Nové impulsy pro česko-německou spolupráci

Rubrika: Oberpfalz – Tachovsko

Ahoj a Hallo ve sportovní hale

BLOG č. 19

Na kraji malé obce Wiesau svítí do podvečerního šera okna velké sportovní haly. Dnes se v ní na tréninku sejde asi padesát dětí. V růžových dresech malí atleti z SKP Union Cheb a v červených dresech domácí z TB Jahn Wiesau.

Jedná se o druhé setkání obou atletických oddílů a dnes se bude soutěžit o medaile (-:

Disciplíny jsou sprint 30m, skok do výšky, skok do výšky s odrazem a hod míčem do dálky. Děti se budou přesouvat na jednotlivá stanoviště ve smíšených týmech po jednotlivých ročnících. Nejmladší jsou prvňáčci a nejstarší je ročník 2013.

Ale ještě předtím mám pro ně připravenou jazykovou animaci. Vypadá to, že to je premiéra nejen pro mě, ale i pro ně. Udržet padesát malých blech v jednom kruhu vypadá zpočátku náročně, ale za chvíli už tu znějí jednotlivé pozdravy v obou jazycích. Děti se zkouší představit jednoduchou větou „Hallo, ich bin… „ svému sousedovi, házíme si míčkem a na konci zkoušíme s pozdravy mexickou vlnu.

Na víc už času nezbývá. Děti se rozbíhají na stanoviště a je vidět, že ze sebe chtějí dostat to nejlepší.

Na stupíncích vítězů pak spolu stanou často čeští i němečtí sportovci a sportovkyně. Předávání odměn doprovází potlesk mnoha rodičů. Trenérky se tváří spokojeně a děti si dnešní obdobu „zimní olympiády“ určitě také užily. Na příštích závodech snad zase v Chebu..

Kamila jůzlová

Jak se úterský betlém přes hranici dostal…

BLOG č. 14

Kdybyste si měli vzít na cestu, z které se možná nevrátíte, jen 50 kilogramů, vzali byste si figurky z betléma? Maminka pana Haidla to v roce 1946 při odsunu udělala. Sbalila čtyřletého Horsta, jeho staršího bratra, nejnutnější věci a pod dětské oblečení dala do krabice pod kočárek osmdesát figurek z domácího betléma.

Bůhví proč se tak rozhodla. Možná jí figurky připomínaly jejího muže, který byl ještě kdesi v cizině a který první z nich nakoupil v roce 1924, tedy přesně před sto lety, možná chtěla uchovat vzpomínku na společné Vánoce, které už nikdy neměly být „doma“.

Z Úterý/Neumarkt byla rodina Haidlových transportována do sběrného tábora v Chodové Plané, pak na západ do Wiesau a do Tirschenreuthu, kde pan Horst Haidl strávil zbytek života.

Potkávám ho v muzeu v Tirschenreuthu, kde právě probíhá výroční výstava jesliček. Stojíme přímo před těmi, které sám zhotovil. Stavbu rozsáhlého betlému zahájil v roce 2005 a od roku 2008 začal postupně doplňovat jednotlivé scény a dokupovat další figurky. Postavy v betlému pana Haidla nesou název „Grulicher Figuren“ a samotný betlém „Grulicher Krippe“. „Grulich“ byl německý název pro město Králíky na úpatí Orlických hor. Zde se na konci 18. století betlémářská tradice začala rychle rozvíjet, paradoxně díky josefínskému zákazu betlémů v kostelích. Když lidé nemohli u jesliček spočinout v místním kostelíku, přenesli si tento symbol křesťanských Vánoc do svých domovů. Poptávka po figurkách vzrostla v průběhu 19. století do té míry, že se výroba betlémů na Králicku stala jedním z nejčastějších řemesel. Figurky zaplavily nejen místní trhy, ale byly také hojně distribuovány po celé Evropě jako tzv. vídeňské zboží. Králická tradice skončila na počátku druhé světové války, ale ještě dnes se dají figurky sehnat na různých internetových aukcích a ve starožitnictví.

Tak je sehnal i pan Haidl a dnes má pravděpodobně největší sbírku těchto figurek v okresu Tirschenreuth. Na pozadí všech domků, oveček, muzikantů, Tří králů a hornické kapely před jeho rodným domem se vyjímá malba kostela sv. Jana Křtitele v Úterý. Siluetu namaloval jeho kamarád Erich Werner z Chodau/Chodova. 

A je to tu znova. Společná historie. Ať chceme nebo ne. Doprovází nás… nebo alespoň ty, kteří jí chtějí naslouchat. Přejíždíme oboustranně hranice, abychom jí poznali. Starší generace stále s nádechem jisté trpkosti, mladší generace už často s pocitem dobrodružství.

Kamila Jůzlová

Chemnitz aneb cesta tam a zase zpátky

BLOG č. 11

Na přelomu listopadu a prosince se koná v Saské Kamenici pod záštitou spolkového ministerstva zahraničních věcí první česko-německé Regionální fórum. Jsou k němu přizváni nejen zástupci nejrůznějších institucí, ale i širší občanská společnost. Takže vyrážím. Za Rok na hranici i za sebe.

Cílem je propojení jednotlivých aktérů z obou stran hranice s důrazem na problémy a příležitosti příhraničních regionů. Ty jsou, jak je popsáno v tiskové zprávě: „styčnými body Evropy a jedním z pilířů soudržnosti v Evropské unii. Pokud se zde vyskytne zádrhel, motor evropské integrace začne drhnout.“

Zatím jde ale všechno hladce, sedím v ranním vlaku do Chebu, odtud plánuji přestup v Hofu a za čtyři a půl hodiny výstup v Chemnitz-Siegmar. Piju čaj a koukám se z okénka na ubíhající zasněženou krajinu.
V motoráčku do Hofu otevírám Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše a za chvíli se začne realita prolínat s fikcí. Winterberg míří do Sadové, já k hranicím, syrová pole, lesy, ranní zimní opar. „Cestující jedoucí do Aše si v Hazlově přestoupí do jiného vlaku,“ ozve se najednou chraplavě. Jak do Aše? Já přece jedu do Hofu! Vracím se rychle do reality. Průvodčí stroze vysvětluje, že Němci nemají „mašiny“ a že nevědí, kdy je mít budou, možná odpoledne, možná zítra… „Za dvě hodiny jedeme
zpátky na Cheb, paní, víc Vám teď neřeknu,“ dodává průvodčí. Fajn.

Vystupuju na zastávce Aš – město. Nikde nikdo, všude zima. Němci tady náhradní autobusovou dopravu prý vůbec neřeší. Ukazuje se, že do Německa mířím z celého vlaku jenom já. Marně se ohlížím po nádražní stanici, kde by měli alespoň automat na kafe, ale Aš dnes působí jako konec světa. Nádražní budovu v bruselském stylu od architekta Dandy, jak se později dozvídám, zbourali na začátku roku, protože už pro tuto trať
byla naddimenzovaná a dávno zchátralá. Přitom to tu dřív žilo! Původní velkorysá stanice byla otevřena v roce 1865 společností Bavorské východní dráhy spolu s tratí ze Selbu do Chebu, kam následně vedla trať spojující severozápadní výspu Rakouska Uherska s Vídní, Plzní a Českými
Budějovicemi.

Možná autobus? Jsme přece kilometr od hranice! Nikoliv, svačící řidič autobusu ČSAD mi prozrazuje, že jejich společnost tuto linku vůbec neprovozuje. Je mi zima, jdu hledat kavárnu nebo nějaké místo,
kde se dá trochu ohřát. Co by asi udělal Winterberg? Rozhodně by se nevrátil! Zkouším vymyslet plán B. Vracím se tedy se stejným průvodčím do Chebu, který stále nic neví, z Chebu do Marktredwitzu, do Zwickau a hladce do Chemnitz a myslím na Vlak svobody z roku 1951, který se nějakou Aší vůbec nezabýval a s nic netušící většinou cestujících prostě projel ašským nádražím až do Západního Německa.

Konference je zatím v plném proudu. Na podiu se střídají vlivná jména, obecné fráze o nejlepších česko-německých vztazích za poslední dobu občas protne konkrétní poznámka z reality příhraničního styku. Rozmrzám. Následují workshopy. Témata se točí kolem pendlerů, pracovního trhu a
železničního spojení. Samozřejmě přikládám svojí ranní historku. Dál mě zajímá propojení IZS podél hranice s Bavorskem, kde v Karlovarském kraji a v Horní Falci funguje již přes rok projekt Babylon, kdy ke zraněnému vyjede záchranka, která je vzdálenostně nejblíže bez ohledu na hranice. Systém umí přeložit získané informace k situaci do obou jazyků. Paráda. Snad se to rozšíří i do zbytku pohraničí. S Kamenicí se loučím v pátek v poledne. Bezstarostně nasedám do vlaku, další kapitoly z Winterberga.

V Hofu ale čekáme už nějak dlouho. Moje zlé tušení se bohužel potvrzuje. Dostat v těchto dnech přes hranice je skoro nadlidský úkol. Německý fíra tvrdí, že český fíra, s kterým tuto společnou trať jezdí, nedorazil a žene nás z vlaku ven. Žádné další informace nehrozí. Nikdo je nemá. Problém je teď prý na české straně. Pomsta? V informacích DB se tváří, že o zrušení vlaku slyší poprvé, přestože od spolucestující se dozvídám, že nejel ani vlak v poledne, a doporučují – mně již dobře známou – objížďku přes Marktredwitz. Je mi zima. Čekáme dvě hodiny. Bavím se s Petrem, který jezdí za hranice pracovat – už rok, od pondělí do pátku. Německy neumí, ale vydělá si prý slušně. Němečtí kolegové ale za stejnou práci dostávají na hodinu o 6 euro víc. Když si na to stěžuješ, tak jdeš. Petr si nestěžuje,
splatil dluhy, s manželkou byli loni poprvé u moře v resortu. Jak dlouho tohle ale jejich vztah vydrží, neví.

Realita.
V Plané vystupuji až večer, škrábu zamrzlé přední sklo auta, které mě konečně veze do tepla.

Kamila Jůzlová

„Za cestu dáš kilo, když se vrátíš dvě, dobře ti tam bylo, sejdeme se v Berlíně“

BLOG č. 4

„Za cestu dáš kilo, když se vrátíš dvě, dobře ti tam bylo, sejdeme se v Berlíně“.. můj oblíbený song od české punkové kapely Garáž má tentokrát uvést příspěvek, kdože všechno se v pátek 8.9. a v sobotu 9.9. v Berlíně v zahradách prezidentského paláce Bellevue sešel.

A sešlo se nás tam opravdu hodně! Nemusím připomínat, že Česko-německý fond budoucnosti slavil 25 let od svého založení a získal tak pozvání na Bürgerfest spolkového prezidenta. A nejen to, mohl dokonce program do velké míry připravit, takže nemalá část workshopů a stánků byla tvořena organizacemi, které česko-německé vztahy aktivně utvářejí a na hlavních i vedlejších stage jste mohli potkat to nejlepší z české kulturní scény. Celý program oslav česko-německé spolupráce, včetně vypravení Kulturního vlaku, je podrobněji zachycen na webu a fb Fondu (prosím o prolink).

„Společně jsme silnější“ ..tak znělo hlavní motto oslav a točila se kolem něj i řada úvah a diskusí, nejen v kontextu války na Ukrajině. K onomu posílení vztahů odspoda, tedy na „úrovni běžného občanského života“ má přispět i náš program Rok na hranici. Z kontextu vyplynulo, jak obrovský má vlastně význam a jak důležité je o dobré vztahy v příhraničí pečovat. Já s Ludmilou se z Berlína rozhodně silnější vracíme. Bylo inspirující vidět tolik aktivních a otevřených lidí a stát se součástí sítě, která ten společný prostor oživuje. Snad nám motivace vydrží (-:

Kamila Jůzlová

Neue Wege. Level II.

BLOG č. 3

Krásné květnové ráno. Míříme z německého a českého příhraničí do středobodu dění. Praha nás vítá stovkou věží a stovkou jazyků. Už dlouho bystřím na ten německý. Člověk si tu připadá hned jak vystoupí z vlaku nějak víc evropsky, multikulturně, brány možností dokořán. Ale možná je to jenom zdání – u nás se zase volněji dýchá. U nás – na území mezi dvěma světy, kde se mluví jiným jazykem a přesto toho máme tolik společného!

Je nás šest a máme v plánu „to společné“ najít a podpořit. Druhý ročník roku na hranici začíná.

Klíčovým slovem, které na našem prvním setkání opakovaně padá je „neue Wege“/nové cesty.

Přemýšlíme, co se pod tímto mottem může všechno skrývat. Od převratu už se toho na poli česko-německé spolupráce udělalo opravdu hodně, je těžké najít něco neotřelého, něco, co ještě jiné nenapadlo…

Nebo snad přece? Co cesta nového prezidenta Pavla na příhraniční festival „Týdny přátelství“ v Selbu na motorce? Co poesiomaty, recitující básně na zapomenutých místech v Sudetech, která dnes znovu ožívají? Všechno to zní velkolepě a krásně, ale je to vlastně stejně důležité jako setkání klubů deskových her nebo malých včelařů…

Tak uvidíme, kam nás cesty povedou.

Cesty dlážděné, pěšinky, i cesty do nebe …  všemi teď půjdeme. Přidejte se!

KAMILA Jůzlová

Chlebomáslové slavnosti

BLOG č. 2

Za horou, která nese jméno dnes tak obávané šelmy, leží Zá-hoří. Malá vesnička v západních Čechách, která stejně tak jako mnohé další propadla zkáze poválečného období. První vlna dosídlení, druhá, třetí… Záhoří (německy Sahorsch) zůstalo opuštěno a v nevalném stavu zůstala i kaplička, která shlíží přes mlčenlivé krásné pastviny dolů ke Kosímu potoku.

Naštěstí se před dvaceti lety podařilo tuto kapličku Nejsvětější trojice, také díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti, opravit a to byl i impuls k obnovení slavnosti, která byla s vesničkou Záhoří bytostně spojena. Butterbrotfest. Chlebomáslové slavnosti.

Tento svátek byl pozváním pro sousedy z městečka Černošín, kteří bydleli „pod horou“, aby se každý rok první sobotu v červnu vydali na cestu k záhořské kapličce na mši a na následné sousedské posezení. Podávána byla bílá káva a právě čerstvý chléb s máslem. Chleba se pekl v chlebové peci jediného dnes zachovaného domu. 

Komorní a sousedský charakter má slavnost i dnes. Poutníci se na Záhoří vydávají již ze čtyř směrů, z Ošelína, ze Svojšína, z Olbramova a z Černošína. Cestou míjejí hrad Volfštejn a rozvaliny hospody na Vlčí hoře, kde se dříve točila limonáda a pivo z místního pivovaru na Třebeli. Někteří s sebou přinesou i doma upečený chleba.

Po česko-německé mši následuje většinou ještě česko-německé čtení. Téměř vždy se slavnosti účastnili i Němci, buď bývalí obyvatelé Záhoří nebo jejich potomci a přátelé. Byl to pro ně vždy významný svátek, podívat se „domů“. Letos poprvé, po sedmnácti letech, však z německé strany bohužel nepřijel nikdo. A to je i trend všech setkání s rodáky v příhraničních vesničkách a městech. Ztrácí se a s nimi i část historie místa. Ale to je přirozený běh věcí a naším úkolem je i tuto část společné minulosti zmapovat a předat dalším generacím. 

.

KAMILA Jůzlová

© 2024 Rok na hranici - program Česko-německého fondu budoucnosti

Česko-německý fond budoucnosti, Železná 24, 110 00 Praha 1, Česká republika, info@fb.cz