Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.
Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.
Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:
Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.
Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:
buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr ErzgebirgeGmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).
Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.
S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!
Příhraničí se v posledních letech dostalo do světových médií, a to hned dvakrát. Poprvé v červenci 2019, kdy se krušnohorská montánní krajina dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podruhé o dva roky později, když na Seznam přibyla i lázeňská města Evropy. Mezi nimi i tři česká a tři německá věhlasná města.
Není náhoda, že se právě Krušnohoří dostalo na Seznam kulturních památek UNESCO. Ten totiž už padesát let, díky Mezinárodní konvenci o ochraně kulturního a přírodního dědictví OSN (říjen 1972), zdůrazňuje jedinečnou hodnotu budov nebo lokalit, které jsou mimořádnou kombinací lidských a přírodních výtvorů a mají unikátní, nevyčíslitelnou hodnotu. Zdůvodnění přeshraničního zápisu Krušnohoří znělo:
“Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí horních měst. Dokládá obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě, konkrétně přínosem světově významných vynálezů a inovací v oblasti báňských a hutních technologií. Na české straně se jedná o hornické krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudou věž smrti.”
(UNESCO Česká republika)
Aby člověk pochopil, jak mimořádný odkaz se skrývá uvnitř Krušných hor i na jejich hřebeni, bude zřejmě potřebovat nespočet návštěv místních štol, hamrů, vápenek, těžebních věží, procházek podél kanálů a příkopů a take hodiny v muzeích, mincovnách, knihovnách, na zámcích a hradech. A nebo nejlíp ze všeho: vyrazit na komentovanou procházku s autorem nominačního zápisu p. Urbanem, který je tím nejfundovanějším průvodcem.
Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge
Česko-saské příhraničí tak získalo zcela nový impuls a stalo se lákadlem pro turisty z blízka i z daleka. Periferie Čech i Saska se rázem ocitla v hledáčku zájemců o hornickou minulost. Bohužel ne na dlouho, protože po půl roce “veselí” nastal lockdown (2020). Ke spoustě lidí tak informace o “světovosti” tohoto regionu “na okraji” nedorazila, byť si s její propagací dávali zástupci Montanregionu hodně práce.
O to větší překvapení bylo moje zjištění, když jsem se ptala místních, zda vědí, jak významnou kulturní památku mají doslova “za rohem” – nevěděli. Mnozí ani neslyšeli, že se jí dostalo uznání světové organizace. Není divu, neboť na české straně značku UNESCO budete hledat často marně. Nenarazíte na ni (zatím) ve veřejném prostoru ani v Karlových Varech (zápis 2021), ani na Měděnci (zápis 2019). Marně si pokládám otázku, čím to je. Turisty tu nechceme? Nemáme co nabídnout? Stydíme se za sebe? Co by tady kdo pohledával?! Cizinci? – ne, díky. Nevím, na důvody jsem zatím nepřišla. V porovnání s tím je situace na saské straně jiná. Hurá, jsme světoví, hlásá banner na náměstí v Marienbergu a je tím prvním, co mě jako návštěvníka zaujme. Sasové jsou hrdí na svoje kulturní dědictví, říkám si. Na tom není nic špatného. Dá se hrdost na místo, odkud pocházím, naučit? Potřebujeme ji v Čechách? K čemu je dobrá?
Posadila jsem se na lavičku na náměstí a nechala na sebe působit kulisy hornického města. Stejně jako na české straně bylo náměstí kdysi věhlasného městečka v podvečer téměř prázdné. I přesto mi bylo příjemně z pocitu, že tu bydlí lidé, kterým není jedno, jak jejich město vypadá. A že jsou na něj “štolc”, jak se tu říká – právě proto, že je světové, jedinečné, na světě není žádné další takové místo, s takovým významem! A to i přesto, že na mapě Německa byste ho stěží našli!
