Tento blog je tak trochu jiný. Již několik měsíců se zabývám historií těžby uranu na česko-saském pomezí. Vše začalo na říjnovém kontaktním setkání, kde jsem se dozvěděla o projektu Řetízkárna spolku Političtí vězni.cz. Před několika lety koupil tento spolek starou budovu tzv. Řetízkárny v jáchymovském táboře Rovnost a nyní z ní chce vytvořit vzdělávací a kulturní centrum. Vypravila jsem se tam, seznámila se s několika lidmi zapojenými do tohoto projektu a poté jsem se začala hlouběji zabývat historií Jáchymova.
V Krušných horách se střetávají dvě velmi odlišné kapitoly těžby uranu – dva různé světy, které jsou od sebe vzdálené jen několik kilometrů. V bývalé NDR se uran těžil v přísně regulovaném a technicky propracovaném provozu. Horníci pracovali za podmínek, které určoval a plánoval stát. Těžební podnik Wismut odmítl zavedení nucené práce a místo toho lákal dělníky dobrým zabezpečením a mimořádně vysokými platy. Horníci ve Wismutu byli takříkajíc hrdinové socialistické práce.
Na české straně Krušných hor byla situace zcela odlišná. V Československu byla v roce 1945 uzavřena dohoda se Sovětským svazem, která mu poskytovala jistý druh autonomie a z Československa učinila pouhého dodavatele surovin. Byly zde sice s určitým úspěchem podniknuty pokusy najít pro těžbu uranu civilní dělníky, přesto však tvořili největší skupinu dělníků sudetští Němci určení k odsunu a němečtí váleční zajatci ze Sovětského svazu. Tisíce lidí byly nuceny pracovat v nelidských podmínkách ještě před komunistickým převratem v roce 1948. Poté se komunistická vláda zaměřila na politické vězně a zřídila dva zcela nové typy táborů. Jedním byly tábory nucené práce – TNP, které existovaly v uranových dolech v letech 1949-1951. Dále se jednalo o nápravně pracovní tábory (NPT), které vznikaly v letech 1949 až 1953. [1] V okolí Jáchymova bylo takových táborů nucených prací celkem jedenáct.
Iniciativy jako naučná stezka „Jáchymovské peklo“ a „Křížová cesta ke svobodě“ již několik let veřejně poukazují na utrpení a osudy nuceně nasazených. Informační tabule a vzpomínková místa vybízejí návštěvníky k zamyšlení nad touto temnou stránkou historie. Většina těchto projektů je přitom především výsledkem soukromých iniciativ. Na jednom setkání jsme se snažili najít způsob, jak pro tuto kapitolu dějin získat větší zájem z německé strany a pozvat do Jáchymova více německojazyčných skupin. Myšlenka je velmi jednoduchá a složitá zároveň: zpracovat osudy některých německy mluvících nuceně nasazených a začlenit je do nabídky v německém jazyce. Zatímco na české straně existuje řada informací a organizace Političtí vězni.cz pracuje i s některými přeživšími táborů nucených prací a/nebo nápravných pracovních táborů, o identitě německých válečných zajatců a sudetských Němců dosud neexistují téměř žádné informace. Kdo vlastně byli tito vězni, kteří museli v období bezprostředně po válce vykonávat v Jáchymově nucené práce? V rámci pátrání po stopách této historie jsme se začátkem ledna vydali do Muzea těžby uranu v Bad Schlema a vedli dlouhý rozhovor se zdejším ředitelem.
Dozvěděla jsem se, že Wismut na počátku 50. let přijal některé německé zajatce z české strany Krušných hor jako stálé zaměstnance do svých provozů. V archivech jsem našla několik slibných dokumentů a v knihách také pár dalších indicií. Zároveň jsem potkala lidi, kteří mají zájem o další hlubší výzkum – a s trochou štěstí tak vznikne z tohoto pátrání větší projekt.
Ale zpátky k Řetízkárně: kromě rešerší je tu mnoho zajímavých plánů na příští měsíce a roky. Chystá se filmový projekt, rýsuje se spolupráce na divadelní hře a připravuje se také spolupráce se studenty oboru užité umění ze Schneebergu. Plánuje se také česko-německá vzdělávací akce se zaměřením na nucené práce v Československu. V pohybu je toho tedy neuvěřitelně mnoho a já jsem ráda, že můžu být součástí této cesty.
[1] Frantšek Šedivý, Uran für die Sowjetunion [Uran pro Sovětský svaz], 2016, s.22
