Tento blog je tak trochu jiný. Již několik měsíců se zabývám historií těžby uranu na česko-saském pomezí. Vše začalo na říjnovém kontaktním setkání, kde jsem se dozvěděla o projektu Řetízkárna spolku Političtí vězni.cz. Před několika lety koupil tento spolek starou budovu tzv. Řetízkárny v jáchymovském táboře Rovnost a nyní z ní chce vytvořit vzdělávací a kulturní centrum. Vypravila jsem se tam, seznámila se s několika lidmi zapojenými do tohoto projektu a poté jsem se začala hlouběji zabývat historií Jáchymova.
V Krušných horách se střetávají dvě velmi odlišné kapitoly těžby uranu – dva různé světy, které jsou od sebe vzdálené jen několik kilometrů. V bývalé NDR se uran těžil v přísně regulovaném a technicky propracovaném provozu. Horníci pracovali za podmínek, které určoval a plánoval stát. Těžební podnik Wismut odmítl zavedení nucené práce a místo toho lákal dělníky dobrým zabezpečením a mimořádně vysokými platy. Horníci ve Wismutu byli takříkajíc hrdinové socialistické práce.
Na české straně Krušných hor byla situace zcela odlišná. V Československu byla v roce 1945 uzavřena dohoda se Sovětským svazem, která mu poskytovala jistý druh autonomie a z Československa učinila pouhého dodavatele surovin. Byly zde sice s určitým úspěchem podniknuty pokusy najít pro těžbu uranu civilní dělníky, přesto však tvořili největší skupinu dělníků sudetští Němci určení k odsunu a němečtí váleční zajatci ze Sovětského svazu. Tisíce lidí byly nuceny pracovat v nelidských podmínkách ještě před komunistickým převratem v roce 1948. Poté se komunistická vláda zaměřila na politické vězně a zřídila dva zcela nové typy táborů. Jedním byly tábory nucené práce – TNP, které existovaly v uranových dolech v letech 1949-1951. Dále se jednalo o nápravně pracovní tábory (NPT), které vznikaly v letech 1949 až 1953. [1] V okolí Jáchymova bylo takových táborů nucených prací celkem jedenáct.
Iniciativy jako naučná stezka „Jáchymovské peklo“ a „Křížová cesta ke svobodě“ již několik let veřejně poukazují na utrpení a osudy nuceně nasazených. Informační tabule a vzpomínková místa vybízejí návštěvníky k zamyšlení nad touto temnou stránkou historie. Většina těchto projektů je přitom především výsledkem soukromých iniciativ. Na jednom setkání jsme se snažili najít způsob, jak pro tuto kapitolu dějin získat větší zájem z německé strany a pozvat do Jáchymova více německojazyčných skupin. Myšlenka je velmi jednoduchá a složitá zároveň: zpracovat osudy některých německy mluvících nuceně nasazených a začlenit je do nabídky v německém jazyce. Zatímco na české straně existuje řada informací a organizace Političtí vězni.cz pracuje i s některými přeživšími táborů nucených prací a/nebo nápravných pracovních táborů, o identitě německých válečných zajatců a sudetských Němců dosud neexistují téměř žádné informace. Kdo vlastně byli tito vězni, kteří museli v období bezprostředně po válce vykonávat v Jáchymově nucené práce? V rámci pátrání po stopách této historie jsme se začátkem ledna vydali do Muzea těžby uranu v Bad Schlema a vedli dlouhý rozhovor se zdejším ředitelem.
Dozvěděla jsem se, že Wismut na počátku 50. let přijal některé německé zajatce z české strany Krušných hor jako stálé zaměstnance do svých provozů. V archivech jsem našla několik slibných dokumentů a v knihách také pár dalších indicií. Zároveň jsem potkala lidi, kteří mají zájem o další hlubší výzkum – a s trochou štěstí tak vznikne z tohoto pátrání větší projekt.
Ale zpátky k Řetízkárně: kromě rešerší je tu mnoho zajímavých plánů na příští měsíce a roky. Chystá se filmový projekt, rýsuje se spolupráce na divadelní hře a připravuje se také spolupráce se studenty oboru užité umění ze Schneebergu. Plánuje se také česko-německá vzdělávací akce se zaměřením na nucené práce v Československu. V pohybu je toho tedy neuvěřitelně mnoho a já jsem ráda, že můžu být součástí této cesty.
[1] Frantšek Šedivý, Uran für die Sowjetunion [Uran pro Sovětský svaz], 2016, s.22
Kulturní scéna v česko-německém příhraničí se neustále vyvíjí – díky novým výzvám, kreativním nápadům i zajímavé spolupráci. Jak můžeme tuto výměnu aktivně utvářet? Jaké nové kooperace jsou možné, jaké výzvy můžeme společně překonávat?
Již v loňském roce se sešli kulturní aktéři ze severozápadních Čech a Saska, aby společně diskutovali, vzájemně se od sebe učili a získali nové podněty pro společné projekty. 3. dubna tohoto roku bychom rádi ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem na toto setkání navázali a pokračovali v započatých diskuzích.
Program zahrnuje krátké prezentace aktuálních projektů a iniciativ a otevřená diskusní kola, v nichž se každý může podělit o své zkušenosti a vize. Cílem je navzájem se od sebe učit a posílit spolupráci mezi aktéry na obou stranách hranice.
Během programu bude vedle výměny názorů také prostor pro další setkání: po skončení oficiálního programu nabídne Jan Kvapil komentovanou prohlídku města, která má umožnit jiný pohled na město Ústí nad Labem. Večer bude zakončen společnou večeří.
Chcete se přihlásit?
Zájemci mají do 14. března 2025 stále možnost registrace. Pokud se akce chcete zúčastnit, kontaktujte nás prosím a uveďte následující údaje:
– Účast na kontaktním setkání
– Zájem o krátkou prezentaci projektu nebo organizace (max. 10 minut)
– Účast na prohlídce města a/nebo na večeři
Kulturní výměna je založena na setkávání a nových perspektivách. Toto kontaktní setkání je skvělou příležitostí pro všechny, aby získali novou inspiraci, navázali kontakty a společně pracovali na živé a rozmanité kulturní krajině. Už se na vás těšíme!
V pondělí 2. prosince konečně přišla ta správná chvíle: za mírného sněžení jsem se brzy ráno vypravila do Děčína na setkání zástupců městských knihoven z Děčína a Pirny. Setkání se od samého počátku vyvíjelo velmi slibně a zpětně mohu říci, že tento den byl nejen velmi produktivní, ale také nám otevřel mnoho nových perspektiv.
Den začal diskusí o společných a rozdílných rysech mezi oběma městy a jejich knihovnami. Diskutovali jsme o potřebách a výzvách obou institucí a hledali společná východiska pro spolupráci. Obzvláště fascinující byla debata o rozdílných přístupech ke kulturním programům, zapojení uživatelů a digitální nabídce. Bylo zajímavé sledovat, jak mají ředitelé obou knihoven přes jejich geografickou blízkost a podobné cíle i hodně odlišných přístupů a perspektiv.
Po krátké přestávce jsme pokračovali prohlídkou budovy děčínské knihovny. Ještě stále jsem nadšená z různých prostor knihovny a z množství služeb, které nabízí. Je to mimořádný příklad, jak různorodě může být v dnešní době knihovna koncipována – od tradičních výpůjček a paličkovací dílny až po hudební lekce a veřejnou 3D tiskárnu.
Velmi se těším na to, že budu tuto spolupráci a rozvoj konkrétních plánů v nadcházejících měsících doprovázet. Na stole už leží řada nápadů na společné projekty, které sblíží nejen knihovny a jejich stálé čtenáře, ale také veřejnost z obou měst.
Vlak jede údolím Labe a já mám čas přemýšlet o posledních třech měsících. Jedu do Drážďan, kde se mám setkat s jedním známým. Trasu z Litoměřic podél Labe sice už dobře znám, ale přesto každá cesta přináší nové perspektivy a podněty k zamyšlení. Od té doby, co pracuji v programu „Rok na hranici“, se můj každodenní život výrazně změnil. Tato cesta svým způsobem odráží i moji práci – konstantní pohyb, někdy rychlejší, někdy pomalejší, někdy jednoduchý, jindy složitější, ale pokaždé s novými objevy.
První měsíce byly napínavou, ale i také intenzivní fází poznávání a porozumění. Příhraniční region, ve kterém pracuji již delší dobu, jsem najednou zažila úplně jinak. Lidi, které znám již léta, jsem poznala z nové, překvapivé perspektivy. Zároveň jsem měla šanci navázat mnoho nových kontaktů a seznámit se s lidmi, kteří do svých projektů a koníčků dávají spoustu energie.
Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že všechno bylo vždy snadné. Často mě zaměstnávala zejména ambivalence česko-německých vztahů. Na jedné straně je zde mnoho lidí, kteří nadšeně podporují přeshraniční projekty a aktivně chtějí na něčem společně pracovat. Jejich energie a nadšení jsou nakažlivé a dávají mi naději do dalších měsíců. Ale pak je tu i druhá strana – nezodpovězené e-maily, lidé, kteří se mi po prvním rozhovoru už nikdy neozvou. Uvědomuji si, že někteří lidé prostě nemají čas nebo motivaci se do nových projektů zapojit.
Někdy mají své priority nastavené jinak, což vlastně docela chápu. Každý má své vlastní výzvy, své vlastní starosti. Přesto se nemohu zbavit jedné myšlenky: nezájem je nebezpečný, zvláště v době, jako je tato. Rasismus, nenávist a násilí jsou každodenní záležitostí, a to i v jinak přátelských rozhovorech. V takových chvílích si jasně uvědomuji, jak důležité je nevzdávat to, ale zasazovat se o porozumění a otevřenost. Česko-německé projekty jistě nejsou řešením všech těchto problémů, ale jsou krokem správným směrem. Pomáhají nám udržet si otevřená srdce a podporovat dialog, i když je to někdy obtížné.
Na konci ledna a na začátku února se mi krátce po sobě podařilo propojit dosti rozdílné aktéry regionální kultury v příhraničí. Opravdu si nemohu stěžovat, že by můj život během Roku na hranici nebyl pestrý a že bych se neučila stále novým věcem – jako například, jak správně tlumočit šachová pravidla anebo ideálně rozehrát šachovou partii. Ale k tomu za moment…
Mám velkou radost, že jsme spolu s vedoucí oddělení vzdělávání z Městské knihovny v Děčíně, paní Miroslavou Nedvědovou, byly pozvány do Městské knihovny v nedaleké Pirně. Obě města nepropojuje jen směrem na sever stále sílící Labe, ale i aktivní knihovnice, které mají chuť na česko-německou výměnu. Paní Viola Marzahn nás přijala spolu se svým nadřízeným, panem Schreiberem, který vede organizaci Kultur und Tourismus mbH, pod níž patří i tamní knihovna. Byly jsme provedeny velmi umně zrekonstruovaným historickým domem, v němž knihovna sídlí, doslova od sklepení, kde se prý občas konají rekonstrukce života ve středověku, až po půdu, kde je umístěno dětské oddělení pro nejmenší čtenáře. Útulné prostory nabízejí kromě knih všechna další média, na nichž je dnes dostupná literatura nebo její podoby ve filmu, hudbě či počítačových hrách, a také knihovnu věcí, kde se dají půjčit hravé nástroje pro další zprostředkování psaného slova.
Mimo jiné jsme pak s paní Nedvědovou obdivovaly pokrokovou samoobslužnou stěnu na vracení výpůjček, kterou mají v Pirně nově ve foyer.
Ve slavnostním gotickém sále v přízemí jsme si pak u kávy a tradičního saského vaječného koláče (Eierschecke) vzájemně dopodrobna představili koncept a činnost obou knihoven v oblasti vzdělávacích kurzů a kulturních akcí, a diskutovali o možnostech nejbližší spolupráce. Ukázalo se, že obě knihovny v rámci svých obcí plní malinko rozdílnou funkci (knihovna v Pirně je hlavně knihovnou, kdežto knihovna v Děčíně i skrze historii svého vzniku sloučením s kulturním střediskem má vyloženě funkci kulturního a komunitního centra), ale přesto jsme našli společné téma na rozjezd, a to literární čtení spisovatele Marka Tomana a jeho komiksu Odsunuté děti, které je vhodné jak pro školní děti, tak pro starší děti a dospělé. Téma poválečného vyhnání Němců má shodou okolností zpracovávat i aktuálně připravovaná výstava v Městském muzeu v Pirně, které přímo sousedí s knihovnou. Takže pokud termínově vše klapne, bude moci současné obyvatelstvo i návštěvníci Pirny díky spolupráci obou knihoven a muzea zažít životní příběhy odsunutých Němců najednou z více perspektiv, nejen té dětské, přestože právě ta bude asi pro mnohé nová.
Ještě před realizací samotného česko-německého čtení, které se má odehrát už v květnu tohoto roku jeden den v Děčíně a následný den v Pirně, což představuje smysluplný krok ke sdílení zajímavého programu na obou stranách hranice, je nyní nejbližším příštím krokem návštěva paní Marzahn a jejích kolegů a kolegyň na oplátku v Děčíně.
A ten samý týden, co jsem pronikla do fungování knihoven na Labi, jen o pár dní později, jsem se časně zrána ocitla v zamlženém Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku v budově bývalé textilní školy z roku 1882, kde dnes také sídlí knihovna, ale zároveň Dům dětí a mládeže. A tam se již na 8. hodinu ranní scházeli a sjížděli mladé hráčky a hráči šachu i se svými rodiči či prarodiči v autech s německou poznávací značkou.
S TJ Slovan Varnsdorf jsme totiž na jejich pololetní turnaj pozvali kolegy z SC 1994 Oberland e. V. z Leutersdorfu a byli jsme příjemně překvapeni, že německá skupinka byla poměrně početná, přestože nic jako pololetní prázdniny v Sasku nemají. Ale o to víc si asi německé děti turnaj užívaly a v kategorii mladších žáků také obsazovaly vítězná místa.
Výhodou šachu je, že hráči se dorozumívají vždy beze slov a pravidla jsou mezinárodní, takže přestože sedí bezprostředně naproti sobě například Čech a Němka, nemusí komunikovat cizí řečí. Zároveň však na drobnou jazykovou výměnu také došlo, obzvlášť při přivolávání rozhodčích ve sporných momentech nebo v pauzách mezi jednotlivými koly, kdy se společně svačilo, trénovalo a plánovaly se další příležitosti společného hraní. Trenér varnsdorfských šachistů, pan Václav Halba, je velmi aktivní a hrou šachů a předáváním svých dovedností mládeži žije. A zdá se, že ve Franku-Peteru Rößlerovi konečně našel partnera, s nímž půjde pravidelně realizovat společné turnaje i soustředění. Varnsdorf disponuje vhodnými prostory i podporou ze strany svého klubu a Leutersdorf je další spolupráci otevřený a sám také pořádá akce jako např. šachový týden v polovině února, kam české kolegy hned pozval. Kromě šachu je zde ale očividným pojítkem i společný smysl pro humor, a to i v případě nedorozumění, které se v komunikaci jednoduchou němčinou a češtinou snadno přihodí…
Tak ať už šach mat nebo pat čili remíza, tak hlavně povzbudivé čtení a další pokusy o přeshraniční síťování v rámci Roku na hranici!
Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
Hvězdné nebe nade mnou a bezmezné přátelství ve mně. volně podle Immanuela Kanta
Poslední dva roky jsme zde, v česko-saském příhraničí, opět po delší době prožívali rozdělené sousedství; s hranicemi, zjevivšími se znovu jak černý stín, jsme se však rozhodně nesmířili. Po celou tu dlouhou dobu nám totiž dodával naději a sílu pohled na hvězdnou oblohu, která nezná hranic a spojuje světy zdánlivě na zemi rozdělené. Pokud jsme snad měli oprávněný pocit, že jsme museli v česko-saských sousedských vztazích učinit jeden krok zpátky, berme to jako výzvu vyrazit nyní nejméně o dva kroky vpřed. Zkusme omezené přeshraniční sousedství, jak ho známe z minulosti, posunout do bezmezného přátelství budoucnosti. A kde začít? No přece tady, v místě na brzy snad opět neznatelné hranici, v regionu s pracovním názvem LAUBA!
Odkud se vzala LAUBA? Je to přeshraniční území na levém břehu Labe zhruba vymezené horními toky říčky GottLEUBA na saské straně a Jílovského potoka, německy EuLAUBAch, na české straně. Co znamená německé slovo LAUBE v češtině? Zhruba tolik co české (germanismy) LOUBÍ nebo podLOUBÍ, a tím jsme opět zpátky u nebeské klenby, která nás stejně jako ono podLOUBÍ jednak pomyslně spojuje a jednak i posiluje a chrání před nástrahami doby. Pouze silné a odolné přátelství tady v té naší malé LAUBĚ je cesta do budoucnosti velké a demokratické Evropy.
VZHŮRU KE HVĚZDÁM / HOCH ZU DEN STERNENse nazývá výstava fotografií Stephana Messnera, v nichž se zrcadlí myšlenka spojení hvězdné oblohy s vybranými duchovními místy na obou stranách hranice. Myšlenka výstavy, ztělesněná do cyklu dvaceti fotografií, se sice zrodila dávno před startem programu Rok na hranici, avšak tento hravý text o jedné krajině bez dělící hranice je již odrazem našich intenzívních debat o smyslu a cíli tohoto programu. AŤ ŽIJE LAUBA!
Vernisáž: Kaple rodiny Botschen v Libouchci, 10. 6. 2022, 18:00 hodin
Srdečně zvu k hovorům o sjednocených a „odhraničených“ regionech buď přímo během výstavy, nebo kdykoliv jindy!
