Vlak jede údolím Labe a já mám čas přemýšlet o posledních třech měsících. Jedu do Drážďan, kde se mám setkat s jedním známým. Trasu z Litoměřic podél Labe sice už dobře znám, ale přesto každá cesta přináší nové perspektivy a podněty k zamyšlení. Od té doby, co pracuji v programu „Rok na hranici“, se můj každodenní život výrazně změnil. Tato cesta svým způsobem odráží i moji práci – konstantní pohyb, někdy rychlejší, někdy pomalejší, někdy jednoduchý, jindy složitější, ale pokaždé s novými objevy.
První měsíce byly napínavou, ale i také intenzivní fází poznávání a porozumění. Příhraniční region, ve kterém pracuji již delší dobu, jsem najednou zažila úplně jinak. Lidi, které znám již léta, jsem poznala z nové, překvapivé perspektivy. Zároveň jsem měla šanci navázat mnoho nových kontaktů a seznámit se s lidmi, kteří do svých projektů a koníčků dávají spoustu energie.
Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že všechno bylo vždy snadné. Často mě zaměstnávala zejména ambivalence česko-německých vztahů. Na jedné straně je zde mnoho lidí, kteří nadšeně podporují přeshraniční projekty a aktivně chtějí na něčem společně pracovat. Jejich energie a nadšení jsou nakažlivé a dávají mi naději do dalších měsíců. Ale pak je tu i druhá strana – nezodpovězené e-maily, lidé, kteří se mi po prvním rozhovoru už nikdy neozvou. Uvědomuji si, že někteří lidé prostě nemají čas nebo motivaci se do nových projektů zapojit.
Někdy mají své priority nastavené jinak, což vlastně docela chápu. Každý má své vlastní výzvy, své vlastní starosti. Přesto se nemohu zbavit jedné myšlenky: nezájem je nebezpečný, zvláště v době, jako je tato. Rasismus, nenávist a násilí jsou každodenní záležitostí, a to i v jinak přátelských rozhovorech. V takových chvílích si jasně uvědomuji, jak důležité je nevzdávat to, ale zasazovat se o porozumění a otevřenost. Česko-německé projekty jistě nejsou řešením všech těchto problémů, ale jsou krokem správným směrem. Pomáhají nám udržet si otevřená srdce a podporovat dialog, i když je to někdy obtížné.
