Trojmezí – místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko-německo-polské trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků. Nachází se necelé 2 km od centra Hrádku nad Nisou a nedaleko německé Žitavy a polské Bogatynie.
Na tomto symbolickém místě se konají lidové slavnosti Společnou cestou, ekumenické bohoslužby, v červnu sem po řece přiváží poselství víla Nisa a v prosinci obyvatelé Trojzemí posílají vzkaz v láhvi po vodě.
Já jsem na tomto místě naposledy, na konci srpna 2020, zažila demonstraci proti dalšímu rozšiřování polského hnědouhelného dolu Turów. Důl ležící v těsné blízkosti německé a české hranice tehdy těžil nelegálně a česká vláda podala podnět k Evropské komisi jako první krok k žalobě u Evropského soudního dvora. Demonstraci organizovali lidé z Hrádecka reprezentovaní skupinou Hlavou proti Turówu, organizace Greenpeace Česká republika, lokální skupina Greenpeace Oberlausitz i polská Rozwój TAK – Odkrywky NIE. Součástí protestu byl lidský řetěz přes území všech tří států a plavba několika desítek účastníků po řece Nise. Organizátoři chtěli zdůraznit nutnost společného řešení klimatické krize, v níž se bezprostředně nacházíme. Mezinárodní spor nakonec ale urovnala narychlo a ne zcela transparentně uzavřená dohoda mezi vládami České republiky a Polska z února 2022. V Turówu se tedy těží dodnes a důsledky těžby dál ohrožují životy místních, příčí se závazkům Pařížské klimatické dohody a cílům Green Dealu, a Turów tak dál zůstává výbušným tématem nejen na Trojzemí.
Na to se ovšem dá nebo musí občas zapomenout a na Trojzemí se potom dějí i jiné věci. V sobotu 27. dubna 2024 se tu připomínaly „Hvězdné chvíle Evropy“, oslavy rozšíření Evropské unie v roce 2004, které bylo završeno v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí Schengenského prostoru. Česko-polskou hranici lze nyní překročit po lávce přes Oldřichovský potok. Břehy Nisy spojoval dříve Nebeský most, který býval 200 metrů od Trojmezí po proudu řeky, ale z důvodu špatného technického stavu byl zbořen. Poté města Hrádek nad Nisou, Žitava a Bogatynia usilovaly o výstavbu kruhového mostu nebo spíše lávky pro cyklisty a pěší přímo nad soutokem obou toků, ale tento projekt se v důsledku rozdílné legislativy ve všech třech zemích ukázal jako utopie, science fiction, tedy nereálný. Proto pro příležitost oslav 20 let rozšíření EU musel být zřízen z českého břehu na německý dočasný most za pomoci Technisches Hilfswerk, organizace pomáhající v Německu v krizových situacích.
V den oslav bylo tedy možné přecházet nerušeně sem a tam a tam a sem, byl zrovna velmi teplý den, kdy bylo potřeba dodržovat pitný režim a chránit se před ostrým sluncem, takže na české straně se člověk nevyhnul pivu, na polské straně hltal ovocnou zmrzlinu a na německé později doplnil energii všemi druhy fast i junkfood. Aby nezůstalo jen u kulinářských zážitků, nabízely oslavy celý den na hlavním pódiu kulturní – převážně hudební – program jak místních folklorních souborů, tanečních těles, tak i vážné a alternativní hudby. Toto hlavní pódium bylo umístěno na české straně, na polské straně našly vyžití hlavně děti, pro které zde byl postaven skákací hrad a další atrakce, a na německé straně se seriózně prezentovaly nejrůznější organizace a iniciativy zaměřené na přeshraniční spolupráci, mezi nimi i Česko-německý fond budoucnosti.
U jeho stánku jsme spolu s kolegyněmi a kolegy informovali o činnosti Fondu a také o probíhajícím programu Rok na hranici, který je stále pro mnohé novinkou a je třeba osvětlovat jeho náplň a smysl a pracovat na jeho popularizaci. Návštěvníky akce byli přitom převážně místní lidé z příhraničí, Liberecka, Horní Lužice, tedy „mých“ regionů, na které program také mimo jiné cílí, a tak si většinou rádi vyslechli, o čem program je a co nabízí, někteří si brali vizitky a přemýšleli, jak by mohli Roku na hranici sami využít. Za téměř rok mého působení v programu jsem také již byla schopná představit jim jednotlivé příklady propojení a navázání spoluprací mezi českými a německými aktéry, např. síťování regionálních knihoven, komunitně-kulturních center, environmentálně nebo sociálně zaměřených vzdělávacích organizací nebo místních sportovních klubů. Tato aktivita se poté asi na hodinu přenesla do festivalového vláčku objíždějícího celé Trojzemí v pravidelných intervalech. Jeden vagón měl totiž pronajat právě Česko-německý fond budoucnosti, aby cestujícím zábavnou formou připomenul své dlouholeté působení v oblasti česko-německých vztahů a prostřednictvím rozhovoru se mnou a kolegou Steffenem Retzlaffem také představil svůj program Rok na hranici. Zkušený moderátor Justin Svoboda, který ve vagónu absolvoval téměř celý den, však rozumně usoudil, že na plánovaný rozhovor se mnou za jízdy o mém dosavadním působení v příhraničí nejsou ve vlaku zcela vhodné podmínky, a tak po cestě raději pouštěl odpočinkové písně a na každé stanici cestující srdečně vítal a během vystupování a nastupování od nás získali aspoň rychlou, ale intenzivní představu o úspěších Fondu za 25 let jeho činnosti i o existenci programu Rok na hranici. Kdo chtěl vědět více, mohl se nás samozřejmě zeptat. Cestující ale byli většinou rádi, že se do vláčku vůbec vešli a že se chvíli jen tak někam vezou…Po této zkušenosti zbývalo uzavřít slavnostní den společným ohněm – tedy „Ohněmi Trojzemí“, jak stálo na programu. Na každé straně hranice byla postavená velká vatra a s přicházejícím soumrakem mělo dojít na její zapálení. Byl to očekávaný symbolický akt, kterého se účastnili místní politici pod dohledem hasičských sborů. Co symbolického se však dalo z jednotlivých ohňů vyčíst? Česká vatra vzplála nejdříve, hořela nejrychleji a také nejdříve vyhořela. Německá vatra hořela vytrvale, průměrně silným, stálým plamenem, jehož žár se odrážel ve ztemnělé Nise, což bylo hezké, ale trochu nuda… A polská vatra, i přes opakované, ne zrovna šetrné polévání benzínem, nemohla dlouho vůbec vzplanout a poté spíš kouřila, než že by hořela. Dalo by se říci, jako Turów. Omlouvám se za sarkasmus, bylo to zkrátka trochu rozpačité a komické zakončení celého dne. Možná měla být vatra jen jedna společná, při jejímž stavění a zapalování by si země pomohly a spojily by se v ní dobré i špatné vlastnosti všech… Tak snad příště, při dalším kulatém výročí vstupu do Evropské unie na Trojzemí! Snad již bez Turówu a s jednou společnou vatrou! S Česko-německým fondem budoucnosti a dalším Rokem na hranici! A třeba už i se stojícím trojstranným kruhovým mostem, jehož rovnoramennost bude symbolizovat skutečnou rovnoprávnost každé ze tří zemí, které se na Trojzemí stýkají, v rámci jedné Evropské unie!
