Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…
Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1] mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!
Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…
A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.
No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…
Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska.
Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.
Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.
Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.
Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“… A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.
