Na přelomu listopadu a prosince se koná v Saské Kamenici pod záštitou spolkového ministerstva zahraničních věcí první česko-německé Regionální fórum. Jsou k němu přizváni nejen zástupci nejrůznějších institucí, ale i širší občanská společnost. Takže vyrážím. Za Rok na hranici i za sebe.
Cílem je propojení jednotlivých aktérů z obou stran hranice s důrazem na problémy a příležitosti příhraničních regionů. Ty jsou, jak je popsáno v tiskové zprávě: „styčnými body Evropy a jedním z pilířů soudržnosti v Evropské unii. Pokud se zde vyskytne zádrhel, motor evropské integrace začne drhnout.“
Zatím jde ale všechno hladce, sedím v ranním vlaku do Chebu, odtud plánuji přestup v Hofu a za čtyři a půl hodiny výstup v Chemnitz-Siegmar. Piju čaj a koukám se z okénka na ubíhající zasněženou krajinu. V motoráčku do Hofu otevírám Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše a za chvíli se začne realita prolínat s fikcí. Winterberg míří do Sadové, já k hranicím, syrová pole, lesy, ranní zimní opar. „Cestující jedoucí do Aše si v Hazlově přestoupí do jiného vlaku,“ ozve se najednou chraplavě. Jak do Aše? Já přece jedu do Hofu! Vracím se rychle do reality. Průvodčí stroze vysvětluje, že Němci nemají „mašiny“ a že nevědí, kdy je mít budou, možná odpoledne, možná zítra… „Za dvě hodiny jedeme zpátky na Cheb, paní, víc Vám teď neřeknu,“ dodává průvodčí. Fajn.
Vystupuju na zastávce Aš – město. Nikde nikdo, všude zima. Němci tady náhradní autobusovou dopravu prý vůbec neřeší. Ukazuje se, že do Německa mířím z celého vlaku jenom já. Marně se ohlížím po nádražní stanici, kde by měli alespoň automat na kafe, ale Aš dnes působí jako konec světa. Nádražní budovu v bruselském stylu od architekta Dandy, jak se později dozvídám, zbourali na začátku roku, protože už pro tuto trať byla naddimenzovaná a dávno zchátralá. Přitom to tu dřív žilo! Původní velkorysá stanice byla otevřena v roce 1865 společností Bavorské východní dráhy spolu s tratí ze Selbu do Chebu, kam následně vedla trať spojující severozápadní výspu Rakouska Uherska s Vídní, Plzní a Českými Budějovicemi.
Možná autobus? Jsme přece kilometr od hranice! Nikoliv, svačící řidič autobusu ČSAD mi prozrazuje, že jejich společnost tuto linku vůbec neprovozuje. Je mi zima, jdu hledat kavárnu nebo nějaké místo, kde se dá trochu ohřát. Co by asi udělal Winterberg? Rozhodně by se nevrátil! Zkouším vymyslet plán B. Vracím se tedy se stejným průvodčím do Chebu, který stále nic neví, z Chebu do Marktredwitzu, do Zwickau a hladce do Chemnitz a myslím na Vlak svobody z roku 1951, který se nějakou Aší vůbec nezabýval a s nic netušící většinou cestujících prostě projel ašským nádražím až do Západního Německa.
Konference je zatím v plném proudu. Na podiu se střídají vlivná jména, obecné fráze o nejlepších česko-německých vztazích za poslední dobu občas protne konkrétní poznámka z reality příhraničního styku. Rozmrzám. Následují workshopy. Témata se točí kolem pendlerů, pracovního trhu a železničního spojení. Samozřejmě přikládám svojí ranní historku. Dál mě zajímá propojení IZS podél hranice s Bavorskem, kde v Karlovarském kraji a v Horní Falci funguje již přes rok projekt Babylon, kdy ke zraněnému vyjede záchranka, která je vzdálenostně nejblíže bez ohledu na hranice. Systém umí přeložit získané informace k situaci do obou jazyků. Paráda. Snad se to rozšíří i do zbytku pohraničí. S Kamenicí se loučím v pátek v poledne. Bezstarostně nasedám do vlaku, další kapitoly z Winterberga.
V Hofu ale čekáme už nějak dlouho. Moje zlé tušení se bohužel potvrzuje. Dostat v těchto dnech přes hranice je skoro nadlidský úkol. Německý fíra tvrdí, že český fíra, s kterým tuto společnou trať jezdí, nedorazil a žene nás z vlaku ven. Žádné další informace nehrozí. Nikdo je nemá. Problém je teď prý na české straně. Pomsta? V informacích DB se tváří, že o zrušení vlaku slyší poprvé, přestože od spolucestující se dozvídám, že nejel ani vlak v poledne, a doporučují – mně již dobře známou – objížďku přes Marktredwitz. Je mi zima. Čekáme dvě hodiny. Bavím se s Petrem, který jezdí za hranice pracovat – už rok, od pondělí do pátku. Německy neumí, ale vydělá si prý slušně. Němečtí kolegové ale za stejnou práci dostávají na hodinu o 6 euro víc. Když si na to stěžuješ, tak jdeš. Petr si nestěžuje, splatil dluhy, s manželkou byli loni poprvé u moře v resortu. Jak dlouho tohle ale jejich vztah vydrží, neví.
Realita. V Plané vystupuji až večer, škrábu zamrzlé přední sklo auta, které mě konečně veze do tepla.
