Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.
Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.
Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:
Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.
Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:
buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr ErzgebirgeGmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).
Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.
S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!
Ke sblížení německé a české mládeže není potřeba mnoho prostoru
Jestli jsem se jako česko-německý nadšenec nejpozději během Roku na hranici něco naučil, tak to, že zejména děti a mladé lidi z venkovského pohraničí je většinou těžké nadchnout pro velké interkulturní aktivity a projekty. Úplně jiné to ale je, zejména o Vánocích, když se odpoledne uspořádá jednoduché, útulné setkání, kde nechybí dobré jídlo a dárky. A tak pan Bach, ředitel Centra mládeže v Großschönau, a děti z jeho centra bez ostychu jednoduše pozvali na 20. prosince několik nových kamarádů z Domu dětí a mládeže ve čtyři kilometry vzdáleném Varnsdorfu na vánoční večírek, který si sami naplánovali.
V Großschönau se dobře postarali o kulinářské pohoštění a dokonce sami uvařili teplé jídlo (hrnec s těstovinami je v pozadí obrázku těžko rozeznatelný).
Vzhledem k tomu, že Centrum mládeže v Großschönau v současnosti stále sídlí v malém obchodě a kancelářských prostorách, mohlo na vánoční setkání přijet maximálně pět mladých lidí a jeden dospělý vedoucí z Varnsdorfu. Ti mladí lidé, kteří nakonec přišli, byli ale o to srdečněji přivítáni. Nakonec pro ně byly nakoupeny i dárky navíc a talíře s chlebíčky a výborným teplým hrncem se zeleninovými těstovinami, které pan Bach pro účastníky připravil. Po příjezdu české mládeže, které pan Bach věnoval několik slov na uvítanou, se nejprve společně najedli a po několika šachových či fotbalových soubojích na hrací konzoli se rozdaly vylosované malé dárky. Navzdory nevelkému prostoru byli všichni spokojení a jednalo se o příjemně neformální setkání. Pro případná další setkávání v příštích letech však dojde ke zlepšení prostorových podmínek, jelikož se místo setkávání mládeže přesune do bývalé nádražní restaurace v nádražní budově v Großschönau.
Ani ve dvojici nedokážou čeští mladíci porazit zkušeného vedoucího německého centra mládeže. Možná se však brzy naskytne příležitost k odvetě.
Ale jak k tomuto krásnému vánočnímu setkání vlastně došlo? Kontakt s lidmi z Großschönau vznikl prostým telefonátem, vedoucí střediska mládeže byl okamžitě otevřený společným aktivitám– jak sám od začátku hezky říkal – s novými českými přáteli a také hned nabídl, že dá vlastní prostory nebo dokonce zahradu k dispozici pro letní tábory nebo jako základnu pro výlety do regionu. Takoví lidé mají pro Rok na hranici cenu zlata, protože vždy můžete oslovit potenciální partnery na druhé straně hranice s konkrétní nabídkou.
Partneři z druhé strany hranice by podle představ obyvatel Großschönau neměli být příliš daleko, aby se mohli během týdne odpoledne nebo večer rychle navštívit. Pohled tedy zamířil rovnou do sousedního Varnsdorfu, který je od Großschönau co by kamenem dohodil. Pan Bach má zálibu v šachu a vzpomněl si, že ve sportovním klubu ve Varnsdorfu existoval šachový oddíl mládeže, s nímž byl před lety také v kontaktu, ale který časem zanikl. Tak jsem začal hledat a po chvíli jsem jako zázrakem našel pana Halbu, který pracuje ve varnsdorfském domově mládeže a zároveň vede šachový oddíl sportovního klubu Slovan Varnsdorf.
Nakonec se ukázalo, že se s panem Bachem zná také z dřívějška z krajské šachové partie, ale kontakt už zkrátka několik let neexistoval. I jeho to okamžitě zaujalo, a tak bez dalšího otálení přijal pozvání německého centra mládeže a přivedl s sebou skupinu mladých lidí, kteří milují šachy a působí jak ve sportovním klubu, tak v domě mládeže. Při prvním setkání si tak mladí lidé mohli hned zahrát šachy, což velmi pomohlo prolomit ledy.
Kvůli takovým okamžikům člověk rád znovu nasedá na mnoho hodin do regionálních vlaků a vesnických autobusů, aby spojil lidi v příhraniční oblasti.
Pan Halba a pan Bach si na schůzce také vyměnili několik společných termínů a plánů. Pan Bach například nabídl, že několik českých mladých (nebo starších) může vždy v pondělí přijít na trénink místního šachového klubu, ve kterém sám také působí. V blízké budoucnosti by se německá a česká strana mohly setkávat častěji, aby společně hrály šachy a rozvíjely dlouhodobější přátelství díky sportu. Nezávisle na šachové hře však obě mládežnické instituce v tomto roce uskuteční nějakou společnou aktivitu.
Celkově musím říct, že mám z tohoto partnerství velkou radost, protože je to v podstatě přesně to, co by mělo v rámci Roku na hranici vznikat – partnerství a seznámení, která se odehrávají opravdu v okruhu několika kilometrů, aby se lidé mohli i spontánně navštívit na krátké odpoledne nebo večer a narychlo se domluvit. Kromě toho jsou kontaktní osoby obou institucí dobře zapojeny ve svých městech a komunitách. Kdo ví, třeba se v příštích měsících roku objeví na hranicích mezi Großschönau a Varnsdorfem více takových krásných a rozmanitých příležitostí k setkání.
Pokud je stále ještě někdo nováčkem ve světě česko-německé spolupráce v bezprostředním příhraničí a sám má pro toto téma velké nadšení, někdy má však tendenci přeceňovat zájem ostatních lidí z regionu o společné akce se sousední zemí. Alespoň tak jsem to v létě často cítil. Mnoho lidí z mého regionu, kteří jsou již aktivní v přeshraničních aktivitách, mi při společných rozhovorech řeklo, že v mysli „starších“ přátel a známých často stále existuje příliš mnoho bariér, které přeshraniční setkání a zkušenosti značně ztěžují. Z jejich pohledu je proto o to důležitější zapojit školy a školky do česko-německých výměnných aktivit, aby děti a mladí lidé získali zásadně odlišné, pozitivní a otevřené smýšlení vůči sousední zemi a mohli již v raném věku navazovat společné kontakty.
Jak to přesně ale udělat? O tom jsem se mohl přesvědčit letos v létě na začátku celoročního projektu setkávání škol mezi Srbskou základní školou v Budyšíně a Základní školou Polevsko. S Gregorem ze základní školy v Budyšíně jsem se seznámil prostřednictvím svého programového kolegy Jana a během našeho prvního rozhovoru o potenciálu v příhraničí mi okamžitě nabídl, abych se s ním zúčastnil jednoho setkání ve škole. Původně jsem se chtěl jen podívat, jak setkání probíhá a jak spolu komunikují německé a české děti – ale jako „realizátor a nadšenec“ nemůžete jen tak stát v koutě, a tak jsem se tehdy ocitl v krásné vesničce Polevsko s vlastní malou skupinkou žáků, na které jsem mohl samostatně dohlížet při jazykové animaci a pak je také provést hravou rallye po vesnici. Byl to sice namáhavý, ale velmi příjemný zážitek, a skvělé spojení aktivit na čerstvém vzduchu s výukou jazyků hravou formou si užili nejen žáci, ale i učitelé a rodiče, kteří přišli. Organizační tým obou základních škol odvedl skvělou práci při plánování a realizaci tohoto dne, ale dvě osobní anekdoty mi jasně ukázaly, že když se děti a mladí lidé setkávají za hranicemi, není nutné mít takový strach z organizace a ze zprostředkování jazykové výuky. A že „méně“ může být často „více“.
Anekdota 1: Dvě hodiny jazykové animace bez přestávky zvládnou jen profesionálové. A protože to nejsem ani já, udělal jsem si dvě krátké přestávky. Během mých animačních cvičení byly děti vůči svým německým/českým vrstevníkům poněkud zdrženlivé a bylo náročné je přimět ke vzájemné interakci a spolupráci. Se zavedením krátkých přestávek se tento ostych postupně rozplynul. Oba „tábory“ měly s sebou různé herní a obrázkové karty a seděly spolu v česko-německých smíšených kruzích, vyměňovaly si karty a komunikovaly spíše rukama a nohama, aniž by spolu musely mluvit. Pěkný příklad toho, jak velmi jednoduché a nízkoprahové přístupy mohou často vést k úspěšné přeshraniční interakci.
Anekdota 2: V mé malé skupině mi pomáhali paní učitelka Češka, a německy mluvící otec jednoho žáka. Na vesnickou rallye, která následovala po jazykové animaci, se však skupina musela rozdělit tak, že jsem nakonec byl s jednou polovinou a další dva s druhou polovinou naší malé česko-německé skupinky, abychom mohli pokrýt oba jazyky. Protože však paní učitelka a německý tatínek nemluvili společným jazykem, ani jeden z nich nevěděl, jak by to mohlo vůbec fungovat. Skutečnost, že jejich skupina byla jednou z nejlepších z celkem 12 skupin a dokázala nasbírat téměř dvakrát více bodů než moje skupina na jednotlivých stanovištích s úkoly, ukazuje, že jazyk není všechno. Na školním dvorku se skupina raduje z dobrého výsledku, česká paní učitelka, tatínek Němec a česko-německá skupina žáků si navzájem tleskají. Ráno by asi nikoho z nich nenapadlo, že by mohli být součástí tak úspěšné česko-německé týmové spolupráce. Nemáte chuť toho dělat víc?
Další setkání základních škol je naplánováno na konec září, tentokrát v Budyšíně. A kdo ví, třeba se tam už po prvním, možná trochu nervózním setkání v létě rozvinou opravdu pevná přátelství. Byl jsem nadšený, když jsem viděl, jak se takové sekání realizuje a jak krásné, společné zážitky a porozumění pak může fungovat, i když se skupinou není tlumočník. Zatím se těším na další setkání v září, prosinci a o Velikonocích a do té doby pracuji na tom, aby se o takový projekt setkávání zajímalo více školek a škol.
Poměrně často slýcháme, že je pro naše tělo i duši důležité oddělovat práci od soukromého života. U „nadšence a machra“ pro přeshraniční spolupráci to jde těžko, „nadšencem a machrem“ můžete být totiž jen tehdy, když jste bez ohledu na den v týdnu nebo denní dobu zapálení pro věc, připravení k rozhovorům, když sbíráte nápady, zapisujete je a komunikujete. Někdy to bývá náročné, ale často si to naprosto užívám a právě taková chvíle opět nastala minulý pátek.
Po týdnu plném skvělých rozhovorů a mnoha nových nápadů pro česko-německou výměnu v regionu Liberecko/ Horní Lužice se chci vydat do Steinhausu, společensko-kulturního centra v Budyšíně. Tento svěží letní večer se tam koná festival BEAT, na kterém vystoupí čtyři kapely, v jedné z nich hraje moje sestra. Před koncertem se s ní bavím o partnerství mezi městy Budyšín a Jablonec nad Nisou. Když mluvím o svých nápadech, všimne si, že vedle nás sedí Torsten Wiegel, ředitel spolku Steinhaus e.V. Zapojí ho do rozhovoru a začneme velmi konkrétně diskutovat o dosavadní spolupráci v oblasti kultury, o odmlčení partnerství mezi oběma městy, o velkém potenciálu pro nový rozvoj. Bavíme se o kontaktech a nápadech, Torsten se těší na nové možnosti navazování kontaktů a já se v duchu (a brzy i fyzicky) vydám do Jablonce hledat zájemce a nové instituce. Veronika, moje kolegyně z programu, mi vyprávěla o novém kulturním centru „Nazdar“ – třeba by z toho mohlo něco být?…
Příležitosti, rozhovory a nápady se prostě objeví, když se jim zachce, nedají se naplánovat. A přicházejí i ve chvíli, kdy třeba – jako teď já – stojíte pod pódiem a posloucháte kapely. Je to skvělý večer. A kdo ví, třeba se brzy do Steinhausu vrátím na nějaký česko-německý koncert, divadelní workshop nebo podobnou akci. Můžeme být zvědaví, co přinese rok na hranici pro partnerství měst Budyšín a Jablonec – těším se na to a jdu do toho.
