V pondělí 23. 10. 2023 se v MuseumsQuartier v Tirschenreuthu sešlo osm žen kvůli jednomu muži. Muži, který se v Tirschenreuthu sice narodil už před 250 lety, ale jeho odkaz je stále živoucí a to nejen na německé straně hranice.
Maurus Fuchs (1771-1848) je autorem mnoha chrámových výmaleb a fresek na Tachovsku a v Horní Falci. Je to malíř, který se svého času přirozeně pohyboval mezi oběma regiony a svá největší díla dokonce vytvořil v Čechách (klášter Teplá a Tachov).
Fuchs je tedy pojítkem naší budoucí česko-německé spolupráce Hroznatovy akademie kláštera v Teplé a muzea v Tirschenreuthu. Nyní na schůzkách vzniká program, který by školám nebo seniorům nabídl program o tomto významném lokálním malíři a jeho době, seznámil hravou formou s jeho rozsáhlým dílem v Teplé a tvořivě představil jeho papírový betlém.
Betlém je nyní k vidění v MuseumsQuartier. Vznikl po roce 1830, ale byl znovuobjeven až v sedmdesátých letech v krabici od bot na půdě jednoho z městských domů. Přestože není signován, je jasné, že se jedná o Fuchsovo dílo už jen tím, že několik postav z jesliček je ve shodných podobách vyobrazeno právě v tepelském klášteře.
A to je jen jeden z napínavých momentů tohoto příběhu. Doufám, že se podaří ho v naší smíšené skupince postavit a představit příští rok veřejnosti.
Když jsem se na jaře dozvěděla, že jsem byla vybrána, abych se stala součástí týmu entuziastů a machrů v Roku na hranici, nemohla jsem tomu chvíli uvěřit. Následovala velká radost, menší obavy, jestli to opravdu zvládnu, ale především těšení se a zvědavost na nové zážitky a zkušenosti.
Tušila jsem, že to bude jízda, ale skutečnost předčila má očekávání. Po prokousání se tabulkami a zprávami z prvního ročníku programu a množstvím nových informací a překonání prvotních rozpaků jsem se postupně vžila do své nové role.
Už nemusím váhat, jak se představit do telefonu, jak formulovat první mail, už to jde tak nějak samo. Ostatně zvednout telefon a neformálně si krátce popovídat se osvědčilo jako nejlepší způsob navázání nového kontaktu. Člověk tak obvykle během chvilky zjistí, na čem je, může reagovat na komunikačního partnera, ptát se, i zodpovídat dotazy, leckdy i vtipkovat. Je to zkrátka podle mne praktičtější než dlouhosáhlé formulování emailu. I když leckdy se takový první telefonát protáhne i na třičtvrtě hodiny.
Občas se samozřejmě potkám i s nepříliš nadšenou odezvou. „Máme (na obci, v oddílu, spolku) jiné starosti, nejsou tu žádní angažovaní lidé, nikdo neumí německy, nestíháme, jsem na všechno sám, chybí mi spolupracovníci … „apod. Někdy jsou důvody pochopitelné, někdy méně. S tím se musí počítat, mrzí na tom nejvíce skutečnost, že někde na druhé straně hranice čeká někdo motivovaný, až mu najdu toho pravého partnera.
Česko-německé vztahy jsou pro mne srdeční záležitostí, a jsem přesvědčená, že právě VZTAHY a PŘÁTELSTVÍ jsou to, o co nám v Roku na hranici jde především. Proto mne příliš nebaví ani někteří rádoby motivovaní zájemci o přeshraniční spolupráci, z nichž nabydu dojmu, že jim více než o přátelství jde o sebeprezentaci či získání finančních prostředků.
O to báječnější pocit je mluvit a osobně se setkávat s těmi skutečnými nadšenci. A že jich není málo.
Minulý týden jsem měla možnost setkat se hned s třemi takovými lidmi současně. V krásném prostředí horské chaty Berghof Gibacht jsem se měla sejít s energickým novinářem Karlem Reitmeierem, který nesmí chybět u žádné společenské či kulturní události v regionu na obou stranách hranice, který všechny zná a všichni znají jeho a který se už od revoluce významně zasazuje o zlepšování česko – německých vztahů. Zkrátka, když chcete vědět, co zajímavého se děje na Domažlicku, zeptejte se Karla!
Spolu s ním měl na Gibacht dorazit jeho kamarád a kolega ze spolku Gäste- und Kulturführer Bayerwald e.V. Josef Altmann. Ten za posledních téměř 30 let zorganizoval stovky pěších, poznávacích a cyklistických výletů v česko – bavorském pohraničí a má velkou zásluhu na spolupráci mezi jeho domovskou obcí Eschlkam a blízkými českými obcemi Kdyně a Všeruby.
Mimo mé očekávání dorazil na schůzku spolu s Karlem a Josefem ještě třetí „mušketýr“, fotograf z Viechtachu Herbert Pöhnl. Bylo to milé překvapení, protože pana Pöhnla jsem už trošku znám z dřívějška a moc se mi líbí jeho projekt Begegnungen – Setkávání, v rámci něhož se snaží umělecky zachycovat život lidí v pohraničí a také podporovat zájem Němců o Českou republiku.
Tito tři pánové i přes svůj pokročilejší věk srší energií, optimismem a nápady a chutí do přeshraničních aktivit. Myslím, že mnoho mladších lidí by si z nich mohlo vzít příklad!
Prostě samí úplně úžasní lidé!
Pociťuji velkou vděčnost a radost, že jsem je mohla poznat. A moc se těším na všechny společné aktivity.
Možná jsem sentimentální, ale jen dnes jsem byla hned dvakrát silně dojatá – poprvé při zhlížení krátkého filmu, který byl výsledkem středoškolského projektu v rámci Tématu roku 2023 – „Společně jsme silnější“. https://www.fondbudoucnosti.cz/projekt-mesice-cervna-2023/
A podruhé když jsem si přečetla krásné osobní věnování v knize „Hinüber und Herüber“, kterou mi dnes při našem setkání věnoval její autor Josef Altmann.
Už teď vím, že uplynutím „Roku na hranici“ to pro mě rozhodně neskončí, že je to naopak začátek. To, co mě do nedávna jen zajímalo a lákalo, mě najednou obklopuje ze všech stran. Zkrátka – lítám v tom až po uši!
Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.
Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.
Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:
Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.
Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:
buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr ErzgebirgeGmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).
Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.
S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!
