V česko-německém pohraničí to v posledních čtyřech letech žije o něco více než dříve. Nadšenci z našeho programu Rok na hranici zde iniciovali řadu nových česko-německých partnerství, zorganizovali akce a ukázali nám, že potenciál česko-německého pohraničí je plný možností a o nové česko-německé příběhy tu není nouze!
Leží i vám živá česko-německá hranice na srdci, chcete lidi kolem sebe propojovat a inspirovat a máte chuť se tomu rok věnovat naplno a následně pak předávat své zkušenosti dál? Nyní máte jedinečnou příležitost! Spouštíme totiž pátý ročník programu Rok na hranici.
Tímto programem chce Česko-německý fond budoucnosti i nadále aktivně přispívat k tomu, aby lidé v pohraničí nevnímali hranici mezi oběma zeměmi jako bariéru, ale naopak jako místo, kde se jim otevírají nové perspektivy, možnosti spolupráce, setkávání, a dokonce i přátelství. Potvrdilo se, že v regionech podél česko-německé hranice žije mnoho lidí, kteří by chtěli být za hranicí aktivní, ale dosud tak z různých důvodů nečinili nebo nemohli činit. Rádi bychom jim podali pomocnou ruku! Proto opět hledáme motivované, dvojjazyčné nadšence, kteří se pohybují v česko-německých příhraničních regionech a kteří chtějí přispět k posílení česko-německého sblížení poskytnutím osobních nápadů a kontaktů i poradenstvím přímo na místě.
Program je vypsán na 15 měsíců: 12 měsíců k inspiraci i podpoře nových aktérů a 3 měsíce na spolupráci s následujícím ročníkem pro plynulé předání kontaktů, zkušeností a úkolů.
Koho hledáme?
nadšence a machry (ž/m/d) z česko-německých příhraničních regionů
doba trvání programu: duben 2026 – červen 2027
20 h/týden
Cíle programu:
objevování, využití a prohlubování potenciálu k setkávání, spolupráci a partnerství v příhraničních oblastech
získávání a zasíťování nových aktérů z občanské společnosti, spolků i obcí na obou stranách hranice
inspirace a povzbuzení k novým způsobům a formátům setkávání
podpora společných příhraničních setkání a projektových záměrů
Na co se můžete těšit:
zajímavá a rozmanitá činnost s prostorem pro vlastní rozvoj a kreativitu
vlastní aktivity v rozsahu 20 h/týden na dobu 12 + 3 měsíce
adekvátní finanční odměna
zajímavé a inspirativní česko-německé setkávání
mentoring a pravidelná evaluace s hlavním koordinátorem programu
převzetí výdajů za telefon a cestovné
Co od vás očekáváme:
nadšení a chuť inspirovat a sbližovat lidi v příhraniční oblasti
zájem o česko-německou tematiku
přehled o zajímavých aktivitách (občanské společnosti) v příhraniční oblasti a dobré zasíťování
vlastní iniciativa a flexibilita
spolehlivost
znalost češtiny a němčiny
velmi dobré komunikační schopnosti a přátelské vystupování
místo bydliště v česko-německém příhraničí
řidičský průkaz skupiny B, vlastní automobil a ochota cestovat
Budeme se těšit na všechny zájemkyně a zájemce, kteří mají chuť přispět svým nadšením a zvídavostí k živému česko-německému příhraničí. Předchozí zkušenosti s česko-německou projektovou činností nejsou podmínkou.
V programu Rok na hranici nebudete sami realizovat projektové aktivity, půjde o to, inspirovat a sbližovat aktéry z obou stran hranice a podpořit je při společných aktivitách. K přihlášce prosím přiložte stručný koncept (max. 2 strany), ve kterém na dvou příkladech popíšete, jak byste našli a oslovili potenciální aktéry.
Rok na hranici vám zároveň otevírá možnosti pro osobní i profesní rozvoj. Díky vašim znalostem regionu a kontaktům můžete rozšířit své perspektivy jak geograficky, tak obsahově – a tím se kvalifikovat pro další budoucí aktivity v česko-německých iniciativách a organizacích.
Zašlete prosím všechny potřebné dokumenty k žádosti (motivační dopis, koncept, životopis, doklad o jazykových znalostech) pokud možno v německém jazyce do 28. 2. 2026 Heleně Vaňkové (job@fb.cz), která vám zodpoví i případné dotazy.
Letošní léto mě zavedlo na několik událostí, které ukazují, jak pestrá může být česko-německá spolupráce.
Společné muzicírování v Jöhstadtu
Jedno z nejpříjemnějších překvapení pro mě byl Mitsingabend v Jöhstadtu. Každých šest týdnů se v malebném stavení u Patricka a Katji scházejí Češi a Němci, aby spolu zpívali a hráli. Nejde o koncert, spíš o večer, kdy se publikum promění v účinkující a radost vzniká přímo na místě. Když jsem dorazila, právě se zpívala irská balada – přinesl ji sem Ir, který už čtvrt století žije v Annabergu – a hned poté zazněla česká lidová píseň Já mám malovanou vestu. Jeden z účastníků mi podal bubínek, a tak jsem se zapojila nejen zpěvem. Byla to drobná, ale silná připomínka, že hudba hranice skutečně nepotřebuje. Na další setkání si už vezmu kytaru – atmosféra k tomu přímo vybízí.
Erzgebirgische LiederTour: vandrování krušnohorskou krajinou s hudebními zastávkami na trase
Neméně zajímavý byl LiederTour mezi Hirtsteinem a Přísečnicí, letos už v patnáctém ročníku. Šestnáctikilometrová trasa vedla přes lesy, louky a vesnice v Krušných horách, a na deseti zastávkách hrálo devatenáct hudebníků a skupin – od tradičních písní až po swing a improvizace. Díky shuttle busu mezi Steinbachem a Satzungem se mohli zapojit i ti, kdo nechtěli ujít celou trasu. Oceňovala jsem klidnou a přátelskou atmosféru: lidé se zastavovali, naslouchali, povídali si a společně trávili den. Byla to ukázka, jak lze propojit hudbu, pohyb a krajinu – a zároveň vytvořit prostor, kde se Češi a Němci přirozeně setkávají.
Hornická tradice v Novém Zvolání
Zcela jiný charakter mělo Setkání horníků v Novém Zvolání, které se konalo 30. srpna 2025 pod záštitou města Vejprty. Horníci dorazili v tradičních uniformách, v kostele proběhla slavnostní mše a doprovod nechyběl v podobě kapely a stánků s občerstvením. Bylo inspirující sledovat, s jakou péčí místní i hosté udržují hornické tradice a jak se tato událost stává místem, kde se setkávají české a saské spolky. Uvědomila jsem si, že hornictví tu stále žije – nejen v paměti regionu, ale i v současné kultuře.
Den plný tradic, hudby a historie
Na začátku září jsem zavítala také do Marienbergu na Holzmarkt – tradiční slavnost dřeva. Náměstí zaplnily stánky řemeslníků, vzduchem se nesla vůně čerstvě hoblovaného dřeva a z pódia hudba. Kováři, řezbáři i tvořivé dílny pro děti připomínaly, že řemesla mají v regionu pevné kořeny. Nechyběly ochutnávky místních specialit ani komentované prohlídky kostela s možností vystoupat na věž. Sama jsem si našla chvíli klidného posezení u Linsensuppen a přitom nasála atmosféru města. Den jsem zakončila v muzeu Pferdegöpel Rudolphschacht, kde sestup do šachty nabídl autentický pohled na dobu, kdy těžba formovala krajinu i životy lidí.
Dobrodružství, táborák a nová přátelství
Vyvrcholením léta bylo první setkání českých a německých skautů. Skupina z Klášterce nad Ohří se potkala se skautem Fangornem z Drážďan při společné výpravě do Tiských stěn. Po prohlídce skalního města následovaly hry, krátký výlet a v místní restauraci nechyběl oblíbený smažený sýr. Večer jsme společně uvařili fazolový guláš, ke kterému patřily táborové hry a povídání. Přenocování pod širým nebem dodalo akci opravdovou skautskou atmosféru a naznačilo, že jde o začátek spolupráce, která může pokračovat i v budoucnu.
Léto tak přineslo pestrou mozaiku zážitků – od hudby přes tradice až po skautské dobrodružství. Pro mě to byla příležitost poznat region z různých úhlů a potvrzení, že i zdánlivě malé akce dokážou spojovat lidi a otevírat nové cesty k porozumění.
Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.
Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.
Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:
Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.
Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:
buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr ErzgebirgeGmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).
Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.
S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!
Příhraničí se v posledních letech dostalo do světových médií, a to hned dvakrát. Poprvé v červenci 2019, kdy se krušnohorská montánní krajina dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podruhé o dva roky později, když na Seznam přibyla i lázeňská města Evropy. Mezi nimi i tři česká a tři německá věhlasná města.
Není náhoda, že se právě Krušnohoří dostalo na Seznam kulturních památek UNESCO. Ten totiž už padesát let, díky Mezinárodní konvenci o ochraně kulturního a přírodního dědictví OSN (říjen 1972), zdůrazňuje jedinečnou hodnotu budov nebo lokalit, které jsou mimořádnou kombinací lidských a přírodních výtvorů a mají unikátní, nevyčíslitelnou hodnotu. Zdůvodnění přeshraničního zápisu Krušnohoří znělo:
“Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí horních měst. Dokládá obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě, konkrétně přínosem světově významných vynálezů a inovací v oblasti báňských a hutních technologií. Na české straně se jedná o hornické krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudou věž smrti.”
(UNESCO Česká republika)
Aby člověk pochopil, jak mimořádný odkaz se skrývá uvnitř Krušných hor i na jejich hřebeni, bude zřejmě potřebovat nespočet návštěv místních štol, hamrů, vápenek, těžebních věží, procházek podél kanálů a příkopů a take hodiny v muzeích, mincovnách, knihovnách, na zámcích a hradech. A nebo nejlíp ze všeho: vyrazit na komentovanou procházku s autorem nominačního zápisu p. Urbanem, který je tím nejfundovanějším průvodcem.
Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge
Česko-saské příhraničí tak získalo zcela nový impuls a stalo se lákadlem pro turisty z blízka i z daleka. Periferie Čech i Saska se rázem ocitla v hledáčku zájemců o hornickou minulost. Bohužel ne na dlouho, protože po půl roce “veselí” nastal lockdown (2020). Ke spoustě lidí tak informace o “světovosti” tohoto regionu “na okraji” nedorazila, byť si s její propagací dávali zástupci Montanregionu hodně práce.
O to větší překvapení bylo moje zjištění, když jsem se ptala místních, zda vědí, jak významnou kulturní památku mají doslova “za rohem” – nevěděli. Mnozí ani neslyšeli, že se jí dostalo uznání světové organizace. Není divu, neboť na české straně značku UNESCO budete hledat často marně. Nenarazíte na ni (zatím) ve veřejném prostoru ani v Karlových Varech (zápis 2021), ani na Měděnci (zápis 2019). Marně si pokládám otázku, čím to je. Turisty tu nechceme? Nemáme co nabídnout? Stydíme se za sebe? Co by tady kdo pohledával?! Cizinci? – ne, díky. Nevím, na důvody jsem zatím nepřišla. V porovnání s tím je situace na saské straně jiná. Hurá, jsme světoví, hlásá banner na náměstí v Marienbergu a je tím prvním, co mě jako návštěvníka zaujme. Sasové jsou hrdí na svoje kulturní dědictví, říkám si. Na tom není nic špatného. Dá se hrdost na místo, odkud pocházím, naučit? Potřebujeme ji v Čechách? K čemu je dobrá?
Posadila jsem se na lavičku na náměstí a nechala na sebe působit kulisy hornického města. Stejně jako na české straně bylo náměstí kdysi věhlasného městečka v podvečer téměř prázdné. I přesto mi bylo příjemně z pocitu, že tu bydlí lidé, kterým není jedno, jak jejich město vypadá. A že jsou na něj “štolc”, jak se tu říká – právě proto, že je světové, jedinečné, na světě není žádné další takové místo, s takovým významem! A to i přesto, že na mapě Německa byste ho stěží našli!
