Není vždy lehké najít téma, které by dnešní mládež zaujalo natolik, aby mu chtěla věnovat hned několik dní letních prázdnin, a to v předem neznámém kolektivu. Mara Schmied-Tautz, která se před deseti lety rozhodla přestěhovat ze západoněmeckého Wuppertalu do malé vesničky Lauterbach v saském Krušnohoří, však našla něco, na co mládež slyší: GRAFFITI. S tradiční architekturou krušnohorské zástavby sice na první pohled nelehce slučitelná, ale čím dál častěji využívaná forma umění, kterou lze zkrášlit nejen nevzhledné kontejnery nebo průmyslové továrny, ale také veřejně navštěvovaná místa, jako je autobusová zastávka v centru obce.
Jak ale docílit toho, aby výsledek neodrazoval, ale naopak vzbudil pozornost kolemjdoucích? To je úkol pro profíky, jako jsou např. umělci ze studia Rebel-Art v Chemnitz, kteří se graffiti uměním zabývají již přes dvacet let a mimo jiné mají i nemalé zkušenosti s vedením workshopů pro mládež. Tentokrát to byla česko-německá smíšená skupina, přičemž německá část sestávala ze zájemců z Lauterbachu a dalších místních částí města Marienberg, kterým právě začaly letní prázdniny. Českou polovinu tvořili žáci druhého stupně ZŠ Duhová cesta v Chomutově, kteří se zajímají o výtvarné umění a pro které byly výlety do Německa příjemným zpestřením posledního týdne školního roku.
Při pohledu na velkou zděnou zastávku, kterou město za účelem tohoto projektu nechalo zrekonstruovat, jsem nevěřila, že za dva dny práce zde může vzniknout téměř realistické panorama obce a jeho okolí. Součástí tohoto interaktivního obrázku (Wimmelbild) jsou stanoviště historické okružní cesty Lauterbachem, jako je obranný kostelík Wehrkirche Lauterbach nebo kamenný milník známý coby Lauterbacher Knochen. Potok, po kterém dostala obec název, vytéká z láhve Lauterbacher Tropfen – Lauterbašské kapky, jak se nazývá bylinná, brčálově zelená kořalka, která obec proslavila daleko za její hranice.
Žáci se pustili do práce s takovou vervou, až jsme je museli brzdit, aby v plechovkách s barevnými spreji ještě něco zůstalo. Komunikace probíhala většinou v angličtině, přestože během jazykové animace snad uvízlo i pár českých a německých slovíček.
Při rozhovoru s redaktorkou mdr (Mitteldeutscher Rundfunk) některá děvčata přiznala, že si to tak v Německu vůbec nepředstavovala a že zážitky předčily jejich očekávání. To člověk samozřejmě rád slyší, jen zůstává otázka, JAK si teda mládež sousední zemi představuje, když se s ní doposud setkala jen během nákupů nebo krátkých návštěv aquaparku.
Každopádně se při takových projektech ukazuje, že úsilí, které někteří nadšenci vynakládají k tomu, aby zorganizovali vícedenní přeshraniční akci, má rozhodně smysl. Někdy od samého nápadu k realizaci sice uplyne pár let, ale zastávka hýřící všemi barvami bude krášlit střed obce mnohem déle a ještě dlouhodobější budou vzpomínky mladých lidí, ve kterých se podařilo probudit chuť k dalšímu tvoření a poznávání nových věcí.
Velké díky patří organizátorkám projektu Maře a Sophie z Diakonie Marienberg, Renatě ze ZŠ Duhová cesta, kterou jsem okamžitě dokázala pro tento projekt nadchnout a která svým vlastním nadšením nakazila i kolegyni a své ratolesti. Navíc pro německé účastníky projektu domluvila exkurzi ve své škole, která měla takový úspěch, že prý chtěli němečtí žáci okamžitě měnit. Koneckonců proč ne – třeba jen na rok… Jsem přesvědčená o tom, že i taková výměna by měla smysl.
Po několika pokusech o výjezd kadaňské mládeže za hranice se paní Haně Vodrážkové, vedoucí rodinného centra RADKA, podařilo naplnit dvě auta dospívajími, kteří se stejně jako ona sama chtěli podívat, jak funguje takové jedno německé sociokulturní centrum. A centrum Alte Brauerei v Annabergu je široko daleko opravdu jedinečné. Každé odpoledne se zde schází lidé různých věkových kategorií, aby společně zpívali, hráli šachy nebo skat, diskutovali, učili se česky, na kytaru nebo na bicí, vychutnali si nevšední koncert nebo se jednoduše setkali s přáteli při chutném vegetariánském jídle za symbolický peníz.
Mládež z Kadaně a Marienbergu si vzal na starost Christoph, úžasný učitel informatiky, který u mladé generace zabodoval už jen tím, že na nás spustil krásnou plynulou angličinou. Proč ne – počítačový svět s jinými jazyky stejně nepočítá a alespoň tak nikdo nebyl znevýhodněný.
Během následující hodiny na obrazovkách narostlo nespočet fantastických byst a dvě z nich Christoph dokonce stihl vytisknout na 3D-tiskárně. Abychom se lépe poznali, využila jsem dvoujazyčných seznamovacích kostek, které měly úspěch nejen u dospívajících, ale i u vychovatelek. Následovala zasloužená večeře v rámci čtvrteční VOLKXKÜCHE (chutným vegetariánským kebabem nikdo nepohrdl) a společný ping-pong, od kterého se mládež ani nemohla odtrhnout.
Před odjezdem všichni ještě trvali na společné fotografii, což je samo o sobě důkazem toho, že se můžeme těšit na pokračování.
Fara v Zöblitz, jedné ze 14 místních částí Marienbergu (Střední Krušnohoří), je zvenčí spíše nenápadná. Málokdo ví, že se jednou za měsíc promění v místo přeshraničního setkávání. V předem určenou sobotu se v takzvané Česko-německé kavárně schází stále více lidí z pohraničí, aby spolu strávili dvě příjemné dopolední hodinky. Přitom zde nejde o jazykové znalosti, důležitější je zájem o sousední zemi a její kulturu.
Koneckonců, tlumočníků je dost: Wolfram alias Bohumil Rohloff, všestranně aktivní protestantský farář, který již před lety založil tzv. ‚Český kruh‘, vítá každou příležitost procvičit si jazyk svého souseda. Česky se naučil sám (mimo to ovládá ještě několik jiných jazyků) a je tak velkým vzorem pro mnoho hostů kavárny. Dělat chyby není vůbec žádný problém, pokud máte trpělivé a milé posluchače – a těmi členové této skupiny bezesporu jsou. Kdo chce a najde si čas, může se doma připravit – téma diskuse si návštěvníci kavárny vybírají společně předem. Většina se však připojí spontánně a těší se i na to, že ochutnají nějakou tu domácí českou buchtu (vždy se najdou dobré duše, které se rády pochlubí svými kulinářskými dovednostmi).
Česko-německá kavárna má i svou vlastní WhatsApp-skupinu, která jejím členům neslouží pouze k hlasování o dalších termínech kavárny, ale také ke sdílení fotografií a předávání informací o zajímavých akcích v pohraničí. A přestože se přátelé česko-německé kultury setkávají na faře, nezáleží na tom, jak se staví k víře – předpokladem je chuť o věcech diskutovat a navzájem se doplňovat. Krušným horám a celému česko-německému příhraničí přeji co nejvíce míst, jako je Česko-německá kavárna v Zöblitz. Kdo ví, třeba se najdou i jinde nadšenci, kteří dostanou chuť založit podobnou tradici.
Když jsem zvala své okolí na Festival dobré nálady, málokdo věděl, co si pod tím má představit. Možná i to patřilo k úspěchu celé události. Přišli totiž ti, kteří se rádi nechají překvapit, jsou otevření novým věcem a především ti, kteří mají česko-německému spojení, jež během tohoto víkendu v Kovářské ukázkově žilo, co nabídnout.
První velký projekt Kláry Mikšíčkové se setkal s velkým ohlasem: řada lidí z Česka a Saska přijela poznat Krušnohorského poutníka – bývalou továrnu na výrobu rybích konzerv, která se díky Petrovi a jeho spolku DoKrajin v neuvěřitelně krátké době proměnila v prostorné místo pro setkávání včetně studia pro mediální projekty.
Zatímco si děti venku v zeleni zkoušely vyřezávat dřevěné lžičky nebo vytvářet roztomilé robůtky, jejich rodiče se mohli v klidu a pohodě zapojit do workshopů, které měly jedno společné: přispět k dobré náladě a vnitřnímu klidu návštěvníků – a to vše v srdečné, přátelské a uvolněné atmosféře, kterou člověk málokdy pocítí mezi cizími lidmi tak rychle.
Jsem za tuto zkušenost velmi vděčná.
Kéž jsou takové projekty inspirací pro mnoho dalších – Krušné hory je potřebují!
