Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.
„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.
Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.
Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.
Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!
