BLOG č. 14
Příhraničí se v posledních letech dostalo do světových médií, a to hned dvakrát. Poprvé v červenci 2019, kdy se krušnohorská montánní krajina dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podruhé o dva roky později, když na Seznam přibyla i lázeňská města Evropy. Mezi nimi i tři česká a tři německá věhlasná města.
Není náhoda, že se právě Krušnohoří dostalo na Seznam kulturních památek UNESCO. Ten totiž už padesát let, díky Mezinárodní konvenci o ochraně kulturního a přírodního dědictví OSN (říjen 1972), zdůrazňuje jedinečnou hodnotu budov nebo lokalit, které jsou mimořádnou kombinací lidských a přírodních výtvorů a mají unikátní, nevyčíslitelnou hodnotu. Zdůvodnění přeshraničního zápisu Krušnohoří znělo:
“Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí horních měst. Dokládá obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě, konkrétně přínosem světově významných vynálezů a inovací v oblasti báňských a hutních technologií. Na české straně se jedná o hornické krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudou věž smrti.”
(UNESCO Česká republika)
Aby člověk pochopil, jak mimořádný odkaz se skrývá uvnitř Krušných hor i na jejich hřebeni, bude zřejmě potřebovat nespočet návštěv místních štol, hamrů, vápenek, těžebních věží, procházek podél kanálů a příkopů a take hodiny v muzeích, mincovnách, knihovnách, na zámcích a hradech. A nebo nejlíp ze všeho: vyrazit na komentovanou procházku s autorem nominačního zápisu p. Urbanem, který je tím nejfundovanějším průvodcem.
Česko-saské příhraničí tak získalo zcela nový impuls a stalo se lákadlem pro turisty z blízka i z daleka. Periferie Čech i Saska se rázem ocitla v hledáčku zájemců o hornickou minulost. Bohužel ne na dlouho, protože po půl roce “veselí” nastal lockdown (2020). Ke spoustě lidí tak informace o “světovosti” tohoto regionu “na okraji” nedorazila, byť si s její propagací dávali zástupci Montanregionu hodně práce.
O to větší překvapení bylo moje zjištění, když jsem se ptala místních, zda vědí, jak významnou kulturní památku mají doslova “za rohem” – nevěděli. Mnozí ani neslyšeli, že se jí dostalo uznání světové organizace. Není divu, neboť na české straně značku UNESCO budete hledat často marně. Nenarazíte na ni (zatím) ve veřejném prostoru ani v Karlových Varech (zápis 2021), ani na Měděnci (zápis 2019). Marně si pokládám otázku, čím to je. Turisty tu nechceme? Nemáme co nabídnout? Stydíme se za sebe? Co by tady kdo pohledával?! Cizinci? – ne, díky. Nevím, na důvody jsem zatím nepřišla. V porovnání s tím je situace na saské straně jiná. Hurá, jsme světoví, hlásá banner na náměstí v Marienbergu a je tím prvním, co mě jako návštěvníka zaujme. Sasové jsou hrdí na svoje kulturní dědictví, říkám si. Na tom není nic špatného. Dá se hrdost na místo, odkud pocházím, naučit? Potřebujeme ji v Čechách? K čemu je dobrá?
Posadila jsem se na lavičku na náměstí a nechala na sebe působit kulisy hornického města. Stejně jako na české straně bylo náměstí kdysi věhlasného městečka v podvečer téměř prázdné. I přesto mi bylo příjemně z pocitu, že tu bydlí lidé, kterým není jedno, jak jejich město vypadá. A že jsou na něj “štolc”, jak se tu říká – právě proto, že je světové, jedinečné, na světě není žádné další takové místo, s takovým významem! A to i přesto, že na mapě Německa byste ho stěží našli!
A co my – najdeme svoji (ztracenou) hrdost?
Zdroje obrázků :
https://www.unesco.de/kultur-und-natur/welterbe/welterbe-deutschland/montanregion-erzgebirgekrusnohori
Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge, http://www.montanregion.cz/cs/mapa
VERONIKA KUPKOVÁ