Rok na hranici

Nové impulsy pro česko-německou spolupráci

Strana 2 z 2

Když jeden dílek skládačky zapadá do druhého

BLOG č. 21

Navázání kontaktů s oficiálními orgány, jako jsou úřady, není úplně jednoduchá záležitost. Na vině jsou často omezené kapacity a také rozdílné zájmy jednotlivých aktérů.


O to více mě potěšila rychlá reakce a pozvání od paní Urmannové, starostky Neureichenau. Paní starostka mě pozvala do Neureichenau, abychom společně diskutovaly o česko-německých vztazích. Ráda by navázala kontakty s Českou republikou, a to jak na politické, tak na kulturní úrovni. Partnerem na české straně by bylo město Horní Planá, s nímž již bývalí starostové udržovali kontakty, bohužel však přerušené pandemií.


Po několika týdnech jsem oslovila starostu Horní Plané, pana Šimáka. Ten projevil velký zájem a pozval mě do Horní Plané na návštěvu. Společně jsme hovořili o česko-německých vztazích a možnostech, jak navázat kontakty.


O měsíc a půl později – 18. 4. 2023 se oba starostové a jejich zástupci poprvé setkali v Neureichenau. Při tomto přátelském setkání šlo o první vzájemné seznámení, o představy obou obcí a o hledání společných styčných bodů pro spolupráci.

Společných témat se našlo mnoho: Adalbert Stifter (a spolupráce obou muzeí), kulturní akce jako jsou Dny kultury, Pivní slavnosti nebo Traktoriáda, společné kroky v oblasti cestovního ruchu a také výměna názorů v oblasti dodávky energií, vzdělávání a mnoho dalšího.


Na setkání jsem se mohla ujmout role tlumočníka a prolomit tak jazykovou bariéru. Tímto způsobem lze překážky v přeshraniční spolupráci snadno překonat. Rozhodujícím faktorem spolupráce je pak jen motivace k přeshraničním aktivitám a také vzájemné sympatie. Další setkání se brzy uskuteční v Horní Plané.


Přeji této spolupráci do budoucna jen to nejlepší a doufám, že bude dobrým příkladem pro další zájemce 😊.

První setkání paní starostky Urmannové (2. zleva) s panem starostou Šimákem (1. zleva) a jeho zástupcem panem Ščevíkem (3. zleva) dne 18.4.2023 v Neureichenau.

Sára Špeciánová

Život (na hranici) veřejnou dopravou a udržitelně? Jde to, ale jak kde…

BLOG č. 20

Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.

Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.

Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:

  • Děčín-Bad Schandau-Sebnitz-Dolní Poustevna-Mikulášovice-Velký Šenov-Rumburk
  • Teplice-Dubí-Cínovec-Altenberg-Dresden
  • Litvínov-Hora Sv. Kateřiny-Brandov-Olbernhau
  • Chomutov-Křimov-Hora Sv. Šebestiána-Reizenhain-Marienberg
  • (Chomutov-Křimov-Výsluní-Měděnec-Kovářská-Vejprty-Cranzahl pouze od května do září)
  • Kadaň-Klášterec nad Ohří-Měděnec-Kovářská-Vejprty-Annaberg
  • Karlovy Vary-Nejdek-Pernink-Horní Blatná-Potůčky-Johanngeorgenstadt
  • Sokolov-Kraslice-Klingenthal-Zwöta-Muldenberg-Zwickau
  • Cheb-Františkovy Lázně-Vojtanov-Aš-Selb-Rehau-Hof
  • Cheb-Pomezí nad Ohří-Schirnding-Marktredwitz
  • Cheb-Marktredwitz-Pegnitz-Nürnberg
  • Domažlice-Furth im Wald

Zde se vyplatí vystoupit i mimo cílové destinace a objevovat krásu zdejší přírody, historické památky nebo místní kulinářské dovednosti.

Pak jsou ale místa, kde byste pohodlná spojení pohledali (vyzkoušeli za vás Max, Veronika K. a Veronika W.) , aneb ze života Roku na hranici:

Šluknovsko a Lausitz (Max)
Západní Krušnohoří (Veronika K.)
Chodsko & Oberpfalz (Veronika W.)

Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.

Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:

  1. buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
  2. sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
  3. nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr Erzgebirge GmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).

Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.

S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!

max melzer, VERONIKA KUPKOVÁ & VERONIKA Widmann

Roky na hranici

BLOG č. 19

První ročník programu “Rok na hranici” se blíží ke konci. Pro mnohé z nás, kteří v příhraničí bydlí, však končí jen jeden z mnoha roků na hranici. Protože nikam neodcházíme. Budeme se i nadále zasazovat o dobré sousedské vztahy a vynakládat síly pro zlepšení každodenního života v našich regionech.

Hřeje mě u srdce, když se mohu ohlédnout za uplynulým rokem a vidět, v kolika různých oblastech je možná spolupráce lidí z Česka a Německa. Školy, divadla, fotokluby, skateboardisté, skauti, chráněné dílny, parlamenty mládeže… že společnou řeč mohou najít lidé mladší i starší, se znalostí druhého jazyka i bez ní.

Setkání zástupců Západočeského divadla v Chebu a Rosenthal-Theater Selb v rámci prvního ročníku programu “Rok na hranici”. Na fotce (zleva): Iva Freddie Ellrodt, Eliška Huber Malíková (Západočeské divadlo v Chebu, Public Relations), Zdeněk Bartoš (Západočeské divadlo v Chebu, umělecký šéf) und Eva Enders (Rosenthal-Theater Selb, vedoucí divadla)

Práce česko-německých nadšenců nikdy nekončí. Vždy je co objevovat, koho prosíťovat, komu pomoci s prvním krokem přes hranici. I když se naše regiony mohou jevit malé, v mém případě dokonce “nejhorší historicky ve všem”, ještě jsme zdaleka nevyčerpali všechen místní potenciál pro česko-německou spolupráci.

Proto přeji druhému ročníku, našim nástupcům, aby se jim dařilo obracet ty správné kameny. Aby objevili možnosti, na které jsme my třeba ani nepomysleli.

A všem aktérům – všem lidem, kteří během tohoto ročníku našli příležitost přeshraniční spolupráce – přeji, aby čerpali radost ze společných setkání, ze vzájemného poznávání se a aby našli příležitosti k navázání dlouholetých přátelství. Věřím totiž, že právě otevřenost srdce a přátelství konkrétních lidí jsou klíčem ke krásnějšímu a plnějšímu životu, nejen tady v příhraničí.

iva ellrodt

O vánoční náladě a napínavých šachových duelech

BLOG č. 18

Ke sblížení německé a české mládeže není potřeba mnoho prostoru

Jestli jsem se jako česko-německý nadšenec nejpozději během Roku na hranici něco naučil, tak to, že zejména děti a mladé lidi z venkovského pohraničí je většinou těžké nadchnout pro velké interkulturní aktivity a projekty. Úplně jiné to ale je, zejména o Vánocích, když se odpoledne uspořádá jednoduché, útulné setkání, kde nechybí dobré jídlo a dárky. A tak pan Bach, ředitel Centra mládeže v Großschönau, a děti z jeho centra bez ostychu jednoduše pozvali na 20. prosince několik nových kamarádů z Domu dětí a mládeže ve čtyři kilometry vzdáleném Varnsdorfu na vánoční večírek, který si sami naplánovali.

V Großschönau se dobře postarali o kulinářské pohoštění a dokonce sami uvařili teplé jídlo (hrnec s těstovinami je v pozadí obrázku těžko rozeznatelný).

Vzhledem k tomu, že Centrum mládeže v Großschönau v současnosti stále sídlí v malém obchodě a kancelářských prostorách, mohlo na vánoční setkání přijet maximálně pět mladých lidí a jeden dospělý vedoucí z Varnsdorfu. Ti mladí lidé, kteří nakonec přišli, byli ale o to srdečněji přivítáni. Nakonec pro ně byly nakoupeny i dárky navíc a talíře s chlebíčky a výborným teplým hrncem se zeleninovými těstovinami, které pan Bach pro účastníky připravil. Po příjezdu české mládeže, které pan Bach věnoval několik slov na uvítanou, se nejprve společně najedli a po několika šachových či fotbalových soubojích na hrací konzoli se rozdaly vylosované malé dárky. Navzdory nevelkému prostoru byli všichni spokojení a jednalo se o příjemně neformální setkání. Pro případná další setkávání v příštích letech však dojde ke zlepšení prostorových podmínek, jelikož se místo setkávání mládeže přesune do bývalé nádražní restaurace v nádražní budově v Großschönau.

Ani ve dvojici nedokážou čeští mladíci porazit zkušeného vedoucího německého centra mládeže. Možná se však brzy naskytne příležitost k odvetě.

Ale jak k tomuto krásnému vánočnímu setkání vlastně došlo? Kontakt s lidmi z Großschönau vznikl prostým telefonátem, vedoucí střediska mládeže byl okamžitě otevřený společným aktivitám– jak sám od začátku hezky říkal – s novými českými přáteli a také hned nabídl, že dá vlastní prostory nebo dokonce zahradu k dispozici pro letní tábory nebo jako základnu pro výlety do regionu. Takoví lidé mají pro Rok na hranici cenu zlata, protože vždy můžete oslovit potenciální partnery na druhé straně hranice s konkrétní nabídkou.

Partneři z druhé strany hranice by podle představ obyvatel Großschönau neměli být příliš daleko, aby se mohli během týdne odpoledne nebo večer rychle navštívit. Pohled tedy zamířil rovnou do sousedního Varnsdorfu, který je od Großschönau co by kamenem dohodil. Pan Bach má zálibu v šachu a vzpomněl si, že ve sportovním klubu ve Varnsdorfu existoval šachový oddíl mládeže, s nímž byl před lety také v kontaktu, ale který časem zanikl. Tak jsem začal hledat a po chvíli jsem jako zázrakem našel pana Halbu, který pracuje ve varnsdorfském domově mládeže a zároveň vede šachový oddíl sportovního klubu Slovan Varnsdorf.

Nakonec se ukázalo, že se s panem Bachem zná také z dřívějška z krajské šachové partie, ale kontakt už zkrátka několik let neexistoval. I jeho to okamžitě zaujalo, a tak bez dalšího otálení přijal pozvání německého centra mládeže a přivedl s sebou skupinu mladých lidí, kteří milují šachy a působí jak ve sportovním klubu, tak v domě mládeže. Při prvním setkání si tak mladí lidé mohli hned zahrát šachy, což velmi pomohlo prolomit ledy.

Kvůli takovým okamžikům člověk rád znovu nasedá na mnoho hodin do regionálních vlaků a vesnických autobusů, aby spojil lidi v příhraniční oblasti.

Pan Halba a pan Bach si na schůzce také vyměnili několik společných termínů a plánů. Pan Bach například nabídl, že několik českých mladých (nebo starších) může vždy v pondělí přijít na trénink místního šachového klubu, ve kterém sám také působí. V blízké budoucnosti by se německá a česká strana mohly setkávat častěji, aby společně hrály šachy a rozvíjely dlouhodobější přátelství díky sportu. Nezávisle na šachové hře však obě mládežnické instituce v tomto roce uskuteční nějakou společnou aktivitu.

Celkově musím říct, že mám z tohoto partnerství velkou radost, protože je to v podstatě přesně to, co by mělo v rámci Roku na hranici vznikat – partnerství a seznámení, která se odehrávají opravdu v okruhu několika kilometrů, aby se lidé mohli i spontánně navštívit na krátké odpoledne nebo večer a narychlo se domluvit. Kromě toho jsou kontaktní osoby obou institucí dobře zapojeny ve svých městech a komunitách. Kdo ví, třeba se v příštích měsících roku objeví na hranicích mezi Großschönau a Varnsdorfem více takových krásných a rozmanitých příležitostí k setkání.

max melzer

Entuziastky na literárním festivalu

BLOG č. 17

Diskuse na literárním festivalu "Šumava-Litera". Diváci sedí u stolů a dívají se na pódium. Diskutují Václava Jandečková a Martin Sichinger.

Spojuje nás Šumava a občas se nevyhneme ani komunikaci se stejnými lidmi. Vždy nás potěší, když se můžeme setkat a vyměnit si své zkušenosti a dojmy. Proto jsme obě přijaly pozvánku na 8. ročník literárního festivalu „Šumava Litera“, který se konal od 14. do 19. listopadu 2022 ve Vimperku.

S aktéry festivalu jsme se obě již setkaly. Martina na autorském čtení v Plzni a Sára při přednášce v bavorském Ludwigsthalu. Nejvíc jsme se ovšem těšily na hlavní akci, a to samotný festivalový týden ve Vimperku.

Na festivalu jsou oceňovány knihy vydané v předchozím roce, které mají spojitost se Šumavou. Ceny jsou udíleny v kategoriích „Beletrie a poezie“, „Populárně naučné publikace“, „Výtvarné publikace“, „Nejlepší německojazyčná publikace o Šumavě“ a „Cena Šumava Litera“ za přínos k česko-německo-rakouské spolupráci. Porota dále rozhoduje o ocenění v kategorii „Šumava virtuální“ a vybírá autora, který vstoupí do „Síně slávy“, čtenáři pak mohou sami rozhodnout o ceně „Šumavská ozvěna“.

Více informací k jednotlivým cenám a oceněným knihám najdete na stránkách Šumavy Litery.

Samotné finále festivalu začíná v páteční podvečer zahájením vernisáže a poutavou talk show s Václavou Jandečkovou. Pokud jste dosud neslyšeli o Akci „Kámen“, můžeme Vám doporučit komiksovou knihu, divadelní představení či dokonce i výstavu do škol, a to jak do českých, tak i německých.

V sobotu může člověk od rána navštěvovat na festivalu nejrůznější výstavy, představení knih a v průběhu celého dne lze zavítat i na knižní trh. Udílení cen je pak hlavním bodem programu galavečera. A ten probíhá s veškerou noblesou – slavnostně nazdobené pódium, profesionální moderátor, hudební doprovod a to nejdůležitější – představení nominací a udílení cen. Komornější si tedy rozhodně představujeme jinak. Po oficiální části je k dispozici malé pohoštění a prostor pro společné rozhovory. Jsme zcela nadšené, tolik zajímavých a milých lidí na jednom místě! Festival naprosto předčil naše očekávání.

Jak je z programu festivalu a jeho doprovodných akcí patrno, organizátoři se snaží zahrnout do programu česko-německou tématiku a spolupracovat se spolky a organizacemi jak na bavorské straně, tak i v Rakousku. A zde je opět vidno, že je Šumava pojítkem a společným tématem i zájmem lidí na všech třech stranách hranice.

Pokud vás festival zaujal, máme pro vás dobrou zprávu! Další ročník proběhne v polovině listopadu ve Vimperku, ale již v létě se v rámci Bavorské zemské výstavy ve Freyungu uskuteční letní verze festivalu.

V případě, že Vás festival zaujal či jste dokonce napsali nějakou zajímavou knihu s tématikou Šumavy, budeme rádi, když se nám ozvete nebo se obrátíte přímo na organizátorky a organizátory festivalu Šumava Litera.

Martina Engelmaierová & Sára Špeciánová

Studenty propojuje umění!

BLOG č. 16

Je skvělé mít nekonečné možnosti. Za doby mého studia byl boj o místa na studijní výjezdy a počet stipendií i destinací byl značně omezený. Dnes mohou studenti vyjet takřka kamkoli. Ale za novým poznáním a rozšířením si obzorů se nemusí až tak daleko. Už i naše sousední země nabízejí jiné vzdělávací systémy, technologie a přístupy. Vydat se na jeden nebo dva semestry do Německa mohou mladí akademikové také za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Uzávěrku pro příjem žádostí o stipendium na akademický rok 2023/2024, která je do 31. ledna 2023, ještě stíhají.

Já se vydala tentokrát do Schneebergu, města hor. Po příjemném telefonátu s místním profesorem přijímám jeho pozvání na fakultu nejen já, ale i pár studentů z Liberce. Německou fakultou nás v ten den provází Štěpán – student programu Erasmus+ z Liberce. Angewandte Kunst Schneeberg (Fakultät der Westsächsische Hochschule Zwickau – Fakulta západosaské vysoké školy Cvikov) je prostorná a zároveň přehledná, studuje ji pouhých 100 studujících. Ať už se jedná o bakalářský anebo magisterský studijní obor Design, oba nabízejí jak společné, tak i specifické kurzy pro obory Módní návrhářství, Textilní umění/Textilní design a Dřevěná tvorba /Nábytkový a Produktový design. Nízký počet studentů zajišťuje to, že se studenti mezi sebou znají a mohou se napříč obory propojovat. Studenti ze Schneebergu mají zájem se propojit ale i přes hranice.

Potenciální intenzivní propojení se může podařit s Fakultou textilní univerzity v Liberci TUL (Katedra designu). Ta nabízí nejen bakalářské programy se specializací na Návrhářství textilu a oděvu a Textilní technologie a vzorování, ale také Návrhářství skla a šperku. Dále je pak možnost navazujícího magisterského programu se specializací Ateliér: Textilu, Oděvu, Skla nebo Šperku.

Vnímáte ty průsečíky? Ano, může to být právě umění a tvorba, které mladé dospělé přeshraničně propojí. Důležitá je především dobrá komunikace. V tomto případě je Štěpán jakýmsi ambasadorem. Na první společné setkání do Schneebergu zorganizoval své přátelé ze studií v Liberci.

Společně tvořit je obrovskou motivací studentů obou fakult. Propojit své zkušenosti a dovednosti v oborech, které studují, je neskutečnou výzvou. Prvním krokem bylo se setkat a pobavit se o možnostech spolutvorby. Studenti jsou spolu nyní v kontaktu a mají zálusk na společný víkend v Krušných horách. Tak jim držíme palce a těšíme se na jejich uměleckou výstavu, kterou by rádi po společném setkání zorganizovali jak v Liberci, tak i ve Schneebergu.

Kristýna Šoukalová

Kruhy se uzavírají? Nebo naopak otevírají?

BLOG č. 15

Oblasti podpory česko-německé spolupráce a porozumění se věnuji již několik let. Ať už to byly několikaleté pobyty v rodinách v Německu jako au-pair, účast na vzdělávacích projektech, nebo studentské stáže.

Jako úspěšná absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně jsem svou povinnou praxi tenkrát absolvovala v zařízení Tourismusregion Zwickau e.V. Ráda bych zdůraznila to „tenkrát”, neboť tomu je už skoro 10 let. Při praxi jsem mohla podpořit i partnerské město Zlína Limbach-Oberfrohna a prezentovat nabídku spolku na bavorském veletrhu Gartenschau Tirschenreuth.

Po deseti letech přijímám v rámci programu Rok na hranici pozvání od vedoucí Iny Klemm na zámek Waldenburg. Společně vzpomínáme a přemýšlíme o česko-německých vztazích, i o tom, co je „typiš” Chemnitz a jak se toto město vyvíjí, neboť aby těch náhod nebylo málo, Ina u Chemnitz žije, takže jsme zase skoro sousedky.

Její zápal pro navazování intenzivnější česko-německé spolupráce je natolik silný, že při našem druhém setkání k nám přizve i ředitelku podpůrného spolku na Evropském Gymnáziu ve Waldenburgu Yvonne Lenk. To už ji kladu zásadní otázku: „Máte partnerskou školu z Česka?” – „ještě ne”, dostává se mi odpovědi. A to je pro mě signál, že jsem na správném místě. Vše se dává do pohybu a dnes už se Gymnázium z Waldenburgu propojuje s Gymnáziem a Střední školou v Klášterci nad Ohří.

Podpořit aktéry v prvním krůčku k česko-německému partnerství je „můj job”, ale mít chuť něco společně vytvořit a naplánovat už je jenom na nich 😊.

Ale zpět na zámek. Ina se chlubí novou aplikací, která vás provede celým zámkem. Jdu to vyzkoušet. Samozřejmě první co nás napadne – aby k nám jezdili přátelé, školy a senioři z Česka, musí jim mít Waldenburg co nabídnout, a to musí být dostupné – tedy v češtině. Aplikace je zatím pouze v němčině a angličtině, ale už se pracuje na české verzi a brzy bude také ke stažení zdarma, jako verze v němčině zde.

A tak putuju dál po zámcích, po partnerských městech a s otevřenou náruči jsem vítáná pro obnovu česko-německých vztahů nebo dokonce i k prvním krůčkům v navázání česko-německé spolupráce.

Kristýna Šoukalová

Česko-německé (nechtěné) kulturní dědictv

BLOG č. 14

Příhraničí se v posledních letech dostalo do světových médií, a to hned dvakrát. Poprvé v červenci 2019, kdy se krušnohorská montánní krajina dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podruhé o dva roky později, když na Seznam přibyla i lázeňská města Evropy. Mezi nimi i tři česká a tři německá věhlasná města.

Není náhoda, že se právě Krušnohoří dostalo na Seznam kulturních památek UNESCO. Ten totiž už padesát let, díky Mezinárodní konvenci o ochraně kulturního a přírodního dědictví OSN (říjen 1972), zdůrazňuje jedinečnou hodnotu budov nebo lokalit, které jsou mimořádnou kombinací lidských a přírodních výtvorů a mají unikátní, nevyčíslitelnou hodnotu. Zdůvodnění přeshraničního zápisu Krušnohoří znělo:

“Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí horních měst. Dokládá obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě, konkrétně přínosem světově významných vynálezů a inovací v oblasti báňských a hutních technologií. Na české straně se jedná o hornické krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudou věž smrti.”

(UNESCO Česká republika)

Aby člověk pochopil, jak mimořádný odkaz se skrývá uvnitř Krušných hor i na jejich hřebeni, bude zřejmě potřebovat nespočet návštěv místních štol, hamrů, vápenek, těžebních věží, procházek podél kanálů a příkopů a take hodiny v muzeích, mincovnách, knihovnách, na zámcích a hradech. A nebo nejlíp ze všeho: vyrazit na komentovanou procházku s autorem nominačního zápisu p. Urbanem, který je tím nejfundovanějším průvodcem.

Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge

Česko-saské příhraničí tak získalo zcela nový impuls a stalo se lákadlem pro turisty z blízka i z daleka. Periferie Čech i Saska se rázem ocitla v hledáčku zájemců o hornickou minulost. Bohužel ne na dlouho, protože po půl roce “veselí” nastal lockdown (2020). Ke spoustě lidí tak informace o “světovosti” tohoto regionu “na okraji” nedorazila, byť si s její propagací dávali zástupci Montanregionu hodně práce.

O to větší překvapení bylo moje zjištění, když jsem se ptala místních, zda vědí, jak významnou kulturní památku mají doslova “za rohem” – nevěděli. Mnozí ani neslyšeli, že se jí dostalo uznání světové organizace. Není divu, neboť na české straně značku UNESCO budete hledat často marně. Nenarazíte na ni (zatím) ve veřejném prostoru ani v Karlových Varech (zápis 2021), ani na Měděnci (zápis 2019). Marně si pokládám otázku, čím to je. Turisty tu nechceme? Nemáme co nabídnout? Stydíme se za sebe? Co by tady kdo pohledával?! Cizinci? – ne, díky. Nevím, na důvody jsem zatím nepřišla. V porovnání s tím je situace na saské straně jiná. Hurá, jsme světoví, hlásá banner na náměstí v Marienbergu a je tím prvním, co mě jako návštěvníka zaujme. Sasové jsou hrdí na svoje kulturní dědictví, říkám si. Na tom není nic špatného. Dá se hrdost na místo, odkud pocházím, naučit? Potřebujeme ji v Čechách? K čemu je dobrá?

Posadila jsem se na lavičku na náměstí a nechala na sebe působit kulisy hornického města. Stejně jako na české straně bylo náměstí kdysi věhlasného městečka v podvečer téměř prázdné. I přesto mi bylo příjemně z pocitu, že tu bydlí lidé, kterým není jedno, jak jejich město vypadá. A že jsou na něj “štolc”, jak se tu říká – právě proto, že je světové, jedinečné, na světě není žádné další takové místo, s takovým významem! A to i přesto, že na mapě Německa byste ho stěží našli!

A co my – najdeme svoji (ztracenou) hrdost?

Zdroje obrázků :

https://www.unesco.de/kultur-und-natur/welterbe/welterbe-deutschland/montanregion-erzgebirgekrusnohori

Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge, http://www.montanregion.cz/cs/mapa

VERONIKA KUPKOVÁ

Když se nadšení setká s nadšením!

BLOG č. 13

V rámci našeho programu si říkáme nadšenci a machři, je ale fakt, že česko-německá spolupráce a setkání by bez takovýchto lidí nemohla ani existovat ani pořádně fungovat. Tím nemáme na mysli nás v rámci programu, ale lidi, kteří se již roky a desetiletí angažují a mají zájem o kulturu vlastní i sousední země, kteří se rádi s ostatními podělí o své znalosti a nadšení a tím je zároveň inspirují. A takového nadšence vám zde dnes chceme představit.

Na začátku září jsme se my dvě – Martina a Sára – setkaly s Herbertem Pöhnlem a toto setkání bylo plné energie a velmi obohacující. Již několikrát se nám stalo, že někdo vyprávěl o konkrétních lidech – co všechno dělají, jak jsou aktivní, nedošlo však s nimi k osobnímu setkání a ani kontakt na ně nemusí být snadné najít. Tak tomu bylo i s Herbertem a jeho dobrým přítelem Edmundem.

Najednou prostě přišla ta chvíle, kdy se to stalo – naše cesty se zkřížily. Sára mi volá a říká, že získala kontakt na Herberta Pöhnla a že se chce s námi oběma setkat. To dává jasný smysl – jeho osobnost je spjata s Bavorským lesem stejně jako my dvě s našimi oběma regiony.

Jednoho slunečného dne jsme se tedy společně vydali do kavárny v městečku Regen. Nejprve nám Herbert vypráví, jaké byly po pádu železné opony jeho první cesty do Česka. Přitom si kladl otázku: „Jak vlastně vnímám své české sousedy?!“ Musel konstatovat, že ne příliš uznale, a proto začal znovu a od té chvíle se zajímal úplně o vše, hlavně pak o česko-německé vztahy. A z toho následně vznikly jeho projekty, o kterých dál vyprávěl, m.j. o výstavě v rámci projektu Setkání – Begegnungen, která již brzy poputuje ze Všerub do Laufu an der Pegnitz. Ptaly jsme se ho, jak zvládá všechno organizovat a financovat – z větší části buď sám, nebo za spoluúčasti svých přátel a známých – a kde tiskne obrazový materiál na výstavy? Doma ve sklepě. Tak tomu říkáme nadšení!

A co od nás vlastě čeká? Inspiraci, výměnu a také to, že se od nás dozví o různých česko-německých akcích a setkáních, aby tak získal a fotograficky zachytil nové dojmy pro budoucí projekty. Zároveň by potřeboval někoho, kdo by mu stál po boku jako žurnalista. Ve svých více než 70 letech si úkoly ve svých projektech rád rozděluje a dává tak šanci, aby se jiní od něj učili a byli s ním v intenzivním kontaktu. Plánů má tento výtvarný umělec každopádně na dalších nejméně 70 let.

Po tomto setkání se nám v hlavě honí spousta myšlenek. Tak nadšené a plné energie bychom chtěly být i za 40 let!

MArtina Engelmaierová a Sára Špeciánová

Česko-německé setkání základních škol? Takhle se to dělá!

BLOG č. 12

Pokud je stále ještě někdo nováčkem ve světě česko-německé spolupráce v bezprostředním příhraničí a sám má pro toto téma velké nadšení, někdy má však tendenci přeceňovat zájem ostatních lidí z regionu o společné akce se sousední zemí. Alespoň tak jsem to v létě často cítil. Mnoho lidí z mého regionu, kteří jsou již aktivní v přeshraničních aktivitách, mi při společných rozhovorech řeklo, že v mysli „starších“ přátel a známých často stále existuje příliš mnoho bariér, které přeshraniční setkání a zkušenosti značně ztěžují. Z jejich pohledu je proto o to důležitější zapojit školy a školky do česko-německých výměnných aktivit, aby děti a mladí lidé získali zásadně odlišné, pozitivní a otevřené smýšlení vůči sousední zemi a mohli již v raném věku navazovat společné kontakty.

Jak to přesně ale udělat? O tom jsem se mohl přesvědčit letos v létě na začátku celoročního projektu setkávání škol mezi Srbskou základní školou v Budyšíně a Základní školou Polevsko. S Gregorem ze základní školy v Budyšíně jsem se seznámil prostřednictvím svého programového kolegy Jana a během našeho prvního rozhovoru o potenciálu v příhraničí mi okamžitě nabídl, abych se s ním zúčastnil jednoho setkání ve škole. Původně jsem se chtěl jen podívat, jak setkání probíhá a jak spolu komunikují německé a české děti – ale jako „realizátor a nadšenec“ nemůžete jen tak stát v koutě, a tak jsem se tehdy ocitl v krásné vesničce Polevsko s vlastní malou skupinkou žáků, na které jsem mohl samostatně dohlížet při jazykové animaci a pak je také provést hravou rallye po vesnici. Byl to sice namáhavý, ale velmi příjemný zážitek, a skvělé spojení aktivit na čerstvém vzduchu s výukou jazyků hravou formou si užili nejen žáci, ale i učitelé a rodiče, kteří přišli. Organizační tým obou základních škol odvedl skvělou práci při plánování a realizaci tohoto dne, ale dvě osobní anekdoty mi jasně ukázaly, že když se děti a mladí lidé setkávají za hranicemi, není nutné mít takový strach z organizace a ze zprostředkování jazykové výuky. A že „méně“ může být často „více“.

Anekdota 1: Dvě hodiny jazykové animace bez přestávky zvládnou jen profesionálové. A protože to nejsem ani já, udělal jsem si dvě krátké přestávky. Během mých animačních cvičení byly děti vůči svým německým/českým vrstevníkům poněkud zdrženlivé a bylo náročné je přimět ke vzájemné interakci a spolupráci. Se zavedením krátkých přestávek se tento ostych postupně rozplynul. Oba „tábory“ měly s sebou různé herní a obrázkové karty a seděly spolu v česko-německých smíšených kruzích, vyměňovaly si karty a komunikovaly spíše rukama a nohama, aniž by spolu musely mluvit. Pěkný příklad toho, jak velmi jednoduché a nízkoprahové přístupy mohou často vést k úspěšné přeshraniční interakci.

Anekdota 2: V mé malé skupině mi pomáhali paní učitelka Češka, a německy mluvící otec jednoho žáka. Na vesnickou rallye, která následovala po jazykové animaci, se však skupina musela rozdělit tak, že jsem nakonec byl s jednou polovinou a další dva s druhou polovinou naší malé česko-německé skupinky, abychom mohli pokrýt oba jazyky. Protože však paní učitelka a německý tatínek nemluvili společným jazykem, ani jeden z nich nevěděl, jak by to mohlo vůbec fungovat. Skutečnost, že jejich skupina byla jednou z nejlepších z celkem 12 skupin a dokázala nasbírat téměř dvakrát více bodů než moje skupina na jednotlivých stanovištích s úkoly, ukazuje, že jazyk není všechno. Na školním dvorku se skupina raduje z dobrého výsledku, česká paní učitelka, tatínek Němec a česko-německá skupina žáků si navzájem tleskají. Ráno by asi nikoho z nich nenapadlo, že by mohli být součástí tak úspěšné česko-německé týmové spolupráce. Nemáte chuť toho dělat víc?

Další setkání základních škol je naplánováno na konec září, tentokrát v Budyšíně. A kdo ví, třeba se tam už po prvním, možná trochu nervózním setkání v létě rozvinou opravdu pevná přátelství. Byl jsem nadšený, když jsem viděl, jak se takové sekání realizuje a jak krásné, společné zážitky a porozumění pak může fungovat, i když se skupinou není tlumočník. Zatím se těším na další setkání v září, prosinci a o Velikonocích a do té doby pracuji na tom, aby se o takový projekt setkávání zajímalo více školek a škol.

MaX MELZER

Stammtisch, ale cool!

BLOG č.11

Mezinárodní setkání pro rodiny v Chebu

Před několika lety jsem v rámci jednoho projektu hledala, jaké česko-německé události se konají v příhraničí. A narazila jsem na zajímavou informaci – v chebské Svobodě se koná pravidelný česko-německý Stammtisch. Tou dobou jsem však žila v Plzni, a tak jsem tomu dále nevěnovala pozornost.

S programem “Rok na hranici” jsem si na chebský Stammtisch opět vzpomněla – funguje ještě? Hledám jejich webové stránky, které jsem kdysi procházela, ale marně.

Zadávám klíčová slova do vyhledávače: “stammtisch”, “česko-německý”, “cheb”, “svoboda”. Přece někde musí stát nějaké jméno, kontakt, cokoli. Procházím asi pátou webovou stránku a konečně – “Günther Juba” s e-mailovou adresou. Otevírám záložku s Gmailem a formuluji prosbu o informaci, jak se to s tím Stammtischem teď vlastně má.

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Pan Juba píše, že je už téměř osmdesátník a v době pandemie se Stammtisch nekonal, pan Häupler, jeho následovník, však pořádal online setkání, momentálně plánují sekání obnovit i offline. A Stammtisch funguje už dvacet let! To zní skvěle! Günther Juba se ovšem zdá být velkou osobností v česko-německém světě i mimo Stammtisch, proto hned odpovídám s prosbou o možnost osobního setkání.

“Sehr geehrte Frau Ellrodt,
selbstverständlich bin ich zu einem Gespräch bereit. […] Wenn es Ihnen nichts ausmacht, können Sie gerne kommen.
Mit freundlichen Grüßen
Günther Juba”

“Ding-dong,” stojím u dveří v odlehlé části města Waldsassen a matně si vybavuji tvář pana Juby z fotek, které jsem našla online. Slyším, že někdo přichází a bere za kliku. Otevřou se dveře a přede mnou stojí pan Juba se stejnou jiskrou v oku jako na fotkách, jen o něco starší. Za ním se objeví další, o něco menší, postava.
A začíná to nejroztomilejší setkání, které jsem zatím v rámci programu absolvovala.
“Aha, vy jste Češka? To jsme nečekali! Nemusíte se zouvat!“ usmívají se na mne.
Zuji se.
Mají radost.
Usadí mě u jídelního stolu a nabídnou domácí mátový čaj, to nelze odmítnout. Paní Juba už špatně vidí, pan Juba špatně slyší. A tak se doplňují – ona mi nelévá čaj a on jí řekne, když je šálek plný. Tvoří tak neskutečně roztomilý pár.
“A vy bydlíte v Arzbergu? Tam máme známé,” a řeknou jejich příjmení.
“To jsou naši sousedé, skvělí lidé!” a v duchu dodávám: “Také tak roztomilí jako vy dva.
A tak se mi k nim díky té náhodě otevřou dveře na daleko přímější a přátelštější rovině, než jsem si mohla představit.

Příště se setkáváme už na prvním “pokoronovém” Stammtischi v Chebu. S panem Häuplerem mluvíme o tom, že by bylo dobré pořádat Stammtisch i pro mladší generaci a rodiny s dětmi.

Tak začínám rozhazovat sítě – a lidé se chytají! Telefonuji se známými, s Verčou Widmann z programu, na oslavě výročí Tandemu poznávám nové motivované jedince a tak vzniká skupinka, která má chuť taková setkání pořádat či podporovat. Po prvním společném Zoomu už máme jasnější představu… a tu realizujeme!

Pokud také máte zájem o setkávání s dalšími, zejména česko-německými, rodinami s dětmi v příhraničí, můžete se přidat do facebookové skupiny FamilienKlubík, kde budou dostupné informace o plánovaných setkáních, ale i dalších akcích v příhraničí.

V mém regionu se organizace setkávání ujali spolek A BASTA! z.s. a rodinné centrum Přístav generací z Chebu. Setkání se konají jednou měsíčně a jsou otevřená lidem všech generací i národností. Poslední setkání se konalo 07. 08. v Chebu, děti si hrály u kuličkové dráhy a dospělí si mohli popovídat a vlastně i celkem dobře síťovat.

Pan Häupler o setkáních informuje na nových webových stránkách Stammtische i v emailovém oběžníku a drží nám palce.
Tak nám držte palce taky, ať se setkávání daří i nadále!

Iva Ellrodt

Na místě činu!

BLOG č. 10

Internetové rešerše, telefonáty a maily jsou v dnešní době obrovskou výhodou, ale není nad to setkávat se osobně a o potenciálu česko-německé spolupráce se přesvědčit na vlastní kůži. Plánuji si schůzky a návštěvy u aktérů, buďto již aktivně činných v oblasti česko-německého porozuměni, nebo naopak aktéry česko-německou propojeností ještě nedotčeni.

I tak se moc sociálních médií prokazuje jako silná a významnou nedílnou součástí mého aktivního vyhledávání kontaktů. Po zveřejnění příspěvku o tomto novém programu na mém osobním facebookovém profilu dostávám v messengeru od Ulricha Sachera pozvánku do Galerie ve farním domě ve městě Jöhstadt. Ulrich mi po mé pozitivní odpovědi nadšeně volá a do telefonu mě hrdě zdraví pilně naučeným „Dobrý den“. Prohodíme pár slov a už si do diáře zapisuji další výjezd. Možnost vystavit díla německých umělců této galerie na landartovém festivalu v Königsmühle se Ulrichovi zamlouvá a k setkání jedeme společně i s Petrem Mikšíčkem, organizátorem této dlouholeté tradiční akce.

Na druhé straně hranice vstupuji do nádherné 100 let staré vily s malou věžičkou. Tam už mě ve dveřích vyhlíží Petr Globočník, majitel sousedského domu „Libuše“ na sídlišti Janov u Litvínova, pouhých 10 km od hranice s Německem. Se spolkem „My Litvínov“ tvoři Petr zázemí pro všechny lidi, co mají touhu společně tvořit a vzájemně se respektovat. „Libuše je prostor pro kulturu, hudbu, umění, učení, inspiraci, pohodu a lásku“ říká Petr a provádí mě prostory, které právě rekonstruují. Když sedáme ke kávě a představuji Petrovi program „Rok na hranici“ se zaujetím naslouchá a já mohu v jeho očích pozorovat nejen zájem a zvědavost, ale i trošku nejistoty. Německy sice Petr nemluví, ale vzpomíná na to, když se snažil dopátrat historie této budovy, mimo jiné sloužila i jako odpočinkové centrum tzv. „Erholungsheim pod názvem „Villa Elisabeth“. Otevřít dveře tohoto domu i pro německé sousedy se mu zdá jako fajn nápad a už přemýšlí o workshopech, které by mohl nabízet jak dospělým, tak hlavně i dětem z Německa. Vtisknu Petrovi do dlaně vizitku a odcházím s dobrým pocitem zase o kousek blíž k cíli, tedy posílení česko-německého sousedství přímo na místě.

Schůzkování je velmi inspirativní, ale není nad to si na práci i sáhnout. Když po půl hodině dovandruji k rozlehlé Černé louce, na které se ladně pohybují lidé s kosou nebo hráběmi, utírám si pot z čela, a raduji se, že jsem je našla i bez mapy. A zrovna mají pauzu! Vybaluji z ruksaku muffiny a pokládám je takticky doprostřed pikniku i s vizitkami. V představovacím kolečku už srším nedočkavostí navázat kontakt s každým z přítomných, neboť většina z nich pochází právě z mého pracovního regionu. Tak je tomu i u Jitky Pollakis, která je zároveň zaměstnankyni ve spolku „Grüne Liga Osterzgebirge“ a vyslovuje přání navázat spolupráci s obdobným spolkem z Česka. Do toho se připojuje Blanka Techlovská, která vede projekt „Školní dílny“ v řemeslném ateliéru „Woodmaid“ v Mostě. Nápad propojit v dílně žáky a žákyně škol z Česka a Německa se ji zamlouvá a už zkouší svou lámavou němčinu. Ale dost tlachání, je mi do rukou vtisknuta kosa a instrukce o tom, že je to prostě: „jako když tančíš“. A tak jsem tančila až do večera a velmi si atmosféru letošního, již 8. ročníku česko-německého „Heuhoj Campu“ užila. Druhý den jsem se samozřejmě nemohla ani pohnout, ale stálo to za to, protože kdyby má práce nebyla protkaná úsilím a radosti zároveň, neměla by smysl a byla by zbytečná.

Kristýna ŠOUKALOVÁ

Smutný region s nadějí

BLOG č. 9

„Je to tady takové smutné, tou historií,“ povídá mi moje nová kamarádka ze západních Čech. Před lety se odstěhovala 200 km východněji, na jih Čech, a tak vidí některé věci, které už místní nevnímají, zřetelněji. 

Seznámily jsme se na Českolipsku, nedaleko místa, které zná hodně lidí z filmové adaptace československé pohádky o Pyšné princezně. Výhledy jsou tu malebné, stejně jako krajina, která působí harmonicky i přesto, že ji člení kuželovité vrcholky a dynamická údolí. Pohádkově to tu však nevypadalo vždycky. Nedaleko odsud bývala nacistická továrna a po válce si to s místními starousedlíky příchozí z vnitrozemí nevybíravě vyřídili. Vrací se mi Janina slova – říkám si, jak může být místo smutné svou historií? Jako by se mohl smutek dědit po generace. Jak to, že je to i dneska ‚vidět‘ – aniž by člověk absolvoval krajinářské studium nebo terénní cvičení z antropologie?! 

O pár kilometrů dál to žije, byť se v blízkosti nachází zaniklá železniční trať. V nově opraveném Centru vzdělání a kultury (CVaK) se zrovna potkávají Češi a Němci, aby se naučili základům horolezení. Sport spojuje, říkám si, na dorozumění stačí pár gest. Stejně jako hudba a umění obecně. A také v těchto oborech lidské činnosti se společná historie často zrcadlí – obsahuje i nadějeplné příběhy, nejenom ty ‚smutné‘. Třeba ten o česko-německém přátelství Emila Zátopka a Herberta Schadeho.

Dávám se do řeči i s domovníkem CVaKu, který přikyvuje a tvrdí, že se tu čas od času konají i jiná mezinárodní setkávání. Byť to tu není přímo ‚na hranici‘, potkávají se zde lidé různých národností. A já uvažuju nad tím, jak mimořádné možnosti v příhraničí dnes máme – kdy můžeme v rámci CZ-DE setkání ‚psát‘ historii jinou, radostnou. 

Na druhý den se vydáváme do skal. Ozvěna dává tušit, že na laně tu ‚visí‘ příslušníci a příslušnice lecjakých národností. Je jedno, kdo koho jistí – důležité je, že vnímají jeden druhého a když to jednomu ‚ujede‘, může se spolehnout na toho druhého. Stejně automaticky jako třeba Češi a Němci v dnešní Evropě, říkám si. 

Tak se třeba s Rokem na hranici na podobnou výpravu vydáte – ať už do terénu, nebo symbolicky (třeba za sportem, uměním nebo díky našemu blogu). Věřím, že to, co cestou zažijete, nebude onen ‚zděděný‘ smutek. 

Rádi vás s ostatními ambasadorkami a ambasadory programu Rok na hranici na této cestě doprovodíme.

PS: Hledáte-li pro svoje setkání vhodné místo v česko-německém příhraničí, máme pro vás několik tipů:

Bayreuth – Jugendherberge

Falkenstein – Wildniscamp am Falkenstein

Hejnice – Klášter, vzdělávací, konferenční a poutní dům

Jelení u Nových Hamrů – Mezi Jeleny

Haidmühle – Haus Waldmichl

Hinterhermsdorf – ELBI Haus

Hohenau – Jugendwaldheim „Wessely Haus“

Horní Maršov – SEV DOTEK

Horská Kvilda – SEV Národního parku Šumava

Horažďovice – PROUD: Envicentrum Podbranský mlýn

Lesná u Boleboře – Horský areál

Nový Oldřichov – Centrum vzdělávání a kultury

Prachatice – CEV Dřípatka

Schmalzgrube – Naturherberge Hammerwerk

Waldmünchen – Jugendbildungsstätte

Wunsiedel – Jugendherberge

Zethau – Grüne Schule grenzenlos

Zinnwald – Jugendherberge

Veronika Kupková

Jak se hledají kontakty aneb najdu i to, co jsem vlastně hledat vůbec nechtěla

Výstava Lipno – zrcadlo historie 20.století, k vidění do konce září na náměstí v Horní Plané.

BLOG č.7

První úkol zněl jasně: udělat si přehled o česko-německé spolupráci ve svém regionu.

Stav: stále (a ještě asi dlouho) v procesu.

Jak se vlastně takové kontakty hledají? A jak se vytváří jakýsi „přehled“ nebo něco, co by ho alespoň vzdáleně mělo připomínat?

Myslím, že všichni z nás šli do projektu „Rok na hranici“, protože jim v hlavě víří nepřeberné množství nápadů, jak obohatit česko-německou spolupráci. Některé jsou lehce realizovatelné, když člověk sežene vhodné kontakty, některé jsou naopak až skoro idealistické.

Kontakty, kontakty, kontakty – jde v tomto projektu ještě o něco jiného než jen kontakty?

Ano! O propojení kontaktů (a zas tu máme to slovo).

Takže, jak vlastně začít … napíšete nebo zavoláte svým kamarádům a známým, kteří se v této oblasti pohybují, a domluvíte si s nimi schůzku. Někteří odpoví, jiné urgujete ještě několikrát, někteří neodpoví ani pak. Nicméně z každé schůzky, ať už virtuální či reálné, vzejdou nové kontakty a nové nápady. V další fázi pak kontaktujete kamarády kamarádů a známé známých, abyste na nových schůzkách získali další podněty a, jak jinak, další kontakty. No a pak googlíte a googlíte a googlíte …. Protože Katka říkala, že tam a tam existuje spolek XY, ale nebyla si jistá, jak se přesně jmenuje. Takže sedíte a hledáte a nacházíte. Objevíte spolek XX, pak spolek XZ a tak dále …. A po dalších dvou hodinách konečně i spolek XY. I když se to nezdá, byly tyto dvě hodiny času dobře investované, jelikož jste našli i věci, které jste sice nehledali, ale nějakým způsobem přesně odpovídají tomu, co vlastně potřebujete.

A přesně stejným způsobem nacházíte nejenom spolky, sdružení, instituce, lidi, ale také akce. Třeba i tu v Horní Plané, které jsem se zúčastnila minulý týden a která mi opět připomněla, že hledání kontaktů může být i příjemnou společenskou událostí. A takových akcí bude toto léto jistě ještě dostatek, tak se nebojte na nějakou také vyrazit.

No a co ten přehled? Ten je v tom procesu, jelikož stále objevujete nové a nové věci, nové a nové informace a nové a nové kontakty …  A ty dopisujete do své tabulky, která na začátku absolutně nedávala smysl, ale momentálně se stává stále přehlednější a určité věci se začínají propojovat a je už jen na vás začít propojovat i jednotlivé kontakty.

sára speciánová

 

Ty jsi tu taky? Dnes je tu snad celý svět!

BLOG č.8

Celý česko-německý svět se v úterý 28. června potkal v zahradě Německého velvyslanectví v Praze. Pro mnohé, co se již nějakou dobu zabýváme spoluprací obou zemí, tento den připomínal skoro rodinné setkání. Jakmile člověk prošel branou Lobkovického paláce, začal maraton nekonečného potkávání, srdečného znovushledávání, smalltalků ale i velmi intenzivních a hlubokých diskusí na bilaterální témata.

Jak čas ubíhal, začala se i pro Rok na hranici otevírat témata, přibývaly kontakty a spustil se nekonečný vodopád nápadů a myšlenek jak s naším novým programem naložit a kde se pro nás skrývá největší potenciál pro rozvoj přeshraničních vztahů.

I pro můj region se za těch pár hodin vyrojila řada konkrétních projektů a nápadů, se kterými mohu v rámci Roku na hranici dále pracovat: Mám kontakty na mladé lidi u Domažlic – hodily by se Ti? Chci natočit video o historických okamžicích podél hranice – pomůžeš mi? Zorganizuju přeshraniční setkání pro rodiny s dětmi – najdeš mi partnera? Audioprůvodce po Českém lese – co si o tom myslíš? Mezinárodní festival na benzínce u Rozvadova – jak ho financovat?

Den otevřených dveří Německého velvyslanectví byl pro mnohé z nás prvním takto velkým setkáním po pandemii. Přesto bylo kde navázat, nebo spíš je kde pokračovat. Pojí nás totiž touha spojovat lidi, přispívat k setkávání Čechů a Němců a bořit hranice, které existují v našich hlavách.

VEronika Widman

Stále něco nového ANEB: když jdeš světem s otevřenýma očima

BLOG Nr. 6

Silva Gabreta nebo jinak řečeno geografická oblast, která zahrnuje regiony Šumava a Bavorský les, je nyní mým působištěm! Tento termín jsem slyšela poprvé, nikoli však naposledy. Setkala jsem se s ním ještě jednou – ovšem v literárním kontextu, ale o tom až později… Je zajímavé, co se všechno člověk dozví, když se přestěhuje do tohoto koutu země a aktivně objevuji okolí. Přestože do téhle oblasti jezdím a podnikám zde túry vlastně už od dětství.

Už několik týdnů poznávám a dívám se na „svůj“ region z jiného úhlu pohledu. Být v kontaktu s lidmi z regionu a zajímat se o to, co dělají, jak žijí a jak vnímají setkání a akce s dalšími lidmi i co jim chybí ve vztahu k lidem ze sousední země – to je můj denní chléb.

Jedno je jisté – vždy je co nového objevovat – takže zpět k Silva Gabreta. Termín, který mě během mé rešerše přivedl na literární festival „Šumava Litera“. Tento festival je sice přeshraniční, ale hned z webových stránek je patrné, že je populárnější na české straně. Že by skrytý potenciál a příležitost pro „Rok na hranici“? Na dotaz e-mailem nedostanu odpověď.

Naštěstí se v Plzni koná „festivalová ochutnávka“, a tak využívám příležitosti být u toho a navazovat kontakty. Můj plán se zdaří – na této inspirativní akci se setkám s Martinem Sichingerem, který je nejen úspěšným šumavským spisovatelem, ale také jedním z organizátorů festivalu.

Jeho výrok: „Tato akce měla smysl už proto, že jsme Vás mohli poznat,“ mě těší. Je to totiž jeden z mých úkolů – setkávat se s lidmi, navazovat s nimi kontakty a spolupráci. V tomto případě vše zní slibně a já s dobrým pocitem opouštím své rodné město a vracím se do „divočiny“ obou národních parků.

martina engelmaierová

 

Když se zábava stane prací aneb ta nejhezčí práce na světě

Živá kulturní scéna v Budyšíně © Steinhaus e. V.

BLOG Nr. 5

Poměrně často slýcháme, že je pro naše tělo i duši důležité oddělovat práci od soukromého života. U „nadšence a machra“ pro přeshraniční spolupráci to jde těžko, „nadšencem a machrem“ můžete být totiž jen tehdy, když jste bez ohledu na den v týdnu nebo denní dobu zapálení pro věc, připravení k rozhovorům, když sbíráte nápady, zapisujete je a komunikujete. Někdy to bývá náročné, ale často si to naprosto užívám a právě taková chvíle opět nastala minulý pátek.    

Po týdnu plném skvělých rozhovorů a mnoha nových nápadů pro česko-německou výměnu v regionu Liberecko/ Horní Lužice se chci vydat do Steinhausu, společensko-kulturního centra v Budyšíně. Tento svěží letní večer se tam koná festival BEAT, na kterém vystoupí čtyři kapely, v jedné z nich hraje moje sestra. Před koncertem se s ní bavím o partnerství mezi městy Budyšín a Jablonec nad Nisou. Když mluvím o svých nápadech, všimne si, že vedle nás sedí Torsten Wiegel, ředitel spolku Steinhaus e.V. Zapojí ho do rozhovoru a začneme velmi konkrétně diskutovat o dosavadní spolupráci v oblasti kultury, o odmlčení partnerství mezi oběma městy, o velkém potenciálu pro nový rozvoj. Bavíme se o kontaktech a nápadech, Torsten se těší na nové možnosti navazování kontaktů a já se v duchu (a brzy i fyzicky) vydám do Jablonce hledat zájemce a nové instituce. Veronika, moje kolegyně z programu, mi vyprávěla o novém kulturním centru „Nazdar“ – třeba by z toho mohlo něco být?…

Příležitosti, rozhovory a nápady se prostě objeví, když se jim zachce, nedají se naplánovat. A přicházejí i ve chvíli, kdy třeba – jako teď já – stojíte pod pódiem a posloucháte kapely. Je to skvělý večer. A kdo ví, třeba se brzy do Steinhausu vrátím na nějaký česko-německý koncert, divadelní workshop nebo podobnou akci. Můžeme být zvědaví, co přinese rok na hranici pro partnerství měst Budyšín a Jablonec – těším se na to a jdu do toho.

Max melzer

 

ČESKO A NĚMECKO? SASKO A ČECHY? NE, LAUBA!

Kaple Libouchec, foto: Stephan Messner, www.skyimages.de

BLOG č. 4

Hvězdné nebe nade mnou a bezmezné přátelství ve mně.
volně podle Immanuela Kanta

Poslední dva roky jsme zde, v česko-saském příhraničí, opět po delší době prožívali rozdělené sousedství; s hranicemi, zjevivšími se znovu jak černý stín, jsme se však rozhodně nesmířili. Po celou tu dlouhou dobu nám totiž dodával naději a sílu pohled na hvězdnou oblohu, která nezná hranic a spojuje světy zdánlivě na zemi rozdělené. Pokud jsme snad měli oprávněný pocit, že jsme museli v česko-saských sousedských vztazích učinit jeden krok zpátky, berme to jako výzvu vyrazit nyní nejméně o dva kroky vpřed. Zkusme omezené přeshraniční sousedství, jak ho známe z minulosti, posunout do bezmezného přátelství budoucnosti. A kde začít? No přece tady, v místě na brzy snad opět neznatelné hranici, v regionu s pracovním názvem LAUBA!

Odkud se vzala LAUBA? Je to přeshraniční území na levém břehu Labe zhruba vymezené horními toky říčky GottLEUBA na saské straně a Jílovského potoka, německy EuLAUBAch, na české straně. Co znamená německé slovo LAUBE v češtině? Zhruba tolik co české (germanismy) LOUBÍ nebo podLOUBÍ, a tím jsme opět zpátky u nebeské klenby, která nás stejně jako ono podLOUBÍ jednak pomyslně spojuje a jednak i posiluje a chrání před nástrahami doby. Pouze silné a odolné přátelství tady v té naší malé LAUBĚ je cesta do budoucnosti velké a demokratické Evropy.

VZHŮRU KE HVĚZDÁM / HOCH ZU DEN STERNEN se nazývá výstava fotografií Stephana Messnera, v nichž se zrcadlí myšlenka spojení hvězdné oblohy s vybranými duchovními místy na obou stranách hranice. Myšlenka výstavy, ztělesněná do cyklu dvaceti fotografií, se sice zrodila dávno před startem programu Rok na hranici, avšak tento hravý text o jedné krajině bez dělící hranice je již odrazem našich intenzívních debat o smyslu a cíli tohoto programu. AŤ ŽIJE LAUBA!

Vernisáž: Kaple rodiny Botschen v Libouchci, 10. 6. 2022, 18:00 hodin

Srdečně zvu k hovorům o sjednocených a „odhraničených“ regionech buď přímo během výstavy, nebo kdykoliv jindy!

Jan Kvapil

Workflow

BLOG č.3

Ptáte se, jak vypadá práce nadšence/nadšenkyně? Zhruba takto:

1. Dostanete od Tiny kontakt na Philippa.
2. Napíšete Philippovi.
3. Philipp nereaguje.
4. Volá neznámé číslo. Je to Christian.
5. Christian, Philippův kolega, vám představí skvělý nápad na česko-německé skateboardingové setkání. Potřebují českého skejťáka a další informace.
6. Jedete na setkání s Aničkou, ředitelkou ZUŠ v Aši.
7. Anička vám dá kontakt na Míru.
8. Zavoláte Mírovi.
9. Míra je hudebník, ale má kontakt na Martina.
10. Martin! Ha! Ten má spoustu informací a kontakt na Tomáše Z., Tomáše D., Jakuba a Lukáše, z toho něco bude!
11. Zavoláte Christianovi. Je mega happy.
12. Zprostředkujete kontakty přes mail a jste taky mega happy.

Iva Ellrodt


 

Objevujeme lidi, názory a potenciál!

foto: Kristýna Šoukalová

BLOG č.2

V tomto duchu prožíváme první pracovní dny v rámci programu „Rok na hranici“. Jsme hrdí na otevřenou komunikaci obyvatel kolem nás, ať už jsou rozhovory plné dobré nálady a spokojenosti nebo právě naopak, trošku zahořklé a smutné. „Všade chleba o dvoch kůrkách“, jak praví jedno moravské přísloví. A tak se setkáváme s lidmi žijícími v česko-německém pohraničí a jsme jedno velké ucho pro jejich potřeby.  

Je potřeba zmapovat terén, rozeslat spoustu mailu a protelefonovat i dlouhé hodiny. Navázat nové kontakty a oživit ty starší se zdá být běh na dlouhou trať, ale už si v tom tvoříme nějaký „náš systém“. Je nás osm a již výměna mezi sebou nás posouvá o velké kroky a tvoří interní strategii těch následujících.

Být na místě v terénu, nasávat tu atmosféru a popíjet kávu se starostou příhraniční obce je ale úplně jiný zážitek. Navštívit vzdělávací centra, která jsou pouhých 10 km od hranic, ale nemají v nabídce program v jazyce svého souseda. To je realita. Najednou se otevírají všechny možnosti, najednou jsme toho všeho součástí a najednou víme, že zde to potenciál určitě má!

Ale dost euforie, je potřeba být nohama na zemi a ten běh si vypotit. Řečí o tom, co vše by se zrovna v tomto příhraničním městečku mohlo pro podporu česko-německého sousedství konat, je nekonečno. Důležité je jednat. Vyměňujeme si kontakty, sepisujeme „To-Do-List“ a konstruktivně hodnotíme minulé zkušenosti v rámci česko-německého partnerství. Analyzujeme, kde se stala chyba a proč se podpora česko-německých výměn zastavila, nebo vlastně vůbec nezačala. 

Kráčíme, rozbíháme se a svištíme přes hranice. Jdeme naproti s otevřenou náruči všem, kteří mají chuť společně tvořit a být součástí tohoto živého běhu. Protože společně uběhneme víc.

Kristýna Šoukalová

 

Program Rok na hranici začíná!

Odstartovali jsme program Rok na hranici! 2. května 2022 se v Praze setkal náš tým „machrů“, jejichž úkolem bude po celý následující rok oživovat česko-německé vztahy v pohraničí. Seznamte se s nimi!

A jaké jsou jejich dojmy? Veronika Kupková, která bude působit v západním Krušnohoří, sepsala první příspěvek našeho pravidelného blogu. Čtěte…

BLOG č.1

Regensburg, Bautzen, Železná Ruda, Ústí nad Labem, Marktredwitz, Chomutov, Passau, Chemnitz. PRAHA! Tak jo, jsme tady! Železná 24, zasedačka.

Verča, Max, Martina, Jan, Iva, Veronika, Sára, Kristýna. Avizovaní change-makers z pohraničí, se slibnými životopisy a pestrou paletou soft-skills. A před námi snad celý Fond!

Přituhuje, grilujou nás. Nedáme se! Obstojíme? Ukážou až příští měsíce. A že nás u toho natáčí?! Tak ať, humor nás zatím nepřešel! Přejde? Uvidíme.

Pohraničí je svébytný kraj (těch máme v ČR víc, jak o tom zpívá jeden známý folkový bard). Známe ho, jsme tu doma. Sudety. Typisch. Není to tu ajnfach, ale máme rádi výzvy. Her-aus-for-de-rung-en. A taky multi-kulti, v tom je bohatství, míní Sára. Grenzenlos je fajn Gefühl. Evropanství pro lidi! Chceme víc česko-německých kamarádství, říká Iva, co má německého manžela. Kristýna ráda šprechtí a Verča nemusí hranice. Ani ty v lidských hlavách! Max by chtěl něco své domovině vrátit. Co? To se teprv ukáže.

Bude to dobrý, nepochybujem! Jsme přeci change-makers. Máme na to kvalifikaci! Snad nezklameme. Bez vás to ale nepůjde – mach doch mit, přidejte se k nám!

Veronika Kupková
Novější příspěvky »

© 2024 Rok na hranici - program Česko-německého fondu budoucnosti

Česko-německý fond budoucnosti, Železná 24, 110 00 Praha 1, Česká republika, info@fb.cz