou stranách hranice.
Během programu bude vedle výměny názorů také prostor pro další setkání: po skončení oficiálního programu nabídne Jan Kvapil komentovanou prohlídku města, která má umožnit jiný pohled na město Ústí nad Labem. Večer bude zakončen společnou večeří.
Chcete se přihlásit?
Zájemci mají do 14. března 2025 stále možnost registrace. Pokud se akce chcete zúčastnit, kontaktujte nás prosím a uveďte následující údaje:
– Účast na kontaktním setkání
– Zájem o krátkou prezentaci projektu nebo organizace (max. 10 minut)
– Účast na prohlídce města a/nebo na večeři
Kulturní výměna je založena na setkávání a nových perspektivách. Toto kontaktní setkání je skvělou příležitostí pro všechny, aby získali novou inspiraci, navázali kontakty a společně pracovali na živé a rozmanité kulturní krajině. Už se na vás těšíme!
V srdci Evropy, kde se střetávají kulturní tradice Čechů a Němců, vznikají unikátní projekty obnovy venkovských statků. Dva z nich – Auguste77 v saském Olbersdorfu a Wohlmannův statek v českých Václavicích – spojuje nejen geografická blízkost, ale i společná vize: oživovat historické objekty jako centra komunitního života.
Dvojportrét: Příběhy statků v kostce
Auguste77 (Německo):
Spolek Anderswurzeln e.V. postupně probouzí k životu trojkřídlý statek z 19. století. Jejich cílem je vytvořit prostor pro ekologické zemědělství, řemeslné dílny a kulturní výměnu. Aktivity zahrnují obnovu původních ovocných sadů i pořádání akcí pod širým nebem.
Wohlmannův statek (Česko):
Kulturní památka s unikátní prvorepublikovou architekturou se stává živým centrem tradičních řemesel. Komunita kolem Matouše Kirschnera zde organizuje svatojakubské poutě, dožínky nebo workshopy zpracování vlny. Nedávno úspěšně dokončili crowdfundingovou kampaň na nová sociální zařízení.
Kulturní dědictví vs. modernizace
Při obnově obou statků vyvstává klíčová otázka: Jak najít rovnováhu mezi zachováním historické hodnoty a adaptací pro současné potřeby? Oba projekty ukazují, že obnova venkovských statků není jen o záchraně zdí, ale především o udržení lokální identity v globalizovaném světě.
„Každá rekonstrukce je dialog s minulostí. Musíme se ptát: Co zůstane muzeálním exponátem a co proměníme v živou součást dneška?“ Shodují se v Olbersdorfu i Václavicích.
Finance jako společný nepřítel?
Přestože oba aktéři se snaží čerpat z různých dotačních zdrojů, shodnou se na hlavních obtížích. Jedním z hlavních problémů je celkový nedostatek finančních zdrojů pro oblast kultury a památkové péče. To se projevuje zejména nízkým objemem disponibilních prostředků na národní i regionální úrovni. Rozpočty na kulturu, které jsou spíše udržovacího než rozvojového charakteru a dostatečné a komplexní financování projektů zejména u menších měst (do 5000 obyvatel) je extrémně náročné, často až nemožné.
Systém financování kulturního dědictví je poměrně komplikovaný tím, že zahrnuje různé zdroje (veřejné dotace, EU Fondy a soukromé zdroje) s často rozdílnými přístupy a podmínkami získání dotací. Tato roztříštěnost vede k obtížím při orientaci v možnostech financování a při koordinaci různých zdrojů.
Získávání financí je tak spojeno s vysokou administrativní zátěží při podávání žádostí a následovanou náročným vyúčtováním a reportingem projektů.
Nicméně dlouhodobé zajištění finanční udržitelnosti projektů kulturního dědictví je tím nejpalčivějším problémem těchto i podobných iniciativ. Jsou vesměs dlouhodobě závislé na krátkodobých dotacích a grantech. Stabilní zdroje příjmu se hledají jen velmi obtížně.
Udržitelnost bez dotací?
Zkušenosti obou týmů vybízejí k úvaze: Jaké alternativní modely financování by mohly snížit závislost na grantové podpoře? Oba projekty narážejí na společný problém: Jak zajistit kontinuitu bez stálého shánění dotací?
Komunita jako motor změn
Ambiciózní plány stojí na jednom předpokladu: zapojení místních. Jak přesvědčit obyvatele, že zchátralý statek může být hybatelem rozvoje celé obce? Wohlmannův statek ukazuje cestu – díky pravidelným jarmarkům se podařilo výrazně zvýšit účast místních na akcích. Auguste77 zase sází na „řemeslné dílny“, kde si lidé napříč generacemi předávají řemeslné dovednosti. Je to jedna z cest, jak přesvědčit mladé rodiny, že život na venkově nabízí perspektivu? Tyto venkovské statky se tak mohou stát protiváhou unifikované globální kultury.
„Každé setkání nám ukazuje, že problémy pohraničí neznají jazykové hranice. Společně hledáme řešení, jak vrátit život do těchto míst,“ dodává Matouš Kirschner z Wohlmannova statku.
Svatojakubská pouť, Václavice, červenec 2023
Tento příběh dokazuje, že i zdánlivě lokální projekty mohou stát u zrodu nové podoby česko-německé spolupráce. Zatímco politici diskutují o evropské integraci, na venkovských statcích už roste most porozumění – cihlu po cihle, strom po stromu. Co uděláte vy, aby tento most překlenul i vaše okolí?
Vidíte v podobných projektech naději pro váš region? Mohli byste být tím, kdo přinese nový nápad nebo spojí zdánlivě nesouvisející lidi? Právě teď se hledají nový entuziasté a machři pro další ročník Rok na hranici.
Sport může být víc než pouhý pohyb – vytváří komunitu a smazává hranice. Kdo sdílí stejnou vášeň, nepotřebuje společná slova. K prolomení ledů postačí dokonce i prosté „Jak se jmenuješ? „Wie heißt du?“. Zvláště po dlouhých omezeních spojených s covidovou pandemií, během nichž bylo přerušeno mnoho přeshraničních kontaktů, jsou taková setkání opět velmi přínosná. V tomto smyslu si také lyžařské kluby v Horní Lužici daly za cíl znovu navázat utlumené kontakty a oživit stará přátelství.
Sportovní kluby z Horní Lužice měly vždy zájem o závody v českých Jizerských horách, kde jsou v zimě sněhové podmínky často spolehlivější než u nich doma v Žitavských horách. Tak vznikla myšlenka se nejenom účastnit závodů, ale také vytvářet skutečné společné zážitky. Sportovní kluby z Bertsdorfu a Janova uspořádaly dva společné tréninkové kempy: na podzim s tréninkem přespolního běhu v Olbersdorfu a v zimě lyžařské soustředění v Bedřichově.
Kemp zaměřený na přespolní běh v Olbersdorfu začal za nepříznivého počasí. Zatímco na mnoha místech hledali lidé ochranu před silným deštěm, 30 odhodlaných dětí a jejich trenéři byli připraveni zahájit první společný trénink. V plánu byl běžecký trénink ve volné přírodě: přes louky, do kopce a zase kopce až k Olbersdorfskému jezeru, kde na účastníky čekala různá dovednostní cvičení na nové pumptrackové dráze. Počasí však tento plán zhatilo.
Místo toho se během chvíle stala tréninkovou arénou hala základní školy v Olbersdorfu. Díky kreativní organizaci se hala proměnila v živé a všestranné tréninkové místo. Po uvolněném kole míčových her na zahřátí čekala na mladé sportovce různá stanoviště: zde mohli trénovat vytrvalost, sílu a koordinaci. Jedním z highlights bylo stanoviště s profesionální laserovou puškou na biatlon, které nabízelo zcela nový zážitek. Zbyl také čas na další hry a zábavu, takže odpoledne uběhlo jako voda.
Když konečně déšť ustal, vyrazili účastníci nakonec ven. Vláčkem se dostali zpět do Olbersdorfu, kde už bylo připraveno vše na grilování. Žádný táborák, ale útulné místo s grilem pod zastřešenou terasou – a s napínavým zápasem ve stolním tenisu, který ukázal, že energie dětem ještě zdaleka nedošla.
Co jsme se tento víkend dozvěděli? Že počasí nerozhoduje o tom, jestli se budeme bavit, nebo ne – to určujeme jen my sami. Nadšení, flexibilita a týmový duch ukázaly, že sportovci drží při sobě i v těch nejnepříznivějších podmínkách. Déšť smyl hranice, které známe z map. Právě v těchto výjimečných chvílích nejsou důležité medaile nebo nejlepší časy, ale pocit sounáležitosti, který zůstává, a radost, že jsme mohli společně zažít něco výjimečného.
Trojmezí – místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko-německo-polské trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků. Nachází se necelé 2 km od centra Hrádku nad Nisou a nedaleko německé Žitavy a polské Bogatynie.
Na tomto symbolickém místě se konají lidové slavnosti Společnou cestou, ekumenické bohoslužby, v červnu sem po řece přiváží poselství víla Nisa a v prosinci obyvatelé Trojzemí posílají vzkaz v láhvi po vodě.
Já jsem na tomto místě naposledy, na konci srpna 2020, zažila demonstraci proti dalšímu rozšiřování polského hnědouhelného dolu Turów. Důl ležící v těsné blízkosti německé a české hranice tehdy těžil nelegálně a česká vláda podala podnět k Evropské komisi jako první krok k žalobě u Evropského soudního dvora. Demonstraci organizovali lidé z Hrádecka reprezentovaní skupinou Hlavou proti Turówu, organizace Greenpeace Česká republika, lokální skupina Greenpeace Oberlausitz i polská Rozwój TAK – Odkrywky NIE. Součástí protestu byl lidský řetěz přes území všech tří států a plavba několika desítek účastníků po řece Nise. Organizátoři chtěli zdůraznit nutnost společného řešení klimatické krize, v níž se bezprostředně nacházíme. Mezinárodní spor nakonec ale urovnala narychlo a ne zcela transparentně uzavřená dohoda mezi vládami České republiky a Polska z února 2022. V Turówu se tedy těží dodnes a důsledky těžby dál ohrožují životy místních, příčí se závazkům Pařížské klimatické dohody a cílům Green Dealu, a Turów tak dál zůstává výbušným tématem nejen na Trojzemí.
Na to se ovšem dá nebo musí občas zapomenout a na Trojzemí se potom dějí i jiné věci. V sobotu 27. dubna 2024 se tu připomínaly „Hvězdné chvíle Evropy“, oslavy rozšíření Evropské unie v roce 2004, které bylo završeno v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí Schengenského prostoru. Česko-polskou hranici lze nyní překročit po lávce přes Oldřichovský potok. Břehy Nisy spojoval dříve Nebeský most, který býval 200 metrů od Trojmezí po proudu řeky, ale z důvodu špatného technického stavu byl zbořen. Poté města Hrádek nad Nisou, Žitava a Bogatynia usilovaly o výstavbu kruhového mostu nebo spíše lávky pro cyklisty a pěší přímo nad soutokem obou toků, ale tento projekt se v důsledku rozdílné legislativy ve všech třech zemích ukázal jako utopie, science fiction, tedy nereálný. Proto pro příležitost oslav 20 let rozšíření EU musel být zřízen z českého břehu na německý dočasný most za pomoci Technisches Hilfswerk, organizace pomáhající v Německu v krizových situacích.
V den oslav bylo tedy možné přecházet nerušeně sem a tam a tam a sem, byl zrovna velmi teplý den, kdy bylo potřeba dodržovat pitný režim a chránit se před ostrým sluncem, takže na české straně se člověk nevyhnul pivu, na polské straně hltal ovocnou zmrzlinu a na německé později doplnil energii všemi druhy fast i junkfood. Aby nezůstalo jen u kulinářských zážitků, nabízely oslavy celý den na hlavním pódiu kulturní – převážně hudební – program jak místních folklorních souborů, tanečních těles, tak i vážné a alternativní hudby. Toto hlavní pódium bylo umístěno na české straně, na polské straně našly vyžití hlavně děti, pro které zde byl postaven skákací hrad a další atrakce, a na německé straně se seriózně prezentovaly nejrůznější organizace a iniciativy zaměřené na přeshraniční spolupráci, mezi nimi i Česko-německý fond budoucnosti.
U jeho stánku jsme spolu s kolegyněmi a kolegy informovali o činnosti Fondu a také o probíhajícím programu Rok na hranici, který je stále pro mnohé novinkou a je třeba osvětlovat jeho náplň a smysl a pracovat na jeho popularizaci. Návštěvníky akce byli přitom převážně místní lidé z příhraničí, Liberecka, Horní Lužice, tedy „mých“ regionů, na které program také mimo jiné cílí, a tak si většinou rádi vyslechli, o čem program je a co nabízí, někteří si brali vizitky a přemýšleli, jak by mohli Roku na hranici sami využít. Za téměř rok mého působení v programu jsem také již byla schopná představit jim jednotlivé příklady propojení a navázání spoluprací mezi českými a německými aktéry, např. síťování regionálních knihoven, komunitně-kulturních center, environmentálně nebo sociálně zaměřených vzdělávacích organizací nebo místních sportovních klubů. Tato aktivita se poté asi na hodinu přenesla do festivalového vláčku objíždějícího celé Trojzemí v pravidelných intervalech. Jeden vagón měl totiž pronajat právě Česko-německý fond budoucnosti, aby cestujícím zábavnou formou připomenul své dlouholeté působení v oblasti česko-německých vztahů a prostřednictvím rozhovoru se mnou a kolegou Steffenem Retzlaffem také představil svůj program Rok na hranici. Zkušený moderátor Justin Svoboda, který ve vagónu absolvoval téměř celý den, však rozumně usoudil, že na plánovaný rozhovor se mnou za jízdy o mém dosavadním působení v příhraničí nejsou ve vlaku zcela vhodné podmínky, a tak po cestě raději pouštěl odpočinkové písně a na každé stanici cestující srdečně vítal a během vystupování a nastupování od nás získali aspoň rychlou, ale intenzivní představu o úspěších Fondu za 25 let jeho činnosti i o existenci programu Rok na hranici. Kdo chtěl vědět více, mohl se nás samozřejmě zeptat. Cestující ale byli většinou rádi, že se do vláčku vůbec vešli a že se chvíli jen tak někam vezou…Po této zkušenosti zbývalo uzavřít slavnostní den společným ohněm – tedy „Ohněmi Trojzemí“, jak stálo na programu. Na každé straně hranice byla postavená velká vatra a s přicházejícím soumrakem mělo dojít na její zapálení. Byl to očekávaný symbolický akt, kterého se účastnili místní politici pod dohledem hasičských sborů. Co symbolického se však dalo z jednotlivých ohňů vyčíst? Česká vatra vzplála nejdříve, hořela nejrychleji a také nejdříve vyhořela. Německá vatra hořela vytrvale, průměrně silným, stálým plamenem, jehož žár se odrážel ve ztemnělé Nise, což bylo hezké, ale trochu nuda… A polská vatra, i přes opakované, ne zrovna šetrné polévání benzínem, nemohla dlouho vůbec vzplanout a poté spíš kouřila, než že by hořela. Dalo by se říci, jako Turów. Omlouvám se za sarkasmus, bylo to zkrátka trochu rozpačité a komické zakončení celého dne. Možná měla být vatra jen jedna společná, při jejímž stavění a zapalování by si země pomohly a spojily by se v ní dobré i špatné vlastnosti všech… Tak snad příště, při dalším kulatém výročí vstupu do Evropské unie na Trojzemí! Snad již bez Turówu a s jednou společnou vatrou! S Česko-německým fondem budoucnosti a dalším Rokem na hranici! A třeba už i se stojícím trojstranným kruhovým mostem, jehož rovnoramennost bude symbolizovat skutečnou rovnoprávnost každé ze tří zemí, které se na Trojzemí stýkají, v rámci jedné Evropské unie!
Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.
Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.
Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:
Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.
Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:
buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr ErzgebirgeGmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).
Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.
S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!
Ke sblížení německé a české mládeže není potřeba mnoho prostoru
Jestli jsem se jako česko-německý nadšenec nejpozději během Roku na hranici něco naučil, tak to, že zejména děti a mladé lidi z venkovského pohraničí je většinou těžké nadchnout pro velké interkulturní aktivity a projekty. Úplně jiné to ale je, zejména o Vánocích, když se odpoledne uspořádá jednoduché, útulné setkání, kde nechybí dobré jídlo a dárky. A tak pan Bach, ředitel Centra mládeže v Großschönau, a děti z jeho centra bez ostychu jednoduše pozvali na 20. prosince několik nových kamarádů z Domu dětí a mládeže ve čtyři kilometry vzdáleném Varnsdorfu na vánoční večírek, který si sami naplánovali.
V Großschönau se dobře postarali o kulinářské pohoštění a dokonce sami uvařili teplé jídlo (hrnec s těstovinami je v pozadí obrázku těžko rozeznatelný).
Vzhledem k tomu, že Centrum mládeže v Großschönau v současnosti stále sídlí v malém obchodě a kancelářských prostorách, mohlo na vánoční setkání přijet maximálně pět mladých lidí a jeden dospělý vedoucí z Varnsdorfu. Ti mladí lidé, kteří nakonec přišli, byli ale o to srdečněji přivítáni. Nakonec pro ně byly nakoupeny i dárky navíc a talíře s chlebíčky a výborným teplým hrncem se zeleninovými těstovinami, které pan Bach pro účastníky připravil. Po příjezdu české mládeže, které pan Bach věnoval několik slov na uvítanou, se nejprve společně najedli a po několika šachových či fotbalových soubojích na hrací konzoli se rozdaly vylosované malé dárky. Navzdory nevelkému prostoru byli všichni spokojení a jednalo se o příjemně neformální setkání. Pro případná další setkávání v příštích letech však dojde ke zlepšení prostorových podmínek, jelikož se místo setkávání mládeže přesune do bývalé nádražní restaurace v nádražní budově v Großschönau.
Ani ve dvojici nedokážou čeští mladíci porazit zkušeného vedoucího německého centra mládeže. Možná se však brzy naskytne příležitost k odvetě.
Ale jak k tomuto krásnému vánočnímu setkání vlastně došlo? Kontakt s lidmi z Großschönau vznikl prostým telefonátem, vedoucí střediska mládeže byl okamžitě otevřený společným aktivitám– jak sám od začátku hezky říkal – s novými českými přáteli a také hned nabídl, že dá vlastní prostory nebo dokonce zahradu k dispozici pro letní tábory nebo jako základnu pro výlety do regionu. Takoví lidé mají pro Rok na hranici cenu zlata, protože vždy můžete oslovit potenciální partnery na druhé straně hranice s konkrétní nabídkou.
Partneři z druhé strany hranice by podle představ obyvatel Großschönau neměli být příliš daleko, aby se mohli během týdne odpoledne nebo večer rychle navštívit. Pohled tedy zamířil rovnou do sousedního Varnsdorfu, který je od Großschönau co by kamenem dohodil. Pan Bach má zálibu v šachu a vzpomněl si, že ve sportovním klubu ve Varnsdorfu existoval šachový oddíl mládeže, s nímž byl před lety také v kontaktu, ale který časem zanikl. Tak jsem začal hledat a po chvíli jsem jako zázrakem našel pana Halbu, který pracuje ve varnsdorfském domově mládeže a zároveň vede šachový oddíl sportovního klubu Slovan Varnsdorf.
Nakonec se ukázalo, že se s panem Bachem zná také z dřívějška z krajské šachové partie, ale kontakt už zkrátka několik let neexistoval. I jeho to okamžitě zaujalo, a tak bez dalšího otálení přijal pozvání německého centra mládeže a přivedl s sebou skupinu mladých lidí, kteří milují šachy a působí jak ve sportovním klubu, tak v domě mládeže. Při prvním setkání si tak mladí lidé mohli hned zahrát šachy, což velmi pomohlo prolomit ledy.
Kvůli takovým okamžikům člověk rád znovu nasedá na mnoho hodin do regionálních vlaků a vesnických autobusů, aby spojil lidi v příhraniční oblasti.
Pan Halba a pan Bach si na schůzce také vyměnili několik společných termínů a plánů. Pan Bach například nabídl, že několik českých mladých (nebo starších) může vždy v pondělí přijít na trénink místního šachového klubu, ve kterém sám také působí. V blízké budoucnosti by se německá a česká strana mohly setkávat častěji, aby společně hrály šachy a rozvíjely dlouhodobější přátelství díky sportu. Nezávisle na šachové hře však obě mládežnické instituce v tomto roce uskuteční nějakou společnou aktivitu.
Celkově musím říct, že mám z tohoto partnerství velkou radost, protože je to v podstatě přesně to, co by mělo v rámci Roku na hranici vznikat – partnerství a seznámení, která se odehrávají opravdu v okruhu několika kilometrů, aby se lidé mohli i spontánně navštívit na krátké odpoledne nebo večer a narychlo se domluvit. Kromě toho jsou kontaktní osoby obou institucí dobře zapojeny ve svých městech a komunitách. Kdo ví, třeba se v příštích měsících roku objeví na hranicích mezi Großschönau a Varnsdorfem více takových krásných a rozmanitých příležitostí k setkání.
Pokud je stále ještě někdo nováčkem ve světě česko-německé spolupráce v bezprostředním příhraničí a sám má pro toto téma velké nadšení, někdy má však tendenci přeceňovat zájem ostatních lidí z regionu o společné akce se sousední zemí. Alespoň tak jsem to v létě často cítil. Mnoho lidí z mého regionu, kteří jsou již aktivní v přeshraničních aktivitách, mi při společných rozhovorech řeklo, že v mysli „starších“ přátel a známých často stále existuje příliš mnoho bariér, které přeshraniční setkání a zkušenosti značně ztěžují. Z jejich pohledu je proto o to důležitější zapojit školy a školky do česko-německých výměnných aktivit, aby děti a mladí lidé získali zásadně odlišné, pozitivní a otevřené smýšlení vůči sousední zemi a mohli již v raném věku navazovat společné kontakty.
Jak to přesně ale udělat? O tom jsem se mohl přesvědčit letos v létě na začátku celoročního projektu setkávání škol mezi Srbskou základní školou v Budyšíně a Základní školou Polevsko. S Gregorem ze základní školy v Budyšíně jsem se seznámil prostřednictvím svého programového kolegy Jana a během našeho prvního rozhovoru o potenciálu v příhraničí mi okamžitě nabídl, abych se s ním zúčastnil jednoho setkání ve škole. Původně jsem se chtěl jen podívat, jak setkání probíhá a jak spolu komunikují německé a české děti – ale jako „realizátor a nadšenec“ nemůžete jen tak stát v koutě, a tak jsem se tehdy ocitl v krásné vesničce Polevsko s vlastní malou skupinkou žáků, na které jsem mohl samostatně dohlížet při jazykové animaci a pak je také provést hravou rallye po vesnici. Byl to sice namáhavý, ale velmi příjemný zážitek, a skvělé spojení aktivit na čerstvém vzduchu s výukou jazyků hravou formou si užili nejen žáci, ale i učitelé a rodiče, kteří přišli. Organizační tým obou základních škol odvedl skvělou práci při plánování a realizaci tohoto dne, ale dvě osobní anekdoty mi jasně ukázaly, že když se děti a mladí lidé setkávají za hranicemi, není nutné mít takový strach z organizace a ze zprostředkování jazykové výuky. A že „méně“ může být často „více“.
Anekdota 1: Dvě hodiny jazykové animace bez přestávky zvládnou jen profesionálové. A protože to nejsem ani já, udělal jsem si dvě krátké přestávky. Během mých animačních cvičení byly děti vůči svým německým/českým vrstevníkům poněkud zdrženlivé a bylo náročné je přimět ke vzájemné interakci a spolupráci. Se zavedením krátkých přestávek se tento ostych postupně rozplynul. Oba „tábory“ měly s sebou různé herní a obrázkové karty a seděly spolu v česko-německých smíšených kruzích, vyměňovaly si karty a komunikovaly spíše rukama a nohama, aniž by spolu musely mluvit. Pěkný příklad toho, jak velmi jednoduché a nízkoprahové přístupy mohou často vést k úspěšné přeshraniční interakci.
Anekdota 2: V mé malé skupině mi pomáhali paní učitelka Češka, a německy mluvící otec jednoho žáka. Na vesnickou rallye, která následovala po jazykové animaci, se však skupina musela rozdělit tak, že jsem nakonec byl s jednou polovinou a další dva s druhou polovinou naší malé česko-německé skupinky, abychom mohli pokrýt oba jazyky. Protože však paní učitelka a německý tatínek nemluvili společným jazykem, ani jeden z nich nevěděl, jak by to mohlo vůbec fungovat. Skutečnost, že jejich skupina byla jednou z nejlepších z celkem 12 skupin a dokázala nasbírat téměř dvakrát více bodů než moje skupina na jednotlivých stanovištích s úkoly, ukazuje, že jazyk není všechno. Na školním dvorku se skupina raduje z dobrého výsledku, česká paní učitelka, tatínek Němec a česko-německá skupina žáků si navzájem tleskají. Ráno by asi nikoho z nich nenapadlo, že by mohli být součástí tak úspěšné česko-německé týmové spolupráce. Nemáte chuť toho dělat víc?
Další setkání základních škol je naplánováno na konec září, tentokrát v Budyšíně. A kdo ví, třeba se tam už po prvním, možná trochu nervózním setkání v létě rozvinou opravdu pevná přátelství. Byl jsem nadšený, když jsem viděl, jak se takové sekání realizuje a jak krásné, společné zážitky a porozumění pak může fungovat, i když se skupinou není tlumočník. Zatím se těším na další setkání v září, prosinci a o Velikonocích a do té doby pracuji na tom, aby se o takový projekt setkávání zajímalo více školek a škol.
Poměrně často slýcháme, že je pro naše tělo i duši důležité oddělovat práci od soukromého života. U „nadšence a machra“ pro přeshraniční spolupráci to jde těžko, „nadšencem a machrem“ můžete být totiž jen tehdy, když jste bez ohledu na den v týdnu nebo denní dobu zapálení pro věc, připravení k rozhovorům, když sbíráte nápady, zapisujete je a komunikujete. Někdy to bývá náročné, ale často si to naprosto užívám a právě taková chvíle opět nastala minulý pátek.
Po týdnu plném skvělých rozhovorů a mnoha nových nápadů pro česko-německou výměnu v regionu Liberecko/ Horní Lužice se chci vydat do Steinhausu, společensko-kulturního centra v Budyšíně. Tento svěží letní večer se tam koná festival BEAT, na kterém vystoupí čtyři kapely, v jedné z nich hraje moje sestra. Před koncertem se s ní bavím o partnerství mezi městy Budyšín a Jablonec nad Nisou. Když mluvím o svých nápadech, všimne si, že vedle nás sedí Torsten Wiegel, ředitel spolku Steinhaus e.V. Zapojí ho do rozhovoru a začneme velmi konkrétně diskutovat o dosavadní spolupráci v oblasti kultury, o odmlčení partnerství mezi oběma městy, o velkém potenciálu pro nový rozvoj. Bavíme se o kontaktech a nápadech, Torsten se těší na nové možnosti navazování kontaktů a já se v duchu (a brzy i fyzicky) vydám do Jablonce hledat zájemce a nové instituce. Veronika, moje kolegyně z programu, mi vyprávěla o novém kulturním centru „Nazdar“ – třeba by z toho mohlo něco být?…
Příležitosti, rozhovory a nápady se prostě objeví, když se jim zachce, nedají se naplánovat. A přicházejí i ve chvíli, kdy třeba – jako teď já – stojíte pod pódiem a posloucháte kapely. Je to skvělý večer. A kdo ví, třeba se brzy do Steinhausu vrátím na nějaký česko-německý koncert, divadelní workshop nebo podobnou akci. Můžeme být zvědaví, co přinese rok na hranici pro partnerství měst Budyšín a Jablonec – těším se na to a jdu do toho.
