Ve svém blogu věnovaném muzeím v oblasti Trojmezí jsem konstatoval: nejedná se o žádné fiktivní ideální typy, ale o „skutečné lidi“, kteří se každý den s nadšením „starají o chod“ mnoha zajímavých a živých muzeí. Jak můžeme podpořit jejich vzájemnou výměnu? Motivovat je, aby se častěji navzájem informovali o aktuálních projektech a plánech do budoucna? A možná je dokonce povzbudit ke společným aktivitám. První zjištění bylo jasné: řada témat a forem zprostředkování, ale také spousta výzev je pro muzea na obou stranách hranice podobná nebo stejná. U jednotlivých rozhovorů a kontaktů se opakovaně ukazovalo zjištění číslo dva: zájem o „ty druhé“ je velký. V množství každodenních úkolů se však nejeden pokus o navázání kontaktu nezdaří nebo uvízne na půli cesty. A covid se pak postaral o zbytek. Náš plán byl proto rychle na světě: prostě všechny pozveme. Společně s Kamilou Jůzlovou z Tachovska – Horní Falce pořádáme malá otevřená setkání pro muzejníky z regionů ve vybraných institucích – samozřejmě s rovnoměrným zastoupením všech tří regionů. Nyní, po druhém setkání – tedy v podstatě v poločase – je čas na malou průběžnou bilanci.
Setkání zahájilo Saské muzeum lázeňství v Bad Elsteru 14. března. Je umístěno v prostorné Kunstwandelhalle v lázeňském parku. Působivá a příhodná kulisa pro zahájení. Naše pozvání přijalo 35 odborníků z různých institucí: od malých městských muzeí přes regionální muzea, Historický park Tachov-Bärnau, hrady a velké instituce, jako je Porzellanikon, státní muzeum porcelánu v Bavorsku. Takové setkání však není zajímavé jenom pro muzea. Nechyběli ani zástupci kulturního centra, památkového úřadu v Lokti či místního historického spolku. Stephan Seitz ze společnosti Churchsächsische Veranstaltungs GmbH, která provozuje stálou expozici, provedl výstavou s odborným výkladem a zjevnou hrdostí. Paní Nová nejen tuto část setkání bravurně tlumočila. Jednou někdo řekl, že nejlepší výsledky na konferencích se dosahují o přestávkách. Tak tomu bylo i u nás. U kávy se začaly tvořit skupinky. Jazykové bariéry byly překonány. A pokud nějaké zůstaly, tak jsme s paní Novou jednoduše vypomohli. Muzejníci nikdy nemají čas, a přesto vždy rádi dlouze hovoří o své práci. O to víc překvapilo, že se všichni drželi zadání představit svá muzea v pouhých třech minutách. Při takovém počtu účastníků není divu, že prezentace stejně zabrala většinu času. Úvodní setkání pak bylo rychle u konce. Někteří si naštěstí dodali odvahy a během přestávek zanechali na flipchartech nápady a návrhy na pokračování.
Pokračování následovalo 25. dubna v Porzellanikonu v Hohenbergu – jednom ze dvou sídel tohoto velkého muzea. Druhé, se zaměřením na průmyslovou výrobu, se nachází v nedalekém Selbu. V Hohenbergu se setkání konalo uprostřed vitrín s nádhernými uměleckými kousky z 20. století. Kurátorka, paní Petra Wernerová, nám tyto a další skvosty porcelánového umění z průběhu staletí představila s velkou odborností a přidala několik postřehů k muzejní práci. Prohlédli jsme si také krátkodobou výstavu „Šachy a porcelán“. Ta na 25 účastníků očividně zapůsobila a strávili by na výstavní ploše o rozloze 2 000 m2 mnohem více času, bylo ovšem nutné „přinutit“ je k přestávce na kávu. Při té se nám naskytl známý obrázek: někteří se těšili z opětovného setkání, jiní se konečně seznámili. Opět všichni velmi disciplinovaně představili své instituce a aktuální projekty – tentokrát s malým speciálním úkolem, který zněl: Jaký je váš vztah k porcelánu?
Stále častěji se však diskutovalo i o naléhavých aktuálních otázkách: Jakým způsobem lze zřizovatelům a odpovědným politikům přiblížit požadavky na moderní výstavy? Jaké šance mají přeshraniční projekty? Měli bychom se nejprve lépe poznat, nebo rovnou rozvíjet společné projekty? Jak můžeme vytvořit základnu pro pravidelné výměny? Otázky za otázkami, které si s sebou vezmeme na třetí networkingové setkání 6. května, které se uskuteční v prostorách poutavé výstavy o soužití Čechů a Němců v Plesné.
Už od prosince 2022 unáší chebské divadlo své diváky do světa pohádek: „Bylo nebylo za devatero horami“. Vypravěč a moderátor Kájen provází diváky pěti českými pohádkovými klasikami v moderním hávu a znovu a znovu zapojuje publikum. Daří se mu to zatím skvěle.
Moje předchůdkyně v tomto programu, Iva Ellrodtová, již navázala kontakt mezi chebským divadlem a divadlem Rosenthal v Selbu. Viz její blog z 16. 3. 2023. Na začátku roku 2024 konečně nadešel čas: v neděli 7. ledna je v Selbu uvedena hra „Bylo nebylo…“ v česko-německé verzi. Kájen oslovuje diváky převážně německy, ale dialogy jsou někdy v jednom a někdy v druhém jazyce. To umožňuje divákům sledovat děj a přitom získat cit pro hranice dvojjazyčnosti. Následující pondělí 8. ledna je pak na programu speciální představení a krásná ukázka toho, jak mohou vypadat setkání, když se sejde všechno dobré:
Když vstoupím do sálu Rosenthalova divadla, přivítá mě zvuk více než 250 dětských hlasů. Každé zúčastněné škole ze Selbu a Aše je přidělena jedna řada sedadel. Po obligátních úvodních proslovech je čas přejít k věci: Simona Pöder Innerhoferová a Christoph Mauerer z TANDEMu přivádějí divadlo do varu. Oba jazykoví animátoři rychle přizpůsobí svůj koncept menším skupinám: jednou se prosím otočte a představte se v cílovém jazyce: Ahoj, já jsem… Ahoj, já jsem… Nechybí ani pohyb. Ze slavné taneční scény „I like to move it, move it“ z animovaného filmu Madagaskar se stane I like to mluv it, mluvit. S písničkou „Fliegerlied“ Tima Toupeta si lze při hře a tanci vyzkoušet a zapamatovat nová slova.
Na česko-německém divadelním dni nastává poločas: „Velmi mě dojalo, jak byli žáci otevření a zvědaví jeden na druhého. Okamžitě si vyzkoušeli nová slovíčka a fráze, které se naučili,“ vzpomíná Eva Wolff Fabris na polední přestávku, během níž bylo foyer „jejího“ divadla zaplaveno hladovými dětmi. Na dvou stanovištích nejedly jen vydatné bavorské svačiny. Také se družily a zapojovaly do konverzace.
Když zazvoní potřetí, konečně nasává ten dlouho očekávaný okamžik: divadlo! Ticho však netrvá dlouho a ani by nemělo. „Tak co,“ volá Kájen do publika, „má tahle pohádka zůstat, nebo ne?“ „Anoooooo“ nebo „Jaaaaaa“ – žádná z pěti pohádek nezklame nadšené publikum. Děti okouzleně sledují děj, ale také hlasitě reagují, když jsou osloveni. Když do hlediště vletí „Peníze“, nikdo nezůstane sedět v klidu. Sedmdesát pět minut představení doslova uteče jako voda.
Řady divadla se pomalu vyprazdňují teprve tehdy, když už je opravdu čas k odjezdu. Každý dostane od divadla Rosenthal dárkovou tašku, kterou si může odnést domů.
Jak byste to shrnula, paní Wolff Fabris? „Doufám, že česko-německý divadelní den posílil evropskou spolupráci. […] Přes všechny jazykové rozdíly se při přípravě ukázalo, že žáci v Aschi a Selbu znají stejné pohádky. Existují kulturní podobnosti, které nás spojují. Zejména pohádky prozrazují mnoho o příslušné kultuře. Bylo také vzrušující zjistit, zda dvojjazyčná hra skutečně dokáže oslovit obě jazykové skupiny. Žáci – čeští i němečtí – se aktivně zapojili do interaktivní hry divadla Eger. Tento projekt měl přenést myšlenku přátelství bavorsko-českých týdnů přátelství do roku 2024. Chtěli jsme tím povzbudit zvědavost o sousedy a podpořit zábavu v komunikaci, a to i nad rámec slov.“
A můj závěr? Takto může vypadat ideální česko-německé setkávání a spolupráce. Především to znamená, že všichni aktéři a instituce spolupracují a přispívají tak k úspěchu setkání. První kontakt? Zprostředkovaný v prvním roce „Roku na hranici“. Jazyková animace TANDEM Koordinačního centra pro česko-německé výměny mládeže (Regensburg/Plzeň). Cestu a organizaci sponzorovalo Euregio Egrensis Arbeitsgemeinschaft Bayern za podpory starostů měst Selb a Aš. A samozřejmě v mém hledáčku zůstává chebské divadlo a divadlo Rosenthal v Selbu. Koneckonců tato úžasná akce byla jen startovním signálem, že ano, paní Wolff Fabrisová? „Podobných projektů by mělo být v budoucnu více, protože vzhledem k tomu, že se mateřské jazyky značně liší, je třeba do komunikace v příhraničních regionech aktivně investovat.“ V tom má tedy pravdu!
„Pro koho to vlastně všechno děláme?“ Tuto více než oprávněnou a zcela zásadní otázku si klademe stále znovu, a to nejen v rámci programu Rok na hranici. Všichni, kdo na otázku ohledně cílové skupiny odpovídají konkrétněji než „tak nějak pro všechny“, se snaží zjistit více o potřebách a motivaci lidí, které oslovují. Vzdělávací instituce, stejně jako marketingové společnosti a organizace cestovního ruchu, stále častěji využívají metodu persony. Ta spočívá ve vytváření archetypů uživatelů s určitými charakteristikami a osobnostními rysy, očekáváními, cíli a potřebami. Jsou jim přiřazena jména, tváře a individuální životopis, aby s nimi bylo možné vést fiktivní rozhovor.
Například Danny S. (32) z Norimberku tráví každoročně letní dovolenou se svou přítelkyní Judith a jejich osmiletým synem ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Mladá rodina má přitom největší zájem o venkovní aktivity a gastronomii. Patří k adaptivně-pragmatické cílové skupině, flexibilní, kosmopolitní a digitální. I přes zaměření na výkon a vysokou míru flexibility by u této skupiny neměla být opomíjena zábava, pohodlí a komfort.
Regina S. (54) z Drážďan se naopak zajímá spíše o umění a kulturu. Diplomovaná geoložka spojuje liberální postoje s kritickým pohledem na svět a cílem seberozvoje, typickým pro liberálně-intelektuální prostředí.
Pojďme ji na její dovolené kousek doprovodit. Po loňské cestě po Jižní Americe tentokrát stráví jarní prázdniny v saském Fojtsku (Vogtlandu). Všichni její předkové pocházejí z vesnice Liebenstein, nyní Líba, mezi Hohenbergem an der Eger a Františkovými Lázněmi. Když se Regina a její partner Rainer vydávají hledat stopy svých předků – a zde předjímáme kvintesenci této malé myšlenkové hry – nerozlišují, na které straně hranice, v jakém bavorském správním obvodu nebo v které spolkové zemi se ocitnou. Všude na své cestě nacházejí muzea, památníky a akce, které je zvou na cestu zpět v čase. Samozřejmě kromě pondělí, kdy je většina muzeí na obou stranách hranicemi zavřená. Hrad Loket mezi Sokolovem a Karlovými Vary je chvályhodnou výjimkou. Rainerovi se při pohledu na vystavený porcelán rozzáří oči, protože právě porcelán je jeho oblíbené téma. Návštěva obou sídel Porzellanikonu, Státního muzea porcelánu v Hohenbergu a Selbu je pro něj proto v úterý naprostou nutností. Za návštěvu stojí také Tannenberg, ukázkový důl s více než 600 metry chodeb, kde se železná ruda těží již od 15. století – koneckonců, Regina a Rainer jsou odborníci.
První polovina dovolené je už téměř u konce, když se Regina s Rainerem odváží odkrýt téma historického Chebska, každodenního života, útěku a odsunu. Ústřední institucí regionu je Egerlandské muzeum v Marktredwitz. V jeho prostorách se nachází typická selská světnice – na gruntu Milíkov (Miltigau), který je pobočkou chebského muzea, lze pak navštívit celý statek – a dále pak představuje česká lázeňská města a lázeňství, stejně jako Saské lázeňské muzeum v Bad Elsteru a Městské muzeum ve Františkových Lázních.
Následuje výstava na téma vyhnání od roku 1945. Rok 1938 ovšem není v Egerlandském muzeu vůbec zmíněn. Soužití a konflikty před rokem 1938 a po něm jsou ústředním tématem nové výstavy v Plesné (Fleißen) u Bad Brambachu. Vznikla v rámci přeshraničního projektu s městem Erbendorf: Muzeum Flucht – Vertreibung – Ankommen (Útěk – odsun – příchod) a zaměřuje se na historii města i jeho současnost s pohledem zaměřeným na útěk a migraci. Tzv. „Grenzlandheimatstubenu“ na půdě starého hrázděného statku v Bad Neualbenreuthu jsou zavaleny relikviemi a památkami ze staré vlasti a působí jako z úplně jiných časů. V současné době jsou tak nově zpracovávány.
A v Sasku? V městském muzeu v Auerbachu je stálá expozice věnovaná osudům vysídlenců v saském Vogtlandu. Na zámku Voigtsberg v Oelsnitz se dozvědí, že se na příští rok připravuje výstava o roli zámku jako místa příchodu „vysídlenců“.Výběr je velký, ale perspektivy jsou velmi rozdílné, uvědomují si Regina a Rainer, stejně jako my při formulaci našeho druhém závěru. Detektivové minulosti, fiktivní ideální typy i skuteční lidé nejenže v tomto vzrušujícím kraji, v příhraničním trojúhelníku Bavorska, Saska a Česka, nacházejí nesčetné stopy a relikty historie, ale stojí i před zásadní otázkou, jak se s ní vypořádat.A ti, kteří „dělají muzea“ – zaměstnanci, ředitelé a mecenáši této bohaté muzejní krajiny? Nejsou to ideální fiktivní typy, marketingové persony. Jsou to dědicové, tvůrci a zprostředkovatelé. Do společné historie přinášejí nejrůznější pohledy a zkušenosti a dělí se o ně – i na čtyřech networkingových setkáních na jaře 2024, podpořených v rámci programu Rok na hranici. Ale o tom až později!
Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.
„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.
Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.
Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.
Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!
První ročník programu “Rok na hranici” se blíží ke konci. Pro mnohé z nás, kteří v příhraničí bydlí, však končí jen jeden z mnoha roků na hranici. Protože nikam neodcházíme. Budeme se i nadále zasazovat o dobré sousedské vztahy a vynakládat síly pro zlepšení každodenního života v našich regionech.
Hřeje mě u srdce, když se mohu ohlédnout za uplynulým rokem a vidět, v kolika různých oblastech je možná spolupráce lidí z Česka a Německa. Školy, divadla, fotokluby, skateboardisté, skauti, chráněné dílny, parlamenty mládeže… že společnou řeč mohou najít lidé mladší i starší, se znalostí druhého jazyka i bez ní.
Setkání zástupců Západočeského divadla v Chebu a Rosenthal-Theater Selb v rámci prvního ročníku programu “Rok na hranici”. Na fotce (zleva): Iva Freddie Ellrodt, Eliška Huber Malíková (Západočeské divadlo v Chebu, Public Relations), Zdeněk Bartoš (Západočeské divadlo v Chebu, umělecký šéf) und Eva Enders (Rosenthal-Theater Selb, vedoucí divadla)
Práce česko-německých nadšenců nikdy nekončí. Vždy je co objevovat, koho prosíťovat, komu pomoci s prvním krokem přes hranici. I když se naše regiony mohou jevit malé, v mém případě dokonce “nejhorší historicky ve všem”, ještě jsme zdaleka nevyčerpali všechen místní potenciál pro česko-německou spolupráci.
Proto přeji druhému ročníku, našim nástupcům, aby se jim dařilo obracet ty správné kameny. Aby objevili možnosti, na které jsme my třeba ani nepomysleli.
A všem aktérům – všem lidem, kteří během tohoto ročníku našli příležitost přeshraniční spolupráce – přeji, aby čerpali radost ze společných setkání, ze vzájemného poznávání se a aby našli příležitosti k navázání dlouholetých přátelství. Věřím totiž, že právě otevřenost srdce a přátelství konkrétních lidí jsou klíčem ke krásnějšímu a plnějšímu životu, nejen tady v příhraničí.
Před několika lety jsem v rámci jednoho projektu hledala, jaké česko-německé události se konají v příhraničí. A narazila jsem na zajímavou informaci – v chebské Svobodě se koná pravidelný česko-německý Stammtisch. Tou dobou jsem však žila v Plzni, a tak jsem tomu dále nevěnovala pozornost.
S programem “Rok na hranici” jsem si na chebský Stammtisch opět vzpomněla – funguje ještě? Hledám jejich webové stránky, které jsem kdysi procházela, ale marně.
Zadávám klíčová slova do vyhledávače: “stammtisch”, “česko-německý”, “cheb”, “svoboda”. Přece někde musí stát nějaké jméno, kontakt, cokoli. Procházím asi pátou webovou stránku a konečně – “Günther Juba” s e-mailovou adresou. Otevírám záložku s Gmailem a formuluji prosbu o informaci, jak se to s tím Stammtischem teď vlastně má.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Pan Juba píše, že je už téměř osmdesátník a v době pandemie se Stammtisch nekonal, pan Häupler, jeho následovník, však pořádal online setkání, momentálně plánují sekání obnovit i offline. A Stammtisch funguje už dvacet let! To zní skvěle! Günther Juba se ovšem zdá být velkou osobností v česko-německém světě i mimo Stammtisch, proto hned odpovídám s prosbou o možnost osobního setkání.
“Sehr geehrte Frau Ellrodt, selbstverständlich bin ich zu einem Gespräch bereit. […] Wenn es Ihnen nichts ausmacht, können Sie gerne kommen. Mit freundlichen Grüßen Günther Juba”
“Ding-dong,” stojím u dveří v odlehlé části města Waldsassen a matně si vybavuji tvář pana Juby z fotek, které jsem našla online. Slyším, že někdo přichází a bere za kliku. Otevřou se dveře a přede mnou stojí pan Juba se stejnou jiskrou v oku jako na fotkách, jen o něco starší. Za ním se objeví další, o něco menší, postava. A začíná to nejroztomilejší setkání, které jsem zatím v rámci programu absolvovala. “Aha, vy jste Češka? To jsme nečekali! Nemusíte se zouvat!“ usmívají se na mne. Zuji se. Mají radost. Usadí mě u jídelního stolu a nabídnou domácí mátový čaj, to nelze odmítnout. Paní Juba už špatně vidí, pan Juba špatně slyší. A tak se doplňují – ona mi nelévá čaj a on jí řekne, když je šálek plný. Tvoří tak neskutečně roztomilý pár. “A vy bydlíte v Arzbergu? Tam máme známé,” a řeknou jejich příjmení. “To jsou naši sousedé, skvělí lidé!” a v duchu dodávám: “Také tak roztomilí jako vy dva. A tak se mi k nim díky té náhodě otevřou dveře na daleko přímější a přátelštější rovině, než jsem si mohla představit.
Příště se setkáváme už na prvním “pokoronovém” Stammtischi v Chebu. S panem Häuplerem mluvíme o tom, že by bylo dobré pořádat Stammtisch i pro mladší generaci a rodiny s dětmi.
Tak začínám rozhazovat sítě – a lidé se chytají! Telefonuji se známými, s Verčou Widmann z programu, na oslavě výročí Tandemu poznávám nové motivované jedince a tak vzniká skupinka, která má chuť taková setkání pořádat či podporovat. Po prvním společném Zoomu už máme jasnější představu… a tu realizujeme!
Pokud také máte zájem o setkávání s dalšími, zejména česko-německými, rodinami s dětmi v příhraničí, můžete se přidat do facebookové skupiny FamilienKlubík, kde budou dostupné informace o plánovaných setkáních, ale i dalších akcích v příhraničí.
V mém regionu se organizace setkávání ujali spolek A BASTA! z.s. a rodinné centrum Přístav generací z Chebu. Setkání se konají jednou měsíčně a jsou otevřená lidem všech generací i národností. Poslední setkání se konalo 07. 08. v Chebu, děti si hrály u kuličkové dráhy a dospělí si mohli popovídat a vlastně i celkem dobře síťovat.
Pan Häupler o setkáních informuje na nových webových stránkách Stammtische i v emailovém oběžníku a drží nám palce. Tak nám držte palce taky, ať se setkávání daří i nadále!
Ptáte se, jak vypadá práce nadšence/nadšenkyně? Zhruba takto:
1. Dostanete od Tiny kontakt na Philippa. 2. Napíšete Philippovi. 3. Philipp nereaguje. 4. Volá neznámé číslo. Je to Christian. 5. Christian, Philippův kolega, vám představí skvělý nápad na česko-německé skateboardingové setkání. Potřebují českého skejťáka a další informace. 6. Jedete na setkání s Aničkou, ředitelkou ZUŠ v Aši. 7. Anička vám dá kontakt na Míru. 8. Zavoláte Mírovi. 9. Míra je hudebník, ale má kontakt na Martina. 10. Martin! Ha! Ten má spoustu informací a kontakt na Tomáše Z., Tomáše D., Jakuba a Lukáše, z toho něco bude! 11. Zavoláte Christianovi. Je mega happy. 12. Zprostředkujete kontakty přes mail a jste taky mega happy.
